Jako chirurg

Taky se vám zdají ty případy, kdy lékaři nechají pacientovi nějaký nástroj v břiše při operaci, naprosto neuvěřitelné?

Hádejte, kdo nechal v nové pračce štípačky.

Stále praxe

Popravdě, rozdíly mezi prací a praxí nejsou moc zřetelné.

Zatím pro tebe nemáme skříňku, věci si dej do skříňky na hořlaviny.

Zatím pro tebe nemáme klíče, musíš si vždycky zazvonit.

Vždycky mám rád výmluvu, proč do práce nemůžu chodit včas.

John Irving - Hotel New Hampshire

Přijde mi zajímavé, že poslední dobou jsem četl dost děl amerických autorů, o kterých vím, že se mi časem slijí, pokud se nebudu trochu soustředit. Mluvím teď o této knize, o Steinbeckově Na východ od ráje a o Jako zabít ptáčka od Harper Leeové. Pokud jste měli aspoň tu kliku, že jste četli aspoň dvě z této trojice, možná ani tehdy nemusíte plně pochopit, v čem pro mě spočívá jejich podobnost.

Kromě země původu a toho, že mi všechny tři přišly jako velmi velmi dobré, jde hlavně o popis charakterů. Asi jsem se dlouho flákal mezi hvězdami nebo vlkodlaky a upíry a bůhvíčím, případně mezi chemickými vzorci, ale dobře popsaný dlouhý příběh jednotlivce nebo rodu začínám oceňovat více než kdy dříve. Pokud jdete ve stejné stopě, nikdy nezapomenu na Sto roků samoty, ale to skáčeme do jiné země a hlavně úplně jiné ligy.

Příběh této knihy začíná krátce před druhou světovou válkou a končí daleko po ní. Jde o příběh neobyčejné rodiny, která v čele s otcem, který žil v budoucnosti, založila hotel New Hampshire v Dairy. Což není město, které by uživilo dva hotely, a možná že i půl hotelu by bylo bývalo stačilo. V hotelu se tak odehrává příběh našeho hrdiny, jeho otce, matky, dědečka Iowského Boba, jeho staršího bratra a sestry a také mladšího bratra a mladší sestry, která přestala růst. První hotel New Hampshire vznikl přestavbou zaniklé dívčí školy a některé zvláštnosti s tím spojené se s rodinou potáhnou přes kontinenty a čas až navždy. Druhý hotel New Hampshire pak stojí ve Vídni, kde se k stálým obyvatelům hotelu kromě rodiny musí připočítat také prostitutky a radikálové. A jak si vůbec bude stát třetí hotel New Hampshire, jak bude klidný a kdo v něm bude bydlet, nechám objevit ty, které tyto věty snad nalákají.

Pozor na psy a vyhýbejte se otevřeným oknům.

Krajina plochých mraků

Krajina plochých mraků 

trvá tři dny než ji přejdeš 

očima suchýma pískem 

zlatými cestami. 

Piješ v závěji 

světla světa své 

touhy plynoucí 

tak ploše 

po hrací desce. 

Čekej dokud nehodíš šest.

Albert Camus - L'étranger (Cizinec)

[21/35] - což je značka mého oblíbeného článku z časopisu Life, kterému odškrtávám položky nějak častěji, než jsem kdy čekal, se vcelku shoduje s žebříčkem nejlepší literatury za 20. století novin Le Monde. Můžete si povšimnout, že Cizinec v tomto žebříčku drží prvenství.

Krátká novela je pojata v minimalistickém stylu, což je prý také jeden z mých rysů, když něco píšu, jak si povšimli páni porotci při posuzování mé diplomové práce. Příběh začíná zdánlivě kdesi v dáli, ve chvíli, kdy se hlavní hrdina dozvídá, že mu zemřela matka, a odjíždí ji pohřbít. Není z toho příliš smutný. Když se vrátí zpět, potká dívku, která si ho zamiluje. Spřátelí se sousedem, který si obživu obstarává poněkud mimo zákon. A dostáváme se až do osudného okamžiku, kdy spáchá zločin. Vše důležité se pak odehrává především v soudní síni a vazbě. Příběh předkládá čtenáři zajímavý pohled, jak může být člověk posuzován zevně, přitom však vnitřní pochody nemohou být nikdy známy.

Pro někoho možná povinná četba, pro někoho zajímavé sousto duševní stravy. Když se nad tím člověk tak zamyslí, zjistí, že nadčasovost tohoto díla dopadá těžce na mozkové závity stejně jako pokusy o pochopení lidské mysli, a je jedno jestli se příběh odehrává v Alžíru nebo na dovolené v Egyptě.

Dvě tváře Prahy

Při dnešní návštěvě Prahy mě oslovila starší paní v autobuse. Moc jsem jí nerozuměl, ale většinou to byla slova chvály, jak jsem slušně oblečený, pak jak jsem slušně vychovaný, rady do života jako ať si dávám na ty potvory pozor, že jdou hlavně po penězích. Když jsem se zeptal, zda to jede na Krakov, což jsem věděl, ale vycítil jsem, že je potřeba přispět do diskuze, aby byla oboustranná, odpověděla, že ano a že tam jede taky. Tak chvíli povídala něco o osudu.
U Trójského zámku jsem klackoval u kešky. Geocaching dělá z návštěv Prahy snesitelnou sérii výletů. Okolo procházeli lidi se psy, kteří neprozřetelně vlezli do cesty cyklistům. První lekce ryzí pražštiny zněla:

Jděte s těma zasranejma čoklama do hajzlu, čůráci!

Dvě tváře měly obě ošklivýho kníra a ta přívětivější měla dole jen tři zuby. 

Narcissus jonquilla

Víťa mě vcelku překvapil posledním dotazem před obhajobou diplomových prací.

"Nevíš jak se čte Narcissus jonquilla? Já to mám v názvu práce a nejsem si jistej."