Víkendový výlet do Rakouska

Že tenhle rok bude na cestování spíše skromnější, je jasné již od března. Proto když vyšla příležitost, tak jsem nelenil a nedbal a vyrazil s kamarádkou na vysokohorskou turistiku do Rakouska.

Jelikož moje zkušenosti s vysokohorskou turistikou nejsou nijak výrazné, mohl bych říci, že se tímto výletem zdvojnásobily, plánovačem byla téměř výhradně martpod, se kterou jsem jel. Já poskytl vůz a svůj nezdolný optimismus.

Upozornění: Zkušení horalé si asi budou plácat do čela, jaký jsem amatér, co by se měl nejdřív procházet po Sněžce nebo Milešovce a nehnat se do Alp. Nakonec i já pro příště vím, že věta Štěstí přeje odvážným nemusí být samospásná.

 

Původní plán byl stanovat někde na úbočí, nicméně v dnešní době to v Rakousku není natolik snadné. M. se snažila se dopídit místa, kde bychom mohli rozbít stan, nebo alespoň slušně bivakovat, a nakonec se rozhodla pro kemp. Náhoda tomu chtěla, že vybrala kemp, kde se vyskytovala jedna známá osobnost, která ovšem cestovala inkognito, tudíž ji v příběhu pouze zmiňuji. Nicméně díky, že poskytla první pomoc mým spáleným lýtkům, o kterých se dozvíte později.

Ankogel (mapa plánovaného výletu)

Ráno v kempu brzká vstávačka a přiblížení k Mallnitzu. Výstup jsme si plánovali usnadnit lanovkou, takže jsme zaparkovali u dolní stanice (prostorné parkoviště zdarma), zakoupili lístky (20 € za jednosměrnou cestu vzhůru) a před lanovkou si stihli odskočit.

Já si všimnul, že jsem si zapomněl do batohu dát opalovací krém a chvíli přemýšlel, jestli se pro něj stihnu ještě před odjezdem vrátit nebo ne. Pak z kapsy vypadnul malý vzorek opalovacího krému od La Roche. Moje rozhodnutí zvládnout to jen s ním se ukáže jako velmi velmi špatné až později.

V kabině lanovky byly povinné roušky, nicméně většina turistů je nasazovala až před vstupem do gondoly, a ihned nahoře sundávala.

Nahoře jsme se oblékli, já si namazal obličej a trochu přetřel ruce, rozložili jsme hůlky a šli na Arnoldhöhe (2700 m n.m.). I s tím, že M. fotila jako o závod jsme se vcelku rychle do té výšky dostali. Já s radostí zjistil, že zatím nijak výrazně netrpím dýchacími obtížemi spojených s vysokou nadmořskou výškou, M. přiznala, že už trochu něco cítí.

Po focení u kapličky na vrcholku jsme se rozběhli po hřebenovce k vedlejšímu vrcholku Grauleitenspitze. Asi 40 metrů pod vrcholem si M. uvědomila, že hřebenovka nepokračuje směrem k Ankogelu, a že se budeme muset vrátit. Výsledek byl 200 zbytečně nastoupaných výškových metrů a ztráta asi hodiny a půl času. Což znamenalo, že určitě nestihneme poslední lanovku dolů, kterou jsme sice neplánovali, ale byl to záložní plán, kdyby se něco dělo. Já si v druhém dechu vzpomněl, že moje čelovka se v batohu taky nenachází, a že jsem ji patrně nechal taktéž v autě. To byla druhá chyba, kterou jsem ovšem plánoval nahradit nouzovým světlem na telefonu. Mimochodem jsem se mýlil hned několikanásobně, jelikož čelovku jsem nenechal v autě, ale ve stanu v kempu.

Nálada M. v tu chvíli klesala rychleji, než jak jsme scházeli zbytečně nastoupané metry. Samozřejmě, že i mně naskakovaly všechny možné scénáře, kterak se věci mohou pokazit. Nicméně není nic horšího než družstvo složené pouze z pesimistů, takže jsem napnul síly a vyvažoval optimistickým přístupem.

Naštěstí se žádné negativní scénáře nenaplňovaly, počasí se tvářilo stabilně, a tak jsme se po zdolání sněhových polí na Kleiner Ankogel rozhodli pokračovat i na jeho většího bráchu.

Výstup na hlavní vrchol tohoto horského seskupení byl už trochu pololezecký. Výška už o sobě dávala znát i mně, a tak jsme rádi posečkali, zmáčkli fotku a vydýchali se. I přes drobné obtíže jsme se nakonec vyškrábali tam, odkud už se dál stoupat nedalo.

Tam jsme se oddali každý svému koníčku. M. naplnila paměťovou kartu fotkami, já si zalogoval kešku. Ve volném čase jsem zpozoroval, že se mi zřejmě spálila při výstupu lýtka. Zbyteček krému v tubičce jsem sice rozmazal po lýtkách, ale bylo vcelku jasné, že horské slunce již svoji práci odvedlo.

Taktéž jsem zjistil, že baterka v mém telefonu ubývá rychleji než jsem myslel a vzpomněl si, že powerbanka je taktéž bezpečně ukrytá v kufru mého vozu dole na parkovišti. Asi tušíte, kde byl můj náhradní plán B svítit si telefonem po cestě dolů místo čelovky.

Vzhledem k tomu, že nám ujela lanovka, čekal nás dlouhý sestup dolů na parkoviště. Obecně mám sestupy méně radši než výstupy, a tenhle si rozhodně připisuje prvenství. Taky to bylo dolů 2000 výškových metrů.

Zatímco nahoru se zdálo, že můj optimismus spolu s mojí fyzičkou vyvíjí přeci jen trochu větší rychlost než M., po cestě dolů si udržovala stálé vedení. V jednu chvíli až nebezpečné. Když jsme vybírali cestu zpod lanovky, trefili jsme špatnou odbočku. Ve výsledku to bylo jedno, bylo potřeba sestupovat, terén byl lepší než nahoře a tak jsme se vydali dále. Pak jsme ovšem narazili na další sněhové pole. Nebylo ani tak moc velké, sotva 15 metrů v šířce a tak 25 v délce, nicméně bylo značně příkré. První šla M., jenže po čtyřech krocích šla na bok a začala sjíždět, marně se snažíc brzdit. Jediné co jsem mohl dělat, bylo dívat se, jestli to zvládne ubrzdit, nebo dojede až do kamenné suti pod srázem. Naštěstí se jí skluz vedl na větší kámen, do kterého se jí podařilo kopnout tak, že se zbrzdila a zastavila u kraje pole. Naštěstí po rychlé kontrole zkonstatovala sama sebe za živou a zdravou. Jedna hůlka jí zůstala navlečená na ruce, druhá zůstala uprostřed namrzlé pasti.

Já, poučen nezdarem mého partnera, jsem zkrátil hůlky na minimum a použil je namísto cepínů. Přepícháváním jedné a druhé hůlky jsem postupně slezl k osiřelé turistické pomůcce a přepravil ji zpět k majitelce.

M. naštěstí i po důkladnější kontrole vyhodnotila, že veškeré opotřebení z události jsou pouze spálené špičky prstů na jedné ruce, spálenina na lýtku, pár naražených žeber, bolavá klíční kost a jinak se jí vlastně nic nestalo.

Pro mě se zase stalo zrádným přítelem Slunce. Spálená lýtka se totiž dopekla do fáze, kdy bolela pokud jsem byl v klidu na slunci. Abych dopady katastrofy alespoň zmírnil, chladil jsem si je přemrzlým sněhem ze sněhových polí a vodou z roztátého ledovce. Na druhou stranu jsem musel díky své nevybavenosti světlem Slunce na obloze trpět, jelikož potmě bych z kopce horko těžko sešel.

Všechno nakonec dobře dopadlo, k autu jsme dorazili ještě za světla a já ještě s dostatečnou energií na naši přepravu zpět do kempu.

Nicméně se nad celým vyprávěním zamyslete a vezměte si z tohoto našeho výletu tolik ponaučení, kolik jen můžete. Já si příště přidávám do batohu několik věcí, i kdybych je měl zase nepoužité vybalit.

Augstsee (mapa)

Vzhledem k eskapádě předešlého dne, a i končícímu víkendu, jsme se rozhodli provést neděli více odpočinkově. Nemalý faktor byl také to, že z Ankogelu jsme do kempu dorazili v 23:15.

Takže M. nastavila budíka na 4:20, abychom stihli východ slunce z nedaleké vyhlídky - sotva 40 minut autem.

Naše váhání, zda si kromě focení dát i malý výlet okolo jezera, překonaly snadné dva fakty: M. si chtěla vyfotit kamzíka a já našel přes appku dvě kešky.

Kamzíka jsme zahlédli ještě dřív, než jsme se vyšplhali k první krabičce. Nicméně nespolupracoval tak, jak by si fotografka přála.

Zatímco já logoval krabičku, M. se už pomalu loučila s tím, že by kamzíka ještě dostihla. Když jsem jí pak na mapě ukázal, kudy půjdu pro druhou, prohlásila něco o tom, že chození do kopce má za víkend až až, a že se tam za mnou škrábat nebude.

Když jsem došel za zatáčku, zaslechl jsem krátké zvíření "Kchááách." Možná vás překvapí stejně jako mně, že zhruba takhle dělá naštvaný kamzík který na mě civěl z protějšího svahu. Pomalu jsem se vrátil k zatím nic netušící M.

"Pojď sem," povídám.
"Hm?"
"Chceš si vyfotit kamzíka," řekl jsem. Otázka byla z větší poloviny oznamovací větou. "Je támhle, a nemá ti v tom svahu kam utéct."

Vlevo můžete vidět označenou fotografku, vpravo je označena pozice zvířete.
Keška je na obrázku taktéž, nicméně označena není. Můžete ale hádat.

M. shodila rychle batoh, a vydala se po cestičce na místo s lepším výhledem. Kamzík, stejně jako jeho příbuzný předtím, nespolupracoval, pásl se a fotografce ukazoval tak maximálně prdel. Já zůstal blízko odloženého batohu, a poté, co jsem si byl jist, že má M. vyfocené aspoň 3 fotky kozího pozadí, rozhodl jsem se, že zkusím napomoci k lepší fotce tím, že upoutám pozornost neposlušné kozy zvukem kutáleného štěrku. Tato lest naštěstí zapůsobila, takže fotografka dostala přeci jen přívětivější pohled na skalní zvíře.

Teprve chvíli po té jsem se jal šplhat správný svah ke kešce, která byla jen kousek od místa, kde jsem kamzíka viděl poprvé. M. mezitím dokončila focení, a jak jsem sestupoval, zastavil mě opětně zvuk padajícího předmětu po svahu. Při uklízení fotoaparátu M. převrátila batoh, který se vydal válet sudy dolů po cestě. Oba jsme si tak připomněli včerejší situaci na sněhovém poli, naštěstí oběť byla tentokrát neživá a ani tentokrát nedošlo k žádné výrazné újmě.

Zbytek krátkého výletu už se skládal jen z obdivování krajiny, snad jen mých občasných vzdechů při chůzi z kopce, kdy se ozývaly bolístky včerejšího dne. Odjeli jsme zpátky do kempu, sbalili stan a po cestě zpět do Čech stihli navštívit ještě zoopark v Grünau.