Laudrey

Ačkoliv bych se měl věnovat úplně jiným věcem, nedalo mi to a trochu jsem zkusil provětrat fantazii. Na ohromnou spoustu rad, konstruktivních kritik a taky pár přání jsem se sebral a dopsal jsem svoji zatím nejdelší prózu, s hlavním hrdinou Ludgem Laudrym v hlavní roli.

Povídku ke stáhnutí, přečtení a víc informací o Ludgovi najdete na želvounovi.

Sluníčko

Někteří stráví celý den
válením na pláži jen,
aby chytali sluníčko.

Já nemusím mít čisté nebe,
mně totiž stačí, že mám tebe,
když usměješ se maličko.

Kdo neviděl...

Obyčejný den v práci:
Kolik Němců je potřeba pro převrhnutí šlapadla? Odpověď dva.
Epizodka s holčičkou, která neuměla sama čůrat... Zapomněl jsem, jak těžké je být tak malý.
Koupání ve Velkém rybníku, a nádherný výhled.
Ještě teď jsem celý od oleje z lanovek a řetězu mého nového kola, které vše přežilo a osvědčilo se i v terénu. A nakonec si stejně myslím, že rukama bych se taky nějak uživil.
Prostě obyčejný den.

Má loučení

Dlouhé loučení před dlouhým odloučením leckoho odloučí od učení.
Kéž bych měl málo učení, odloučení by pak nebylo tak dlouhé.

Dobrou noc, beruško

Musím říct, že po všech těch probděných nocích se mi už trošku začíná přejídat to usínání za světla.
Do obývacího pokoje nám nalétalo kvůli mně asi sto padesát mušek, nějaké můry, broučci a beruška.

Světluška

Jednou jsem v noci na lovu u jedný vesnice našel sedět na mýtině u lesa malýho kluka. Byla naprostá tma a on tam jen tak seděl. Seděl tam sám a v ruce měl sklenici, ve které létala svatojánská muška.

"Ahoj, jsi tu sám?" zeptal jsem se ho.

"Nejsem. Mám tu s sebou světlušku," odpověděl mi. Bylo mu asi šest nebo sedum.

"A to se nebojíš?"

"Proč? Vždyť tu mám světlušku, abych viděl," odpověděl mi, jako by tma byla to jediné, čeho se člověk mohl v noci u lesa bát. Já měl pušku, a zrovna do zpěvu mi nebylo, ale on prostě jen seděl a hrál si s orosenými stébly trávy.

Od tý doby jsem to dělal taky. I teď si s sebou nosím malou sklenici od zavařeniny, a pokud můžu, tak  si večer chytnu světlušku. Ráno ji zase pustím. Je dobrý v sobě nosit kousek dítěte.

Toho kluka jsem tam potkával ještě dlouho. Fakt se mu nic nestalo. Občas chytil světlušky dvě, aby jim nebylo smutno. Čím víc světlušek, tím méně temnoty.

Moderní fotografie

Na začátek několik termínů:

Drahá digitální zrcadlovka

Paměťová karta o velikosti 32 GB, na kterou se vejde i 10 000 fotografií

Adobe Photoshop, a jiné programy

To jsou tři věci, které jsou schopné  z kohokoliv udělat moderního fotografa. Dovolte mi vás informovat, že dle mého skromného názoru ne každý moderní fotograf je dobrý fotograf. Pokud si myslíte, že jsem zrovna vás už teď urazil, tak ani nečtěte dál. Následující úvaha vychází z pozorování různých fotogalerií na webu Facebook, kde se s námi fotografové podílejí o své výtvory.

Množství fotografií aneb Eifelovka

Napravo vidíte jednu z prvních fotografií Eifelovy věže. Je z roku 1878. Od té doby byla Eifelovka nesčetněkrát. V každém fotoalbu Paris / Paříž / Francie najdete aspoň jednu kopii. Když máte kliku, je skutečně jen jedna. Pokud ne, většinou se k fotkám svých kamarádů proklikáváte skrz záplavy jednotlivých ocelových nosníků. Eifelovku mám vyfocenou 25x! Ha, pochybujte někdo, že jsem v Paříži nebyl.

Moje otázka zní: Má cenu fotografovat něco, co bylo fotografováno již milionkrát? V případě Eifelovky číslo bude nejspíš několikanásobně vyšší. Potřebuje každý svých 25 snímků Eifelovky v horším rozlišení než je k sehnání na internetu (protože skuteční profi-fotografové mají techniku neskonale lepší, než na kterou většina moderních fotografů dosáhne... samozřejmě budou výjimky) ? A existuje vůbec ještě úhel, ze kterého Eifelova věž nebyla vyfocená?

Tím nechci kritizovat fotky každého jednotlivého člena výpravy vedle Eifelovky. To jsou fotky, které podle mě mají význam. Zachycení pomíjivého prvku, člověka, vedle celkem trvanlivé a neměnné stavby.

Jenže moderní fotograf může udělat 10 000 fotografií. To znamená, že na 250 z nich může být Eifelovka. Na dalších 20 přítelkyně čistící si zuby. 10ks - dramatický pohled na modrou oblohu skrz okno hotelu. Vyfocená podlaha. Dvacet snímků svačiny ve francouzském McDonaldu.

Na klasický film je možné zachytit 36 snímků. Po tom, co se zmáčkne 36x spoušť se musí film vyměnit, což stojí nějaký čas. Není to jen mačkání spoušti rychle za sebou, případné čekání na blesk. Také vyvolání klasického filmu není nic levného, ani pokud si to uděláte svépomocí. Přičemž se může vždycky něco pokazit. Potřebujete upravit klasickou fotografii? To musíte skutečně něco umět. V polotmě temné komory mžourat oči než fotografii doostříte, barevné fotografie jsou pak zase na úplně jiné úrovni. 

Nemluvě o tom, pokud máte ještě manuální fotoaparát, kde musíte odhadnout/odečíst nastavení clony, doby osvitu. Jeden dobrý snímek vám tak může zabrat třeba i hodinu času.

Moderní fotografie? -CVAK-CVAK-CVAK-CVAK-CVAK-CVAK-CVAK-CVAK-CVAK- Ten pátý se povedl nejlépe.

Samozřejmě, i dnes se pohybují ve světě lidé, kteří se nejdřív i s digitálním fotoaparátem zamyslí nad kompozicí, uzávěrkou a clonou. Fotografie takových lidí berou dech. Není jich příliš.

Photoshop

Naklopíme svých 10 000 fotografií do počítače. Z těch 10 000 zhruba čtvrtinu vymažeme, protože jsou naprosto špatné (máme-li soudnost). 

Vylosujeme odpovídající počet těch nejlepších. Lidem vyretušujeme červené oči, způsobené bleskem. To je skvělá funkce. Nevypadat na vlastních fotkách jako démon.

Jenže moderní fotograf si může hrát.

Bylo ošklivo? Udělejte si sluníčko. Nebo naopak, pořádnou oblohu. Fotka tak bude vypadat více dramatická.

Na internetu a obálkách módních časopisů jsme oblbováni dokonalými ženami i pány. Hvězdy Hollywoodu, ale i místní smetánka nemají jedinou vadu krásy. Aspoň na fotografiích ne. Některé krásky by bylo snad lehčí nakreslit od začátku rukou. Jenže to už dnes umí málokdo. Občas mám pocit, že fotografové si zvou modelky na focení snad jen jako inspiraci. Opětně nechci tvrdit, že modelky nejsou krásné. Ale s moderní technikou už není těžké vypadat jako modelka aspoň na fotkách.

Není divu, že některé dívky váží s make-upem nejspíš o kilo víc. To je totiž takový Photoshop pro všední den.

Závěrem - neposlouchejte mě, pokud se mnou nesouhlasíte. Sám fotím vestavěným fotoaparátem telefonu (3.2 Mpix, optika... kapři vidí lépe). Používám Photofiltre, abych upravil své fotografie do zveřejnitelné formy. A připouštím, že přikreslit želvě do pozadí Mordor je neskutečná legrace na půl hodiny. Ve skříni mi leží klasická EXA Ia na kterou nemám čas ani kapitál k provozu a externí expozimetr.

Jestli vás baví vyfotit Eifelovku 50x, vyfoťte ji 52x, ať se nádavkem pobavíte nad mou nelibostí.

Nebo si pořiďte klasický fotoaparát a pokuste se na fotografii podívat z jiného úhlu.

Jen netvrďte, že jste fotograf, pokud se vás týká vlastnictví tří věcí na začátku článku. Nebo se mě pokuste přesvědčit o tom, že se na to dívám špatně já. Mýlím se častěji než bych chtěl.

Jo a nikdy nemáte dost fotek s vašimi příbuznými a kamarády! Protože stejně už vypadat nebudete. Eifelovka vám postojí modelem i za 50 let (doufám).

Obrázky jsem převzal z webů:

http://www.wikipedia.org/

http://themetapicture.com/hes-coming-right-at-us/

http://suptg.thisisnotatrueending.com/archive/1917552/

Průtrž

Honem jehlu a nit!

Protrhla se nám mračna!

Jenže než se to zašije,

tak si to někdo vypije.

Postapo: První úlovek

Včera jsme byli na Kittchenově koncertu. Bylo to tuze dobré, je vidět, že vařit umí. Hlavně novinky potěšily. V jedné písničce byly vlaky, a já mám pro vlaky prostě slabost. Ke všemu jsme se s Kuchařem ještě vyfotili, takže večer to byl z této stránky více než úspěšný.
Já přišel domů a ještě v noci sepsal další kratičkou postapo povídku. Tak snad se vám bude líbit.

Dodnes nechápu, proč všichni ti lidi museli umřít. Nikdo nám nic neřekl. Nikdo se k nám ani nedostal. Zprávy se zkomolily a ještě dřív, než je kdokoliv ve městě vyslechnul oficiálně. Lidé, co umřeli ten den, kdy spadly rakety, nebyli poslední.

Hodně lidí umřelo kvůli Nemoci. Já jí měl taky. Tři dny jsem o sobě nevěděl a ještě dobrý týden jsem byl slabý jako moucha. Jiní zase jako mouchy padali. Ten rok bylo much hodně.

Pak už se lidi začali zabíjet navzájem. Kvůli různým věcem. Vodě. Baterkám. Teplu. Jídlu. Strachu.

Vzpomínám na svýho prvního.

Můj děda byl myslivec, a jeho táta i jeho děda byli taky myslivci. Lov máme v genech. A protože zrovna kvůli mý škole spadly na Hradec ty rakety, dohodlo se, že zachovám tradici. Většina myslivců v okrese byli už starý dědkové a bez techniky pro ně nebylo snadný v tom povolání pokračovat.

"Podívej se," řekl mi tenkrát děda, "když trefíš prase, bude maso. Když žádný prase netrefíš, tak nebude kukuřice."

Do lesa jsem jezdil na kole a s kárkou a s puškou a čekal na černou zvěř. Často jsem byl v lese i dva dny. Nebyla to čistá práce. Je to bláto, zima. Krev. Když jsem trefil, vyvrhnul jsem prase a na kárce dovezl domů nebo kam bylo potřeba. Za měsíc mi to s nožem už opravdu šlo. Díky kulovnici mě taky nikdo po cestě domů neobtěžoval.

Jednou jsem trefil divočáka a táhnul jsem ho na laně blíž ke kraji pole, kde by se mi líp dělalo. Moji samotu a námahu náhle přerušil výstřel a kousek přede mnou vystříkla ze země bahnivá fontánka. V ten okamžik jsem byl na zemi a odkutálel se do nejbližší díry na poli. Byla plná špinavé vody.  Přemýšlel jsem, odkud šel výstřel. Doufal jsem, že to vím. Sundal jsem si bundu, aby se mi líp běželo a nabil pušku. Naštěstí to nebylo daleko k takovému malému remízku. Vstal jsem a rychle běžel přímo mezi stromy. Další výstřel na sebe nenechal dlouho čekat, ale i tentokrát jsem měl štěstí. Stihnul jsem se schovat za stromem.

Skrz puškohled jsem pozoroval pole. Stál tam chlap v obnošených maskáčích a špinavý bundě, v ruce držel pušku a mířil na druhou stranu lesíku než jsem byl já.  Dlouho jsem přemýšlel, co mám vlastně dělat. Tak dlouho, že mě v remízku objevil a další výstřel se zavrtal do dřeva těsně vedle mé nohy. Sundal jsem ho. Na komoru.

Přišel jsem si ho prohlídnout zblízka. Ve tváři byl vidět hlad, v očích chvíli strach. Pak už tam nebylo nic. Sebral jsem mu pušku, náboje. Boty měl děravý. Naložil jsem prase. Tohle jsem vezl do Doks.

Vyprávěl jsem, co se mi stalo, tamnímu kuchaři. Řekl mi jen: "Příště vem i chlapa. Masa je málo."

Věděl o čem mluví, ten kuchař.

O Pišťuchách

Pišťucha je takové malé, nebezpečně roztomilé zvířátko. Víc vám o nich poví David Attenborough, bohužel video je v angličtine. Přikládám zde svoji pohádku o nich. Opětně jsem jí psal na mobilu smskou, někdy okolo jedné hodiny ranní. Zanechám proto stejnou úpravu jako u mamutů.

Původní verze se odehrávala v Alpách. Bohužel tam ale pišťuchy nežijí, proto jsem povídku místně upravil. A pokud by to někoho zajímalo, je to 13 smsek :)

Byla nebyla jedna slunna himalajska plan, na ktere se nepasl ani jeden jak, protoze tam bylo vic kamenni nez traty. Na te plani zilo hejno pistuch. Techto malych roztomilych zviratek tam bylo akorat, aby se pohodlne usadila po cele strani a navzajem si nekonkurovala ve sklizni kvetin, ale pritom aby si navzajem hlidala sva zadicka pred velkym zly jestrabem. Ten vsak lovil na velkem uzemi, takze pistuchy mely vetsinu dne klid a piskaly si spis pro radost nez pro vystrahu.

Vsechny pistuchy peclive vybiraly kvitka, ktera pak sklizela, ale byl jeden z nich na to moc nedbal. To byl pistucha Pista. Zatimco ostatni pistuchy uz meli dobre zasobeny senik, Pista ho mel sotva polovicni. Byla totiz sezona pampelisek a Pista je mel tuze rad. A tak misto aby nosil kytky do sveho seniku, ve skrytu kamenu pampelisky nadsene bastil. Takze misto seniku mu rostlo maximalne brisko.

Ostatni pistuchy o tom vedely a snazily se Pistu privest k rozumu. Jenze Pista bastil dal a kulatil se a kulatil.

Jednoho dne vsak priletel jestrab. Pistuchy si ho vcas vsimly a vypiskly varovny signal. Vsechny zmizely mezi kameny. Vsechny az na Pistu.

Ten se svym kulatym briskem sice pelasil, co mohl, ale byl hrozne pomaly. Temny stin dravce uz se nad nim zvetsoval a tmavnul. Pista byl vydeseny k smrti. Utikal, skakal, v tom ale zakopnul. To je muj konec! pomyslel si.

Nastesti behem toho zakopnuti byl jestrab jeste daleko. Pista dopadnul na kamen, a jak byl tlustoucky a kulatoucky, odrazil se jako gumovy micek a poskakoval mezi skalami, ze ho jestrab netrefil a znechucene odletel. Kdyz Pista doskakal, krome zamotane hlavy mu nic nebylo. Po tomto dramatickem zazitku se rozhodl, ze shodi a zacal trenovat beh. Pampelisky jedl stridme a vzdycky az po hlavnim jidle, na himalajskem vzduchu mu dobre travilo a zil dlouho a stastne az do smrti. A zadny jestrab ho nechytil.

Švédsky se spát řekne: sova
a Spi! se taky řekne: Sova!
Sov gott!

Možná bych si mohl najít kamaráda v Americe. Ne, že bych Američany měl nějak v lásce, ale mohli bychom si napsat Good night.

želvoun

Myšlenka na vlastní netovou storage už mě pálila delší dobu.
Nic to nestojí, kromě té malé trošky úsilí, kterou tomu hodláte věnovat, a můžete nahrávat, co se vám zlíbí. A asi by to nemělo porušovat těch pár zákonů a pravidel, co se téhle oblasti týkají.
Jenže jak je mým zvykem, nemůžu prostě nechat holé stránky. Takže vzniklo co vzniklo.
Najdete to tady:

http://zelv.own.cz/

Prostor pod tímto článkem je vyhrazen komentujícím dané stránky, pokud přišli z druhé strany.

Přesvědčení

Jak přesvědčit v jedné větě,
dívku o mé návštěvě v létě?

Slíbím ji podpis do jezera,
srandu od rána do večera,
a romantiku co se setmí
(budem dělat, co se nesmí),
ráno boží snídani,
půlku světa na dlani,
modré z nebe na té druhé,
jaká odpověď pak bude?

Je zdravé a praktické být štíhlý. Místo břichu zatím nosím pod bundou nákup.