Jestli nic jiného, tak zcela jasné měřítko pro to, že mě
Hyperion zaujal, je to, že druhý díl jsem začal číst hnedle poté, co jsem ten první dokončil.
Zcela zásadní je zpráva, že na konci druhého dílu je akceptovatelný konec. Nebudu říkat jaký, abych nikomu neničil zážitek. Ale v každém případě na konci druhého dílu se dá hypoteticky od tohoto univerza odpočinout, aniž byste byli vysloveně stíháni nevyřčenými otázkami. Jsou, ale nejsou tak palčivé.
Druhá zásadní zpráva je, že se pokračuje na stejné vlně a některé linie jsou probrány hlouběji a intenzivněji. Což má taky za následek to, že když umírá neřeknu, tak jsem se ráno probral s mizernou náladou a bolestí v krku. Natolik se to dá prožívat!
Chtěl bych napsat ještě něco dalšího, ale zdá se mi, že to není více třeba. Druhý díl Hyperionu si totiž určitě přečte každý, kterému se ten první líbil.
„Kytara?“
„Balalajka,“ odpověděla Brawne. „Patřila otci Hoytovi.“
Konzul si nástroj vzal a vyloudil několik akordů. „Znáte tuhle píseň?“ Zahrál
pár tónů.
„To je 'Píseň o šukačce s Kozatou Lídou?'“ zkusil to Martin Silenus. Konzul
zavrtěl hlavou a zahrál dalších pár tónů.
„Něco starého?“ hádala Brawne.
„'Tam za tou duhou',“ prohlásil Melio Arundez.
