Před dávnou dobou další knížka vybraná z knihovničky na rozebrání. Ti, co mě znají, zcela jistě pochopí důvody. Hned na začátku otevřena, nepochopena a odložena. Poté odložena z mnoha jiných důvodů - ono totiž knížek na světě je.
Nedávno, když mi došla moje předchozí "metrová" knížka, podíval jsem se do knihovny a vidím, jak tam Martina leží, a říkám si Jo, to dám. Popravdě po pár stranách jsem byl nemálo překvapen.
Tahle knížka je totiž psána spíše lyricky, překotně, autor střídá popis s asociacemi, často vlastně asociací navazuje na asociaci jinou bez toho, aby předchozí dokončil. Kniha totiž začíná od toho nejdůležitějšího, co se v příběhu stane, i přesto, že se to stane někdy uprostřed, což je právě ta matoucí vlastnost prvních několika stránek.
Příběh je, díky zvláštní expozici, něco, co mi vlastně zkazilo dojem. Zpočátku je jasné, že jde o romantiku, pak se dozvídáme, že jde vlastně o romantiku zakázanou, i když je to na pomezí, a nakonec to má svoje odůvodnění, což nám to zase vrátí zpátky do té pozitivní části spektra. Ale stejně, už tam ta ručička jednou byla.
Ve výsledku doporučím tuhle knížku číst hlavně kvůli tomu jazyku, protože to je jedna z věcí, pro které jsem si pomyslel páni, tohle jsem ještě nečetl, to je skvělý, takhle bych chtěl taky umět psát. Rozhodně to není žádná lehká četba. Ale svému účelu v metru posloužila.
Studený sníh tedy sešel a byl očekáván další. Jeho drobné krůpěje zůstaly na oknech a krytech okenních rámů a podzim se už nevzpamatoval, i když hýřil dál a dál pil, a teď v umytých a průbojnějších barvách, jaky bu mu nepřítel dodal odvahy a druhé mízy. Rána teď pravidelně vyplivovala rozdrobenou mlhu, která mokře a studeně spěchala a plula údolími a potom se rychle kdesi schovávala, asi před vyhouplým kotoučem Slunce. Náhlé a měkké teplo rychle polevovalo a po poledni se u zase z cípů krajiny vynořovaly průhledné vlny oparu, které se ledabyle a jakoby nevšímavě protahovaly v údech, ale jakmile se odpoledne ukolébalo jejich zdánlivou neschopností a západ zezlatil, ihned vyrazil mlžná zástěra a její chvosty se chobotnicovitě roztáhly mezi kopci.
Studený sníh tedy sešel a byl očekáván další. Jeho drobné krůpěje zůstaly na oknech a krytech okenních rámů a podzim se už nevzpamatoval, i když hýřil dál a dál pil, a teď v umytých a průbojnějších barvách, jaky bu mu nepřítel dodal odvahy a druhé mízy. Rána teď pravidelně vyplivovala rozdrobenou mlhu, která mokře a studeně spěchala a plula údolími a potom se rychle kdesi schovávala, asi před vyhouplým kotoučem Slunce. Náhlé a měkké teplo rychle polevovalo a po poledni se u zase z cípů krajiny vynořovaly průhledné vlny oparu, které se ledabyle a jakoby nevšímavě protahovaly v údech, ale jakmile se odpoledne ukolébalo jejich zdánlivou neschopností a západ zezlatil, ihned vyrazil mlžná zástěra a její chvosty se chobotnicovitě roztáhly mezi kopci.
