Čtenářský absťák

Když vám srdce zahoří neukojitelnou touhou po potištěných stránkách papíru a vy nemáte žádnou jinou knížku než učebnice.

Přemýšlím, jestli nepůjdu žebrat o knížku k sousedům. Básničku tomu, kdo mě přijde zachránit!

Arkadij a Boris Strugačtí - Chičšnyje vešči veka (Miliardu let před koncem světa)

Další z knih, které jsem si koupil sám sobě za odměnu za některou ze zkoušek. Do antikvariátu jsem přišel zcela nepřipraven (a je tolik knížek, které si chci přečíst), a nakonec jsem skončil s rozmýšlením mezi Marťanskou kronikou od Bradburyho a touhle knížkou. Popravdě je to jedno z rozhodnutí, které bych třeba i změnil, kdyby nešlo o takovou malichernost.

Knížka obsahuje tři povídky:

• Dravci mého století
• Obydlený osrov
• Miliardu let před koncem světa

První z povídek je vlastně taková sci-fi detektivka. Není to nic extra, ze začátku je člověk spíš zmatený, a do paměti se mi zaryl monolog neznámého ze záznamníku:

Ukázka:

"Nazdar, nazdar a ještě jednou nazdar!" zvolal veselý mužský hlas. "Pevně tisknu pravici, případně líbám na tvářinku - to přijde na pohlaví a věk. Žil jsem tu dva měsíce a musím říct, že se mi dařilo výtečně. Dovol, abych ti udělil několik rad. Nejlepší podnik ve městě je Hoyti-Toyti v Parku snů. Nejlepší holka ve městě je Basia z Domu modelů. Nejlepší kluk ve městě jsem já, ale já už jsem odjel. ..."

Brzy ovšem přijdete všemu na kloub.

Druhá z povídek je super! Obydlený ostrov je planeta s hustou atmosférou tak, že její obyvatelé vůbec netuší, že je nějaký vesmír. Navíc jsou všichni trošku brutální. A když se mezi nimi objeví ztepilý astronaut v trenýrkách, mají ho za blázna a horala. Tedy příběh Maxima, který se snaží vypořádat s poměry na barbarské planetě. Trochu Mark Stone, ale bez středověku a sexy mimozemšťanek. Tedy dobré sci-fi, ale o dost méně šťavnaté.

Třetí povídka mi přišla zmatená. Nevím, jestli to bylo účelem, nebo je nedopsaná  (dovětek pod jejím názvem zní rukopis nalezený za podivných okolností). V každém případě je podezřelé, když připadáte na kloub objevu, který vám může přinést Nobelovu cenu, a najednou se v okolí začnou dít věci, které by se dít neměly.

Ne, že by to byla špatná knížka, ale pokud budu mít příště na výběr mezi Ruskem a Bradburym, zkusím Bradburyho.

Randy Pausch, Jeffrey Zaslow - The Last Lecture (Poslední přednáška)

Na internetu mě zaujala nedávno tahle stránka, která představuje 35 knížek, které by jste za život měli přečíst. Pár knížek jsem z těch 35 již četl, některé zkoušel číst a nedočetl, takže ani neplánuji dát na rady autorů a odškrtnout si všech 35 položek. Nicméně tahle knížka zaujímá číslo 3.

Překvapilo mě tedy, když jsem pod optimistickou raketkou našel v Levných knihách cenovku 19 Kč. Což je cena, za kterou mi může dělat společnost ve vlaku leccos.

Poslední přednášku má spousta profesorů. Před odchodem ze zaměstnání mají poslední možnost sdělit posluchačům nejdůležitější životní znalosti. Randy Pausch má tři děti, nejstaršímu je pět, milující manželku a 3-6 měsíců života kvůli metastazující rakovině jater. Neřeší v danou chvíli jak předat nejdůležitější životní znalosti svým studentům, ale především svým třem dětem, kterým nebude moci být otcem.
Neuchyluje se naštěstí příliš k přímým radám, ale většinu poselství vypráví příběhy ze svého života. Stejně tak aby i jeho děti pochopily, jak je důležitá trpělivost, pokora a potřeba být týmový hráč.
Vypráví o tom, jak se on vypořádal s rozvrhnutím posledních měsíců, jak udivoval okolí svým pozitivním přístupem k věci, velmi praktickými kroky - např. tím, jak být svým dětem aspoň nějakým otcem i po vlastní smrti.

Věc se má tak, že knížku jsem si koupil před odjezdem, začal číst ve vlaku a po dvou a půl hodinách jízdy jsem ji přečtenou sbalil a vystoupil v cílové stanici.
Samozřejmě jsem nikdy v podobné situaci nebyl, doufám, že se do ní nedostanu, ale člověku to samozřejmě vnutí myšlenku: není čas takhle žít už dnes?

Lípa

Mezi šedou oblohou
a stejně šedým chodníkem
pouštím do prostoru yo-yo
poslouchám obří broskev
a okolo jede Anděl na kole.
Všude jinde podnět k alternativní poezii.
V Lípě prostě taková normálka.

Zvuky hromu

Slyším rány - zvuky hromu.
V posteli se směju tomu.
Mít tu k tomu ještě tebe,
tak ať klidně spadne nebe.

Koaly a budík

Žily byly dvě koaly,
do problémů se dostaly.
Obě dlouho vyspávaly,
školu věčně nestíhaly,
hrozila jim dvojka z mravů.
Tak poslaly honem zprávu
pro pana Aru - papouška,
aby je před sedmou ranní
rázně vytrh' z jejich spaní
křikem přímo do ouška.

Ráno čekal koaly horror.
Papoušek křičel: "Honem, pozorr!"
koaly místo aby vstaly,
hrůzou z větve popadaly.

Eukalyptus posnídaly,
pak do školy utíkaly.
Naštěstí to zavčas stihly,
a na papouška si časem zvykly.

Noční běhání

Táta potřeboval odvézt, tak mě poprosil, jestli bych pro něj a pro auto nedošel. Protože na procházku jsem neměl náladu, oblékl jsem se do běžeckého, nasadil sluchátka a cestu využil sportovně a psycho-relaxačně.

Zároveň jsem si uvědomil, že většina kriminálek, a že už jsem jich pár viděl, většinou začínala tím, že běžec (naštěstí jsou to většinou běžci ranní) objeví mrtvolu na opuštěném místě. Pak většinou začne křičet, a naštěstí se spustí úvodní titulky.

Druhý případ je ten, že běžci jsou často také náhodné oběti nesmlouvavé politiky profesionálních kriminálníků - žádní svědci. Tady je noční běžec přímo riziková skupina, neboť násilné zločiny a loupeže se dějí hlavně v noci. Hlavně tím se liší od zpronevěr a úplatkářství, jelikož banky mají v noci zavřeno. Tedy politik, který přes den spí, je jednoznačně mým favoritem!

Naštěstí jsem neběžel přes oblast, kudy v noci běhají vysocí zaměstnanci státní správy a jejich atentátníci, a tak jsem do žádné kriminálky nezapadnul a táta nemusel domů pěšky.

Ovšem kdo ví, tma a na uších sluchátka - nevidím zlo, neslyším zlo.