... žertovné španělské rčení. Znělo: „Hay que tomar la muerte
como si fuera aspirina,“ což znamená: „Musíš brát smrt, jako by to byl
aspirin.“
Tohle bude jeden z těch delších článků. Jelikož povídání k této knížce se nějak nabalilo. Nepleťte si to prosím s povídáním o knížce. To přijde potom.
I tato knížka je uvedená na
seznamu 35 knížek, které stojí za to přečíst. Protože ho tu zmiňuji nespočetněkrát (tohle by měla být zmínka 21.), rozhodl jsem se sepsat takový svůj vlastní článek o tomhle seznamu, kde píšu i zkrácené názory na knížky, které jsem četl předtím, než jsem začal psát tenhle blog. Taky tam hodlám zapisovat všechny odkazy na všechny tyhle review, které tu píšu, aby to bylo přehledné. A tam se mi stalo to, že jsem začal směle porovnávat
Na západní frontě klid od Remarqua s Hemingwayem. Jenže pak jsem přišel na to, že ve zmíněném seznamu tato kniha, a ne
Sbohem, armádo!, jak jsem si původně myslel. A že jsem
Komu zvoní hrana vlastně nečetl. Takže konsternován jsem přemýšlel, jak to tak nějak vyžehlit, a nejjednodušší řešení bylo nasnadě - prostě si tu knížku přečti.
Nu, s Hemingwayem to mám popravdě docela složité. Četl jsem od něj celkem šest knih, a musím seznat, že teprve tahle kniha to vlastně byla schopná naklonit ve prospěch Hemingwaye. Jsem naprosto rozčarovaný, že dokáže napsat knížku bez jediné pointy, jako je třeba Fiesta nebo Rajská zahrada. Byl jsem rozpačitý z povídkové knížky The Snows of Kilimanjaro, kterou mi půjčil Michal, ale díky tomu, že to bylo krátké, se to dalo unést. Na druhou stranu jsem se naprosto nechal pohltit Zelenými pahorky africkými, a dost mě vzalo i zmiňované Sbohem, armádo! Takže se přiznám, že jsem byl trochu zařeknutý, že Hemingwaye neradno brát do ruky a je spousta autorů, kteří se mi líbili víc. Ovšem nakonec jistá snaha o kompletnost toho seznamu přeci jen zvítězila. A teď hodnotím, že to bylo dobře.
„Jdi se bodnout,“ odpověděla mu Pilar nevzrušeně.
„Jdi se bodnout ty, do hnoje,“ odpověděl
Agustín.
„Ty tam ani nemáš co bodnout,“ odpověděla Pilar, neboť urážky dosáhly
vrcholného stádia, kdy Španělé už nekonstatují fakta, nýbrž rozvíjejí přestavy.
„Co to tam uvnitř provádějí?“ zeptal se
Agustín najednou spiklenecky.
„Nic,“ odpověděla Pilar. „Nada. Koneckonců je jaro, ty dobytku.“
„Dobytku,“ opakoval s požitkem.
„Dobytku. A co jseš ty? Královna všech kurev. Jdi se s tím tvým jarem bodnout
do hnoje.“
Knížka nás přenese do Španělska v době občanské války. Američan Robert Jordan má za úkol vyhodit spolu s partyzány most, aby tak pomohl útoku republiky proti fašistům. Postupně poznáváme různé členy partyzánské skupiny a jejich vyprávění o válce, jak začala a probíhala pro ně. Robert, kterému partyzáni říkají inglés (Angličan), se zamiluje do dívky Marie, kterou skupina partyzánů zachránila při poslední akci. Robert plánuje útok na most, shání pomoc dalších partyzánských skupin a řeší rozbroj ve skupině, který má na svědomí bývalý vůdce jeho skupiny partyzánů.
Protože kniha má zcela neodepsatelně děj, což bývá můj hlavní problém s Hemingwayem, a všechno je popsáno do zvláštních detailů, které mi nepřijdou natolik extrémní, jak u těch ruských. Takže mi vyhládlo na kopcích, kde jsem pozoroval most, který mám vyhodit, a pak s husí kůží na krku a hrnkem zředěného absinthu odjišťoval pod stolem zbraň v očekávání, zda dojde k přestřelce nebo ne. Tohle je prostě skvělá kniha a rozhodně nejlepší, kterou jsem od Hemingwaye kdy četl.
„George Custer nebyl inteligentní velitel kavalérie,
Roberte,“ řekl jednou dědeček. „Nebyl to ani inteligentní člověk.“ Pamatoval si,
že když to dědeček řekl, pocítil Robert rozhořčení, že si někdo troufá mluvit
proti té postavě v jelenicové košili a s rozevlátými plavými kadeřemi, která
stojí na kopci, v ruce drží armádní revolver a kolem ní se stahují Siouxové,
jak to bylo na té staré litografii od Anheusera Busche, která visela na stěně
herny v Red Lodge.
„Měl jenom obrovskou schopnost dostat se do šlamastiky a zase se z ní vysekat,“
pokračoval dědeček, „a na Little Big Hornu se dostal do šlamastiky, ale vysekat
se z ní už nedokázal.
