sobota 14. února 2015

Atoine de Saint-Exupéry - La Citadelle (Citadela)


To nejhorší, co vás může potkat, je když máte rozečteno příliš mnoho knížek (u mě je to počet tři, Korán, který asi nedočtu není v této cifře zahrnutý), a do toho se musíte učit na nějaké zápočty, nebo snad dokonce zkoušky. Tedy jako oslavu za složenou zkoušku udělal jsem si tu radost a dočetl jsem Citadelu od Antoine de Saint-Exupériho. Protože jsem o této knize mluvil se spoustou lidí, kteří na ni byli víceméně zvědaví, nebo ji už četli, a v tom případě z ní byli povětšinou nadšení, pokud ji dočetli, nebo nešťastní (část z nich otrávená), že ji nezvládli dočíst, a mně osobně se velmi velmi líbila, rozhodl jsem se náhled na ni udělat poněkud větší a delší, než je tomu poslední dobou tady obvyklé.
"Lidský dav," řekl otec, "nenávidí obraz člověka, neboť dav je zmatený, směřuje do všech stran současně a brání tvůrčímu úsilí. Pravda, je špatné, když jeden člověk drtí stádo. Ale to největší zotročení je jinde: když stádo drtí člověka."
Předpokládám, že většina lidí bude znát de Saint-Exupériho jako autora Malého prince. Ačkoliv některé prvky obě dvě knížky spojují, zatímco Malý princ je přeci jen knížka určená dětem, ačkoliv ji dítě a dospělý dozajista pochopí každý jinak, u Citadely neudržíte v klidu ani leckterého dospělého.
První věc, na které jsem se vcelku shodl s ostatními úspěšnými čtenáři, je ta, že se strašně těžce čte, minimálně na poprvé. Můj první pokus před pěti lety skončil po 150 stránkách, kdy jsem se rozhodl, že bude lepší knihu odložit, než s ní strávit půl života. Také jsem si naivně myslel, že je inspirovaná Koránem - popravdě jestli trochu inspirována je, předčí tuto knihu hned v několika věcech, zábavností začínaje. Takže rada, pokud si chcete Citadelu přečíst, nestyďte se to udělat na dvakrát, anebo si připravte hodně trpělivosti.
A tak jsem došel k další pravdě, že totiž starat se o budoucnost je klam a marnost. A že má cenu pouze taková činnost, kterou je vyjadřován přítomný svět. A že vyjadřovat znamená budovat z přítomné rozličnosti jedinou tvář, která té rozličnosti vládne, že to znamená vytvářet pomocí kamenů ticho. Jakákoli jiná snaha je pouze vítr slov ...

Pokud už jsem začal mluvit o přirovnávání k jiným knihám, nemůžu si pomoci a nepřirovnat k podobně filozofickému dílu Alchymista. Co upoutá na první pohled je zasazení obou příběhů do pouště, čímž pro mě podobnost končí. Teď pravděpodobně urazím ty, kterým se Alchymista líbil, nicméně berte to jako pošťouchnutí k tomu, že Citadela by mohla být pro vás. Pro ty, kteří sdílí můj názor na Alchymistu ostatně může poselství účinek úplně stejný.
Alchymista je strašně jednoduchý příběh, který bych možná dokázal napsat jednou větou. Navíc věc, na kterou jsem zřejmě přišel už předtím, než jsem knihu četl. Vlastně taková pohádka napsaná jako rádoby filozofický dílo, který ve mě nechalo spíš pocit utraceného času, než nějakého obohacení.
Citadela je naproti tomu věc naprosto opačná. Máme tu nespočet myšlenek, a ačkoliv se budeme často točit okolo kovářů, tesařů, cedrů a stříbrných konvic, je nám toho naservírováno daleko víc, než jedna věta, kterou si zapamatujeme. Abych popravdě řekl - zrovna toho cedru si užijete možná víc, než byste chtěli, ale považuji to za věc způsobenou tím, že de Saint-Exupéry knihu vlastně nedokončil, jelikož roku 1944 zahynul. Myslím, že by sám třeba pár odstavců proškrtal.
"Stěžuješ-li si na utrženou ránu, mohl bys právě tak litovat, že ses narodil, nebo že ses nenarodil v jiné době. Neboť celá tvá minulost není nic jiného než zrození dneška. Je prostě taková. Vezmi ji, jaká je, a nechtěj přeskupovat hory. Jsou, jaké jsou."
Kniha vlastně nemá nějaký ucelený příběh. Vládce citadely tu vypráví různé příběhy ze svého života, dělí se se čtenářem o postřehy svého otce a přidává k nim své vlastní. Ačkoliv předpokládám, že de Saint-Exupéry čerpal jak z podobných moudrostí od své rodiny, tak i ze svých zkušeností velitele pouštních letišť, těžko chápu, jak se mu povedlo se tak krásně vcítit do role vládce pouštní citadely.
Leckteré rady připomínají svým stylem Machiavelliho Vladaře, často jde o relativně kruté rozhodnutí bez kompromisu, které je posléze vysvětleno. Vládce o krutosti ví, stejně tak i ví, že pokud by se rozhodl projevit milost, zbavil by potrestaného svého postavení a celá věc by se obrátila pro nim oběma.
Neboť nazývám cedrem ono násilí na skále, jež není plodem skály, ale semene. Jak se chcete stát cedrem, když se každý z vás snaží vytvářet svůj vlastní strom anebo není ochoten se stromu poddat, nebo se dokonce bouří, když se strom zvedá vzhůru, a nazývá to tyranií a na místo stromu se chce postavit sám? Je proto třeba určit vám místo, abyste sloužili stromu a nečinili si nárok, aby sloužil on vám. Zasadil jsem proto semeno a jeho moci vás podřizuji. A je-li spravedlností rovnost, připouštím, že jsem nespravedlivý.
Když bych měl za sebe shrnout svoje pocity z knihy, je to určitě nějaký posun. Kniha se nečte zrovna lehce, a notnou chvíli a dva pokusy mi trvalo, než jsem si zvykl, jakým stylem je napsaná. Zpočátku to jde ztuha, v první třetině se začnou objevovat ty nejzajímavější příběhy, ke konci už občas docházelo k jisté repetitivnosti, což je podle mě způsobeno tím, že kniha vlastně není dopsaná a byla vydaná posmrtně. V knize je hromada moudrosti a i když neříkám, že se budu k berberským kočovníkům chovat stejně, v nějaké části mého postoje k životu se zrnka pravdy ze zdí citadely nějak projeví.

"Jsou přece skutečnosti, za které zjevně odpovědnost neneseme ..."
"Nejsou!" řekl otec. Vzal jednoho ze svých stolovníků a pobídl ho k oknu: "Jaký se v tamtom mraku rýsuje tvar?"
Druhý se dlouho díval a nakonec řekl: "Ležící lev."
"Ukaž ho tady těm." A otec rozdělil přítomné na dvě skupiny a první pobídl k oknu. A všichni skutečně viděli ležícího lva, jak jim ho první svědek vykreslil prstem. Potom je otec poslal stranou a pobídl k oknu dalšího: "Jaký se v tamtom mraku rýsuje tvar?"
Druhý se dlouho díval a nakonec řekl: "Usmívající se tvář."
"Ukaž ji tady těm." A všichni skutečně viděli usmívající se tvář, jak jim ji druhý svědek vykreslil prstem. Pak otec odvedl přítomné daleko od oken.
"Snažte se dohodnout o tom, jaký obraz ten mrak představuje," řekl jim. Ale oni se jen bez užitku hádali, neboť ta usmívající se tvář i ten ležící lev byly pro jedny i druhé příliš samozřejmé.
"Stejně tak ani události," řekl jim otec, "nemají jiný tvar krom toho, který jim dá tvůrce. A všechny tvary jsou stejně pravdivé."
"S tím mrakem tomu rozumíme," namítali, "ale ne, pokud jde o život ... Neboť vypukne-li ráno bitva a tvá armáda bude slabší než tvůj protivník, nemůžeš výsledek boje nijak ovlivnit."
"Ovšem," řekl otec. "Ale jako se mrak rozprostírá po obloze, tak se události rozprostírají v čase. Chci-li je zformovat v určitou tvář, potřebuji k tomu čas. Co má být rozhodnuto ještě dnes večer, to už nijak nezměním, zítřejší strom však vyroste z mého semene. A semeno je tu už dnes. Tvořit neznamená objevit pro dnešek nějakou lest, kterou ti náhoda schovala, aby ti dopomohla k vítězství. Takové vítězství by nemělo zítřku. Ani drogu, jež by ti zastřela nemoc, neboť příčina by trvala dál. Tvořit znamená učinit vítězství či uzdravení tak nutným jako růst stromu."
Ale oni pořád nechápali: "Logika událostí ..." V tu chvíli se na ně otec s hněvem osopil: "Hlupáci! Vykleštěná dobytčata! Vy všichni, historici, logikové i kritici, vy všichni jste jako červi na mrtvole a ze života jakživi nic nepochopíte."
Obrátil se k prvnímu ministru: "Sousední král nám hodlá vyhlásit válku. A my nejsme vůbec připraveni. Tvořit neznamená postavit mi v jediném dni vojsko, které zde není. To by bylo leda dětinství. Ale uhníst mi sousedního krále tak, aby potřeboval naši lásku."
"Ale já nemám tu moc, abych ho uhnětl ..."
"Znám jednu zpěvačku," odpověděl mu otec, .,a omrzíš-li mne, nechám ji přivést. Nedávno nám večer zpívala o zoufalství věrného chudého milovníka, který se bojí vyznat svou lásku. A vojevůdce plakal. Ač je to člověk bohatý a pyšný a dívky dobývá násilím. Během deseti minut ho dokázala proměnit v anděla něhy, plného smutku a útlocitu."
"Já zpívat neumím," řekl první ministr.