Cestování po Sicílii

Mapa našeho putování

Tenhle článek by měl být takovou časovou osou našeho putování po Sicílii. Protože jsme zde strávili 14 dní, bez cestovky a autem objeli celý ostrov, už teď zjišťuji, že se mi to všechno motá.

Zároveň by tenhle článek mohl snad posloužit i jiným cestovatelům, takže zkusím být spíš stručný, nicméně musím upozornit na tohle: s tátou jsme poprvé letěli letadlem, poprvé přeletěli nějaké moře, já se poprvé v nějakém koupal, atd. Takže v některých bodech je možné, že to budou takové rady od blbečků pro blbečky. Ale třeba jsou i takoví lidé, zkusím ten článek napsat takový, jaký bych si ho byl rád přečetl před odjezdem.

Všeobecně o tom našem putování

Letěli jsme z Bratislavy do Trapani letadlem společnosti Ryanair. Což vyšlo dost levně. Asi bych napodruhé neletěl z Bratislavy, protože jsme strávili hrozného času cestováním do Bratislavy a z ní. Nicméně let pak trvá nějaké dvě hodiny, a i když v letadle není zrovna moc místa, dvě hodiny se dají přežít snad všude.

Na Sicílii jsme se přepravovali autem z půjčovny. Což nám přidělalo vrásky ještě den před odletem, protože jsme dost dlouhou dobu měli rezervované auto z půjčovny přes internet a teprve den před odletem poslali česky přeložený dokument, že bez kreditní karty to nepůjde. S tátou jsme samozřejmě měli oba debetní. Vystavit kreditku trvá asi týden, takže jsme na poslední chvíli rezervaci zrušili a řekli si, že auto půjčíme až na letišti, jestli to půjde. A šlo. V Trapani objevíte několik stánků autopůjčoven, a ty půjčovny, které kreditní kartu nepotřebují, to mají prakticky napsané na nějaké cedulce na stánku. Nakonec padla volba na Sicily Rent Cars, kteří si vystačili s debetní kartou a navíc kluci uměli velmi dobře anglicky. Půjčení na 14 dní nás tak vyšlo asi na 500 € a 500 € si zablokovali na kartě jako zálohu. Takže jsme jezdili pěkným VW Polo s klimatizací. Navigaci zprostředkovaly naše telefony s off-line mapami HERE. K HERE na Sicílii asi tolik, že jsme nakonec nepoužívali navigaci, která by nás táhla úzkými hloupými uličkami, ale nechal jsem ji vybrat nejkratší cestu a pak podle uvážení vybíral trasu podle mapy sám.

Ubytování jsme řešili výhradně přes booking.com, dva dny dopředu jsme si na mapě vybrali zhruba místo, kde se chceme ubytovat, vybrali nejnižší cenu a bylo. Tento způsob měl dvě velká úskalí – až na výjimky jsou adresy na bookingu špatně vyznačené na mapě, takže se nám neustále stávalo, že jsme přijeli do města doprostřed ulice a hledali číslo popisné. Vzhledem k tomu, že jsou na Sicílii schopni pojmenovat celou pobřežní vesničku jako jednu ulici, je to opravdu občas strašná práce. Druhý problém byl ten, že majitelé často neuměli anglicky skoro vůbec. Což mě zpočátku vyvádělo z míry, protože dělám-li v turistice, tak musím umět aspoň trošku anglicky, který považuju za univerzální světový jazyk. Moje italština zvládla zprostředkovat otázky, ale nezvládla zpracovat odpovědi. Takže pokud jsme se dovolali (často jsme se taky nedovolali, což možná bude náš problém s operátorem), stejně to bylo dost obtížné. Průměrně jsme bydleli asi za 40€ za noc.

Moje hlavní záliba na Sicílii byla rozhodně geocaching. Takže spoustu míst jsme navštívili jen kvůli tomu, že tam zrovna bylo dost krabiček. Vzhledem k provozu ve městech jsme se nakonec vyhýbali větším městům, a ostatně i dalším profláklým turistickým destinacím, jelikož nás ani jednoho nebaví davy a kolony. Takže o významných památkách se z tohohle článku moc nedozvíte.

Den první – Přílet do Trapani

Nebudu se vám příliš rozepisovat o cestě, protože jsme si šílené čekání v Bratislavě na letišti nejspíš zavinili vlastní přehnanou opatrností. Ve zkratce můžu napsat to, že jsem vystoupil na ostrově s naspanými 50 minutami za posledních 36 hodin. Po chvilce rozpaků mezi autopůjčovnami jsme si vybrali, podepsali smlouvu a nasedli do našeho zapůjčeného vozu a vyrazili do Trapani.

Najít ubytování nebyl velký problém, jelikož adresu měli zadanou přesně, takže jsme vcelku bez obtíží dorazili na místo. Po telefonátu přijel majitel a začali jsme s vysvětlováním a dohady, jelikož jsme chtěli přidat další noc a zamluvit ubytování rovnou i na noc před odletem, jelikož bylo dost super. Nebylo to snadné, protože pán moc anglicky neuměl, ovšem vytáhnul naprosto skvělou věc, a to svůj telefon, kterým zavolal své manželce, která je Slovenka. Pak už to šlo hladce.

Po ubytování jsme vyrazili do města pro něco k jídlu. Což mělo dva šokující aspekty. Zaprvé italský silniční provoz (a to ještě kupodivu nebyl tak strašný) a zadruhé to, že všude bylo zavřeno. Italové dodržují siestu, což znamená, že normální otvírací doba je tak od 8:30 do 12:30 a pak od 16:30 do 20:30. Na tuhle věc jsme si zvykali asi týden. Objeli jsme celé město (všude zavřeno) a pak zjistili, že asi 150 metrů od ubytování máme Lidl, který jede 8:30-20:30 bez siesty. Blahoslavili jsme německou pracovitost a koupili v relativně známém prostředí méně známé potraviny, najedli se a šli spát.

Ohledně otevírací doby – většina větších supermarketů jede bez přestávky, takže jsme většinou nakupovali v některém z nich (Conad, R7, Despar, Deco, Lidl).

Den druhý – Monte Cofano

Druhý den jsme se rozhodli, že je na čase se zajet vykoupat. Při obhlídce města den předtím se mi městská pláž moc nezamlouvala, takže jsme vyjeli za město – a jeli a jeli. Nakonec jsme dorazili do vesnice Cornino, kde se dalo zaparkovat a vyrazit na cestu k Monte Cofano, což byl můj naplánovaný geovýlet na jindy, ale táta byl pro, že bychom se mohli projít s plavkami, jestli se nepůjde někde vykoupat.

Tenhle výlet byl nejspíš určující pro celý náš pobyt. Protože jsme se rozhodli, že se jen kousek projdeme, nevzali jsme si s sebou dost vody a i posléze zjistili, že jsme se nenamazali úplně dostatečně. Naštěstí to skončilo vypálenými proužky na předloktí u mě a spálenými kotníky a lýtkem u táty. V každém případě jsme kousek šli, našli krabičku, druhou, byli omráčeni výhledem a krajinou, všude samá ještěrka, až jsme se ocitli na druhé straně hory. Já žízeň jako duha. Horko k padnutí. Žádný stánek s pitím nebo tak něco.

Takže jsme se zchladili v moři (první koupání ve slané vodě), pak požádali chlapíka u vstupní brány do přírodní rezervace o sklenici vody a vyrazili přes hřeben hory zase zpátky.

Nicméně tenhle asi 10 km výlet můžu jen doporučit. Kdybychom byli nepodcenili teplo, vodu a čas strávený na sluníčku prolézáním křoví kvůli geocachingu, bylo by to takřka bezchybné.

Ten den už následoval jen další nákup a pak lízání ran v apartmánu.

Den třetí – Erice, Marsala

Ráno jsme se sbalili a vyrazili do Erice, což je hrad, který se tyčí nad Trapani. Cesta nebyla dlouhá, zato je to docela výška a samé serpentiny. Vzhledem k tomu, že jsme vyrazili vcelku brzy ráno, nebylo tu ještě moc turistů. Moc jsme se nezdržovali, a tak nám na projití sem tam a vyzvednutí krabičky stačila hodina u parkovacího automatu. Výhledy stojí za to, stejně jako ty úzké uličky, kterými stejně furt jezdí auta (ne moc, zřejmě jen místní nebo někdo, kdo připravoval nějaký kulturní program).

Po sjezdu z Erice nás čekala cesta do Marsaly, kde jsme narazili na náš největší problém s bookingem. Z casa vacanza, kde jsme měli být ubytováni, se nám nikdo neozval, jestli jsme našli adresu, tak tam nikdo nebyl, strávili jsme několik hodin projížděním sem tam a nakonec narychlo zabookovali jiné ubytování. Ze kterého se nám taky nikdo neozval. Nakonec jsme se v jednom baru u jiného ubytování, kde jsem se chtěl domluvit osobně, konečně dočkali telefonátu a po peripetiích se sešli s majitelem nemovitosti.

Ten zřejmě trochu anglicky uměl, ale nepromluvil ani slovo. Naštěstí měl v telefonu překladač, takže se celá konverzace odehrála přes jeho Samsung. Když překládal i svoje „sí, ok“, takže Samsung správně přeložil „yes, ok“, málem mi vytryskly slzy. Po peripetiích jsme ale byli rádi, že máme kde složit hlavu.

Den čtvrtý – Mazara del Vallo

Díky geocachingu jsme se rozhodli, že dalším cílem výletu bude Mazara del Vallo, což byla dobrá trefa. Tohle pobřežní město bylo totiž dost dlouho pod arabským vlivem, a místní čtvrť plná úzkých uliček má velké kouzlo. Ve stěnách jsou malované kachle a na vratech vyvedeny různé grafitti. Další výhoda byla, že ani tady nebylo nijak moc turistů.

Po návratu zpátky do Marsaly jsme se chtěli vykoupat. V Marsale to ale s plážemi nebylo nijak převratné, myslím, že za to ale může hlavně to, že jsme vlastně celý pobyt byly těsně před turistickou sezónou. Všude se stavěli slunečníky a plážové kabinky a podobné věci. Na plážích teda ležely hlavně nánosy uschlých chaluh a bordel. Nakonec jsme se koupali na relativně neudržované pláži kousek za městem.

Den pátý – Realmonte

Další den a další přesun, tentokrát do Realmonte. Po cestě zase pár krabiček a pak, vědomi si jistých nedostatků adres a navigace, jsme se rovnou zamířili ubytovat. Problém se znovu objevil, nicméně tentokrát spíš zaviněný námi, jelikož jsme č.p. 2 v ulici minuli a vyrazili výš do kopce. Nicméně ubytování bylo asi nejlepší, co se týče destinace i způsobu. Malá vilka rozdělená na více apartmánů, kde jsme dostali byt na přední terase, kde jsme strávili téměř veškerý čas, s výhledem do zahrady, kde jsem v noci uloupil dva fíky ze smokvoně a jeden citron. Byl tam i granátovník, ale jediné jablíčko na něm zatím nebylo pořád zralé.

Co se týče Realmonte – je tu bílá skála jménem Scala dei Turchi, která je ideální na večerní procházku, dobré pláže a hlavně relativně dobrá dostupnost k ještě lepším plážím.

Ty jsou u Eraclea Minoa. Kde je taky amfiteátr. Když jsme se dozvěděli, že je celý pod plexisklem a chtěj za něj nějaký vstupný, tak jsme se rozhodli, že tam nepůjdeme. Jak jinak, varoval jsem vás na začátku.

Nicméně jsme začali hledat sjezd k plážím, které byly shora z útesu vidět. Takže jsme dost dlouhou dobu strávili na rozbitých silničkách, abychom nakonec vybrali tu úplně poslední možnost. Nakonec jsme ale měli pláž, jak se říká, pro sebe. Asi na 200 metrech nikdo další neležel a jen občas někdo prošel nebo proběhl okolo. Takže jsme strávili odpoledne koupáním a stavěním majáku (protože hrady z písku nevydrží a je to pro malý děti).

Den šestý – Agrigento

Do Agrigenta jsem se dost těšil, jelikož je zde Valle dei Templi, kde jsou staré řecké chrámy a jiné památky, které ještě nikdo nestihnul zničit, rozebrat a odvézt. Nakonec se tenhle výlet ukázal jako největší propadák. Úžasné je hlavně to, kolik prostoru jsou Italové schopni oplotit kvůli tomu, aby se nedalo k chrámu ani přiblížit, a pak jak strašně těžké je někde v okolí zaparkovat. I placené parkoviště, které jsme našli, bylo přeplněné. Po třech objížďkách okolo areálu jsme zamířili na nějaké kešky v okolí, které byly snad ještě větší propadák než Agrigento, ve kterém jsme nezastavili, a tak jsme radši otočili auto a vyrazili zase do Eraclea Minoa na koupák.

Den sedmý– Přesun do Mascali přes Caltagirone

Další den nás čekal větší přesun pod Etnu do Mascali, který jsme neuskutečnili nejkratší cestou, ale malou zajížďkou přes Caltagirone, kde jsou takový dlouhý zdobený schody kachlíkama a keška. Což bylo další, vcelku hezké město s těmi úzkými uličkami. Nicméně zase bylo vcelku špinavé a ne úplně upravené, ale byli jsme rádi, že jsme si protáhli nohy. Ostatně na Sicílii si defacto vždycky, když vystoupíte, protáhnete nohy někam do kopce.

V Mascali nás čekalo celkem obligátní hledání čísla popisného. Byt nebyl nic extra, ale překvapil majitel, který mluvil anglicky na stejné úrovni jako já, takže jsme se skvěle na všem domluvili.

Jinak nás poprvé překvapilo, že na Sicílii může být taky pěkně hnusně, a vlastně jsem celou dobu našeho pobytu v Mascali byl pěkně otrávený. Na plážích ošklivý písek díky rozemletému tufu, město, které vypadalo jako po krizi, v krizi a dokonce i před ní, navíc v bytě spousta komárů a hnusný smrad nějakých vonných tyčinek v jednom z pokojů. A ke všemu tam nebyla vývrtka na víno, což byla úplně největší katastrofa.

Myslím, že to počasí musí nutně souviset s tou Etnou, která se svými 3000 metry nejspíš zvedne mraky, kde zkondenzují a spadnou jako déšť na pobřeží. Takže doporučuju si udělat výlet na Etnu a zmizet.

Den osmý – Taormina

V průvodci, který jsme s sebou také měli a v Mascali ho otevřeli psal autor: „Kdybych měl na Sicílii strávit jediný den, strávil bych ho v Taormině.“ Můžu připsat, že my teda ne.

O půvabu tohohle městečka vysoko na skále nemůže být pochyb, nicméně tady nás dostaly hlavně davy turistů a to, že Taormina se předělala na taková ty jatka pro turisty. Prošli jsme se sem a tam, protože kešek je tu vcelku dost a vypadli pod skálu na Isola Bella. Tam to bylo s turisty podobné, ale úchvatná laguna to trochu převážila v prospěch potěchy oka.

Večer jsme se v Mascali vydali na nákup tuňáka od rybářů. Abychom nenakupovali jen v supermarketech. Nákup jsme zvládli i bez angličtiny a koupili steak z tuňáka, vedle v zelenině jsem uštípnul kousek sušeného rozmarýnu a spolu s citronem a dvěma banány ho za 1€  proměnil v naše vlastnictví. A tuňáka s citronem a rozmarýnem jsme pak na pánvi proměnili ve velkou dobrotu.

Den devátý – Monte Sona

V našem originálním duchu jsme se rozhodli, že na Etnu kašlem, jelikož je to prostě jen kopec, ze kterého stejně nepůjde nic vidět, protože je na Sicílii děsný vedro a tak je tam v létě opar, takže člověk nikam nedohlédne. Takže na rozdíl od jiných lidí můžu říct, že já na Etně nebyl.

Ale byl jsem na Monte Sona, což je jeden z vedlejších kráterů. A kešky jsou tam taky.

Protože Mascali je od Etny na východ, kdežto Monte Sona na jih, vybrali jsme díky navigaci vcelku špatnou cestu po úbočí Etny, která nás nakonec dovedla na místo. Za všechno mohla hlavně moje snaha vyhnout se za každou cenu městům, kde se provoz děsně zkomplikuje a zpomalí, nicméně pokud pojedete na Etnu, vyberte si co nejhlavnější silnici. Nicméně i ty horší silnice na Etně jsou v dost dobrém stavu a ty hlavní dokonce v excelentním (jak píšu, vůbec nevím, jak je to pak s cestou na hlavní vrchol, ale předpokládám, že podobně). 

Takže jsme se prošli okolo kráteru Monte Sony, já byl díky špatnému zaměření taky dvakrát v kráteru. (Dole byl normálně lesíček. A ještěrky. Všude na Sicílii jsou ještěrky.) Pak jsme vyjeli ještě kousek výš pro další krabičku a sjeli dolů.

Den desátý – Skrz ostrov do Caccamo

Další velký přesun, tentokrát úplným středem ostrova. Rezignoval jsem nějakou trasu, která by byla aspoň trochu zajímavá geocachingem, protože uprostřed ostrova je dálnice a nikde nic dalšího, dokonce ani benzinky ne. Sjeli jsme až tak, abychom navštívili Petralia Soprana, kde byly další kešky. Díky tomu jsme podle mě objevili nejhezčí sicilské městečko. Petralia Soprana disponuje totiž těmi úzkými uličkami, ale je uklizená, čistá, nebyli tu téměř žádní další turisti, disponuje vyhlídkou a saracénskou věží nedaleko městečka.

V Caccamo nás čekalo obligátní bloudění. Telefonování bylo opětně neúspěšné, takže táta zavolal na linku bookingu a díky společnému úsilí několika operátorů jsme se nakonec dostali k apartmánu. Ve čtvrtém patře činžovního domu nás čekal podkrovní byt s terasou, kde jsme opětně strávili dlouhé večery. Majitel taky mluvil dost dobře anglicky, takže to bylo taky velké plus. Škoda, že nezvedal hned telefon.

Jediná nevýhoda Caccamo tkvěla v kostelních zvonech. Nevím, zda byl nějaký svátek, nebo byla soutěž ve zvonění, nicméně asi čtyři kostely ve městě (odhadem) zvonily každý podle vlastních hodin (tzn. asynchronně). Když zvonili ráno, zřejmě na vstávačku, v 7:44:00 první kostel asi minutu, v 7:44:34 se přidal druhý atd. Bezvadný koncert. Jinak kromě toho, že je Caccamo děsně na kopci, nemá až na zvony chybu.

Den jedenáctý – Cefalú

Na doporučení Fillipa, majitele našeho bytu v Caccamu, jsme se ubrali k nedalekému městu Cefalú, pojmenovaném po tvaru skály, která se nad ním tyčí (zkomolené řecké cephalos).

Nejprve byl hrozný problém zaparkovat, o čemž jsme teda byli varováni z internetu, pak ovšem stejně nedopatřením vjely do kolony mířící do centra a byli lapeni v pasti. Nakonec se nám podařilo zaparkovat bez placení v nějaké ulici s obytnými domy. Když jsme došli pod skálu, tátovi se nahoru úplně nechtělo s tím, ať si nahoru zajdu sám, mně se zase nechtělo samotnému. Nakonec jsme se prošli zase zpátky k autu, vzali to po pobřeží kus dál, odlovili nějaké kešky. Dobré místo na koupání jsme nenašli.

Po obhlédnutí geocachingu jsem zjistil, že jedna z keší u vesničky Mazzaforno leží přímo na pláži, a v komentářích píšou, že se tam dalo i bezvadně vykoupat. Směr byl určen a byla to trefa do černého.

Keška samotná byla jedna z těch lepších, jelikož jsme se k ní museli projít po pláži a pak i kousek pobrodit podél skal na břehu. Nakonec jsme se vrátili na písčitou pláž, kde se bezvadně vykoupali. Bohužel zanedlouho začaly být takové vlny, že plavčíci začali vyhánět lidi z hloubky, takže to na plavání moc nebylo. Ale kdo se rád houpe, přišel by si na své.

Den dvanáctý – Corleone

Když jsme přemýšleli, kam pojedeme, myslel jsem původně, že to bude Kuba. Pak jsme snížili nároky do Evropy, a táta prohlásil: „Hele, co Sicílie.“ V mozku mi naběhla melodie z Kmotra a slova: „No jasně, proč jsi na to zapomněl.“ Kdo je obeznámen s tímto dílem, je mu jasné, že Corleone těžko člověk může vynechat. Jenže pak stojíte v Corleone, nic nepoznáváte a dojde vám, že to vlastně netočili tady, ale úplně jinde. Takže zase trochu propadák, díky mé nepřipravenosti.

Naštěstí jsme odtud zamířili ještě kousek na sever do nedaleké vesničky Ficuzza, kde stojí královský palác a je tu centrum, které se stará i o nedalekou rezervaci.

Popravdě, ačkoliv jsem si od ní sliboval něco jako od Monte Cofano. Rezervace spíš připomínala větší oboru. Protože jsem pro dva kilometry vzdálené krabičky musel dojít sám, kvůli tomu, že táta prošlapal své jediné boty, viděl jsem konečně na Sicílii taky něco většího než psa, a to byly laně. A podařilo se mi vyfotit bezvadnou ještěrku.

Den třináctý – Monte Cofano

Zpátky do Trapani! Nadšení naším prvním výletem jsme se rozhodli, že se vrátíme zpátky k Monte Cofano, tentokrát ovšem z druhé strany, což je cesta o něco delší. Cestou jsme to vzali přes Castellammare del Golfo a pokud se chcete dostat k Monte Cofano z druhé strany od Trapani, musíte přes vesničku Castelluzo. Bohužel koupání trochu komplikoval vítr a vcelku velké vlny, ale našli jsme nakonec betonový slez do vody trochu krytý skalami tak, že jsme se mohli pohodlně vykoupat. A taky se předposlední den trochu spálit na sluníčku.

Cestou zpátky do Trapani se nám povedlo najet na chodník a poškodit pneumatiku. Takže jsme s pořádnými vráskami dojeli k ubytování v Trapani a šli spát.

Den čtrnáctý – Odlet

V noci se téměř neochladilo a zdálo se mi, že v noci slyším déšť. Což bylo asi 40 kapek na metr čtvereční, které spadly. Jinak foukal vítr scirocco, což je vítr z pouště. Pokud fouká scirocco, není třeba na Sicílii používat fénu. Po cestě na letiště jsme se zastavili na pumpě a v myčce, kde jsem zvládnul celou transakci v italštině (Lavaggio. Externa. Si. Quanto costa? Bene.)

V autopůjčovně to šlo docela hladce. Bohužel  si naúčtovali dalších 90€ za prohlídku auta s tím, že nám ze zálohy vrátí, co zbude. Takže čekáme.

Letadlo mělo dobrých 40 minut zpoždění, díky čemuž nám v Bratislavě ujely všechny autobusy. S vidinou toho, že čekáme v Bratislavě, jsem zkusil náš čas vsadit na zpoždění vlaků z Maďarska. Tento plán nezklamal (je dobré, že se v tomto světě můžete spolehnout, že vlaky mají nějaké to zpoždění) a tak jsme vyrazili přes Břeclav zpátky do Prahy.

A protože jsme se šťastně vrátili, můžete si přečíst tenhle článek a další. Všude dobře...

O sicilských silnicích