Tento příspěvek je naprosto neseriózní písanice o mém bydlení. Čtenář by zde mohl naleznout hyperboly, personifikace a prachsprostou slátaninu. Nyní jste byli varováni a dál čtete ze svobodné vůle. A pravděpodobně i vaší vlastní zvědavosti.
Mé bydlení jako svobodného mládence není vlastně tak úplně moje volba. Vzhledem k tomu, že ten příběh je složitý, stáčí se a obtáčí několik osob, nebudu se k němu vyjadřovat. Pointa je ovšem ta, že jsem nikdy vlastně neplánoval bydlet sám. Takže bylo třeba najít spolubydlící.
Prvním spolubydlícím je Frank. Bydlí u mě na záchodě, přesně řečeno v dutině v levé spodní části futer. Frank patrně patří do čeledi slíďákovitých. Živí se lovem různé havěti, co nám tu běhá po podlaze, takže kvůli němu o ní já vlastně ani nevím (jen jedinkrát jsem byl svědkem lovu na rybenku). Touto činností tedy považuji jeho část nájmu za splacenou.
Druhý spolubydlící je pracovitá pračka značky Candy. Považovat pračku za spolubydlící už zní hodně ujetě, jenže - tahle pračka pípá. Což z ní dělá zatím věc, kterou jsem kdy vlastnil, nejbližší nejlepšímu robotovi v galaxii - R2-D2.
V neděli přijedu domů, Frank si hoví v síti na zádech. Předpokládám, že mě minimálně jedním okem pozoruje. Povedlo se mi u okna chytit komára (v letu!) a tak jsem hubené tělíčko hodil Frankovi jako večeři. Nepohrdnul.
A podle známé pravdy, že zahálka může mladého člověka dočista zničit, mě z myšlenek vytrhlo zapípání pračky: Nevěš hlavu, běž pověsit prádlo.
Těžko při téhle osádce může člověk propadat depresi.
