Origami

Skládal bych ti
promyšlené a komplikované poklony
které by ti rozehřály líčka
a rozehrály úsměv
V poslední době mi však chybí slova

A tak ti skládám origami
neboť je mi líto ubližovat květinám
A vlastně je to celé
promyšlené a komplikované
že by to mohlo vyjít. 

Martina Pohanková - Milostný triptych o čtyřech částech

 Prvenství...

Existuje mnoho skupin lidí, dobrodruhů, kteří se za ním honí nedbaje nákladů a osobních obětí - mořeplavci, horolezci, klidně bychom mohli začlenit i astronauty a další. Neobjevených krajin a nedobytých vrcholů je však dnes pomálu, najdou se sice variace, jak si dopřát prvenství aspoň v něčem, ale asi se můžeme shodnout, že cílů ubývá.

Naštěstí si lidstvo dopřává cíle nové v jiných oblastech. Já měl to štěstí, a také obrovské potěšení, že jsem mohl být jeden z prvních čtenářů první knížky, kterou autorka napsala. Hodně bych přál všem, nejen autorce, ale i potenciálním čtenářům, abychom se mohli pokochat přebalem ve výloze knihkupectví a pak šustěním stránek pod prsty někde v pohodlí.

Knížka je psaná ve stylu magického realizmu a ani se nesnaží nijak zastírat inspiraci Márquezem, když vás seznámí s postavami se jmény odkazujícími na latinskou Ameriku. Co naplat, v tomhle jsou zkrátka česká jména v nevýhodě - postavte vedle sebe jména Václav Špála a Pablo Diego José Francisco de Paula Juan Nepomuceno María de los Remedios Cipriano de la Santísima Trinidad Ruiz y Picasso.

Začátek kapitoly je (zatím) označen jménem postavy, přes jejíž rameno budeme sledovat ubíhající děj ve dvou světech, z nichž ani jeden není ten náš.

Odlišnosti od toho našeho jsou fantaskně drobné, ale neobyčejně hravé - průmysl stojící na bezové naftě, straka živící se levnou bižuterií nebo provozování módní podvodní jógy. Mezi tím vším však probíhají velmi běžné mezilidské vztahy.

Nicolas zavěsil a v minutě, ve které Elumiér zaraženě přemýšlel se sluchátkem pořád v ruce, měl již na posteli hotelu U modré červenky extatický ranní sex, ze kterého za devět měsíců vzešlo nemanželské dítě, holčička Nora, kterou omylem zaměnili v porodnici, a tak vyrůstala u kočovných cikánů a později se stala oblíbenou seriálovou herečkou. Ale o tom možná někdy jindy.

Mou neřest čtení před spaním kniha vyšperkovala tím, že můj mozek vydrážděný větším zapojením fantazie upadal do ještě barevnějších snů než obvykle. Vcelku stydlivé ohmatávání fantaskní vedlejší reality v knize, kdy jsem si už už myslel, že začínám navíjet jemné vlákénko příběhu knihy však narušila autorka otřesem tak mocným, že od té doby jsem nečetl jenom před spaním, ale i hned po probuzení.

K tomu všemu připomenutí, že španělské motivy nemusí znamenat jen sépiové odstíny vyhřátých ulic, po kterých se zrovna neprohánění vystresovaní býci, a bílé pláže pod vysokými tmavými útesy, ale také vážná melodie občanské války přehlušovaná výstřely karabin a děl.

I ve snu ji však viděl. Stála v řadě strhaných postav a někdo jí naléhavě radil: „Neber si na sebe bílé šaty.“ Elumiér věděl proč. Protože všichni stáli na rozblácené zemi, snad na poli, rozbrázděném tak, že hroudy hlíny připomínaly vyhřezlé vnitřnosti. Pršelo a Soleila stála namačkaná mezi ostatními lidi v zástupu, ramena svěšená, jak jí byla zima. Stála v řadě, která se pomalu pohybovala, v dešti Elumiér nedokázal zahlédnout, kam, ale věděl, že ji musí zastavit, protože pokud ji z toho shluku nevytrhne, stane se něco strašného. Ale byl to sen; chtěl volat, ale nevycházel z něj žádný zvuk, chtěl za ní běžet a nemohl se hnout. Volal na ni alespoň v duchu a už už se zdálo, že si jej všimla, zvedla k němu své oči a dívala se přímo na něj, ale neviděla ho. Těžko říct, jestli ho vzbudil jeho vlastní křik nebo až křik straky, která se jeho křiku vylekala. Posadil se zpocený na posteli, ale za chvíli zase usnul a ráno si nic nepamatoval.

Jak jsem psal v úvodu - knihu si zatím jen tak někdo nepřečte, sám nevím, kolikátý v řadě čtenář jsem (gentleman se na to rozhodně dámy ptát nebude). Nicméně doufám, že kniha dostane šanci využít část pokácených lesů zasažených kůrovcem. Já bych se nestyděl ani za elektronickou verzi, ale už vím, že autorka má radši papír.
I kdyby nedošlo na nic jiného, doufám, že to není to první a poslední, co jsem od autorky četl.

Koronavirové deníky 18. - Plukovník odchází!

Jak ten čas kvapí! Kdo se 21. září stal ministrem zdravotnictví, už jím 29. října není.

Plukovníka ze sedla vyhodila nenasazená rouška a návštěva v zavřené restauraci. Vládě tedy nezbylo nic jiného, a aby aspoň trochu zachovala iluzi, že některá zvířata jsou si rovnější, Prymulu nahradila novým ministrem Blatným. Mimochodem ministr Prymula stihl ještě 28. října dostat vyznamenání za zvládnutou první vlnu. Surfování na vlně druhé už tedy zkouší třetí závodník.

K zavedeným zákazům přibylo ještě pár nových:

Zákaz volného pohybu od 21:00 - 4:59 - nejvíc diskutovaný je bod, že psa můžete v této době venčit jen 500 metrů od svého bydliště. Popravdě, kam by jinam taky člověk chodil, že jo, když je všechno zavřený.
Ve výsledku je to zase opatření, které vlastně nic nemění - sem tam se někde rozežene ilegální párty, ale ty by byly tak jako tak.

Zákaz maloobchodního prodeje a prodej a poskytování služeb v provozovnách v neděli, v pondělí až v sobotu v čase mezi 20.00 až 4.59 hodin.
Tady je potřeba přiznat, že už asi byly i hloupější nařízení, ale ne o moc. Společně s uzavřenými úřady na 2 pracovní dny z předchozí várky nařízení, je uzavření obchodů v neděli asi tím nejhorším krokem vůbec. Jediný výsledek tohohle snažení jsou fronty a kumulace lidí na menší počet provozoven v menším počtu dní. Nebo jestli mají potraviny nést taky malé břemeno, jako ostatní podnikatelé? Aby bylo proč odškodňovat další a další postižené?
Každý, kdo dělá ve obdobných provozech ví, že před každým státním svátkem, kdy jsou zavřené velké obchody, je tu nájezd lidí na potraviny. Nu, ta tu máme takový malý svátek každou neděli.
A to ještě nepřemýšlím o tom, co se děje v civilním životě, když mají konečně všichni v neděli volno. Určitě poctivě sedí doma a nejezdí za příbuznými a přáteli...