Ma-myčka

Můj byt dostal do vínku rovnou i myčku, která teda zatím byla jen hladová, protože nemám dost talířků, abych ji nakrmil. Dnes jsem se tedy rozhodl ji poprvé zapnout.

Princip fungováním přístrojů se dá vysvětlit tzv. trpaslíčkovou teorií, kdy po stisknutí tlačítko vylezou trpaslíčci a obstarají řádné fungování přístroje.

Trpaslíčci v mé myčce mají zřejmě chov pekelných psů (psíčků), kteří na stisknutí tlačítka vyletí a všechno nádobí olížou. A jsou u toho zatraceně NAHLAS! Vážně se obávám toho, že pokud budu mýt nádobí např. když návštěva přijde na oběd, budeme se muset jít projít. Protože s myčkou si už nepokecáme. Tak nahlas uvnitř ti psi řádí.

Na druhou stranu jsem po otevření myčky vyndal z oblaků par opravdu čisté nádobí, takže kluci nebojte, někdy budou i kosti.

Stanisław Lem - Solaris

Doporučení člověk získává různými způsoby. Když vám někdo zajímavý s podobným vkusem na sci-fi a literaturu vůbec řekne, že Solaris četl a viděl asi třikrát, není co řešit. A když to najdete namluvené Milanem Honzovičem, tak stačí už jen nasadit sluchátka.

Solaris je především psychologická kniha zasazená do sci-fi prostředí. Na výzkumnou stanici zavěšenou na orbitu nad planetou téměř zcela pokryté oceánem plazmatické konzistence, který jeví znaky inteligentního života, přilétá náš hlavní hrdina Chris. Potkává se s dalšími dvěma výzkumníky, kteří na tom rozhodně nejsou psychicky dobře. Chris je tím samozřejmě zaražen a vůbec nechápe situaci. Brzy se však na stanici objeví jeho žena - která je již několik let mrtvá. Což vnese světlo do situace jeho kolegů, ale přímo hromady otazníků okolo oceánu.

Kniha je tvořená z velké části popisy a vědeckými analýzami oceánu, historií jeho výzkumu, ale to důležité leží jinde - analýza emocí okolo smrti a opouštění vzpomínek na osoby, které nám byly blízké.

Christopher Moore - A Dirty Job (Špinavá práce)

Těšil jsem se na metro. Já prostě mám metro rád. Těšil jsem se, jak si v něm budu číst - jenže to mám do práce tak blízko, že se nevyplácí vytahovat knihu. Naštěstí jsou tu i namluvené knížky, které se čtou samy hned v okamžiku, kdy opustíte byt. První knihou přečtenou v Praze se tak stává Špinavá práce.

Charlie Asher byl docela normální, možná trochu vyděšený a neurotický chlápek. Stane se celkem ošklivá věc, že tenhle chlápek přijde o ženu, která zemře u porodu jejich dcerušky. Takže se z něj stává svobodný otec, který k tomu všemu ještě navíc má získávat lidské duše - přijde to odnikud přesně jak tu větu píšu. Vůbec nechápete, že? Charlie taky zpočátku ne. Brzy se tak stává z obchodníka se zbožím z druhé ruky obchodníkem se smrtí, svobodným otcem jehož dcera umí zabít člověka slovem koťátko a má obrovské černé psy (plemeno Kerberos), který bojuje s kanálovými harpyjemi a kamarádí s dva metry vysokým černochem, který se jmenuje Mátomil Svěží. Do toho všeho se navíc přimíchá Audrey a veverčí lid.

Knížka je velmi originální a na to, jak blízko smrti se její děj odehrává, vcelku s nadhledem a přitom často realisticky s černým humorem popisuje odchod lidí z tohoto světa. Dokonce ani sexu není zrovna málo. A pokaždé, když se snažím někomu říct, o čem kniha je, je dost překvapen, jak může navzájem tolik blbostí navázat v jeden aspoň přiměřeně smysluplný příběh.

Praho, možná nejsi tak ošklivá

Nebylo málo lidí, kteří si vzpomněli na moje výroky "Nejen, že to bude otrava, navíc to bude v Praze." nebo "Vážně? Do Prahy? Do prdele." a vcelku se podivili, že moje nová korespondenční adresa končí Praha 5.

Nechci rozhodně tvrdit, že to je konečná, nebo že jsem si zvykl na to, že mě spousta lidí doma nazývá pražákem - proč mi to zní pořád jako urážka či negativní charakterový rys je trochu námět pro zamyšlení pro obyvatele hlavního města.

Ale vysoké panelové stěny Stodůlek mě objaly a zdá se, že je ve výsledku jedno, zda cement jednotlivých dílů nalili do forem někde na severu nebo ve středních Čechách. Což neznamená, že se pořád cítím trochu jako na výletě.

Během procházky, kdy jsem doprovázel kolegyni z práce a pak se vracel ze Smíchova přes Košíře do Stodůlek, notný kus přes okrajovou část lesů na Cibulce, kde jsem se (začátek ironie) vůbec nebál (konec ironie) - což je taky zvláštní, Máchovo jezero bych obešel hustším lesem bez baterky a bál se jen velkého množství písku v botech. A jak tak člověk stoupá na nějaké ty pahorky a vidí to rozsvícené velkoměsto z různých stran, zalézá do bočních uliček, z důvodu dětinského hledání pokladů - musí přiznat, že ta Praha není ošklivá. Nebo rozhodně tak ošklivá, jak jsem si ji dělal.

Furt musím trvat na tom, že jestli mě někdo bude oslovovat pražáku, tak ho minimálně zpražím nenávistným pohledem.

Jako chirurg

Taky se vám zdají ty případy, kdy lékaři nechají pacientovi nějaký nástroj v břiše při operaci, naprosto neuvěřitelné?

Hádejte, kdo nechal v nové pračce štípačky.

Stále praxe

Popravdě, rozdíly mezi prací a praxí nejsou moc zřetelné.

Zatím pro tebe nemáme skříňku, věci si dej do skříňky na hořlaviny.

Zatím pro tebe nemáme klíče, musíš si vždycky zazvonit.

Vždycky mám rád výmluvu, proč do práce nemůžu chodit včas.