Sergej Lukjaněnko - Sumerečnyj dozor (Šerá hlídka)

Třetí díl knih o světě Jiných, kde se utkává Noční hlídka s Denní hlídkou, v jejichž řadách se odvážní muži a ženy snaží bojovat za Světlo a Tmu. Jenže ono to není tak jednoduché, a na jistou férovost souboje dohlíží Inkvizice (po jistém incidentu sídlící v Praze), která má za úkol udržovat rovnováhu. A taky aby neúnavní souputníci nezničili během vleklého souboje planetu.

Třetí díl série je určitě doposud nejsvižnější a nejakčnější. Hlavním hrdinou je opětně Anton a prozkoumáme jeho vnitřní pochody a úvahy. Podíváme se do hlubokých vrstev šera, kde podnikneme lov na čarodějnici. Zkrátka čeká nás leccos zajímavého.

Co knihu trochu sráží jsou možná fantasy úvahy o Rusku, což je vzhledem k tomu, co se dnes děje na jeho hranicích i docela zajímavé, úryvky punkových ruských kapel jsem tentokrát rovnou přeskakoval (však Anton stejně vždycky shrne, jaký pocit v něm skladba zanechala), a pak prostě ten konec, který jsem já nebyl s to pobrat... Teď nechci znít namyšleně, ale když čtenář (jakýkoliv) nepochopí pointu závěru celého příběhu, je něco špatně, ne? Ale i přes tohle všechno je Šerá hlídka rozhodně díl, který stál za to od začátku do konce (i když zpětně ohlédnuvší se čtenář najde poněkud zmatený příběh).

Co je báseň?

Báseň jsou slova
tepaná do měděných plíšků
navlečených na sametové
tkaničce chřestící
na zápěstí tanečnice
ve vášnivém jižním tanci.
Báseň jsou vlhká slova
kapek jarního deště,
který stéká milencům za límec
a kterého si ani jeden z nich
nevšímá.
Báseň jsou ale i slova
těžkého mramoru,
co se sune po žulovém sarkofágu
a pláč ozvěny,
která se ohlíží přes rameno.
Báseň je láska k jazyku,
kterým denně přemýšlíš.

Zpožděný vlak

Čekám na vlak,
zase má zpoždění,
a já se jak blázen hnal,
abych se o to víc načekal.
Je to ten samý vlak,
který by tě mohl přivézt,
a tak čekám s nadějí,
že se otevřou dveře
a tam budeš ty
se slovem "Překvapení!"
vlepíš mi pusu na mé rty.
Vlak přijede
jen o dvě minuty dříve,
než hlásila pesimistka z rozhlasu
zaokrouhlující vše na 5 minut.
Nevystoupila jsi.
Možná ti jen ujel
a přijedeš tím dalším.

Dmitry Glukhovsky - Metro 2033

Myslím, že ten, kdo tenhle blog čte trošku pravidelně, tuší, že autor má metro moc rád. Ať už se jedná o Nikdykde, Noční hlídku, nebo samotný výlet do Budapešti, kde mě víc než to, co je na povrchu, zajímalo spíš to, kde se točil film Kontroll - autor, který se věnuje metru u mě většinou prorazí. Není tedy divu, že titul, který má tento dopravní prostředek v názvu, mě nezklamal.

Na povrch se tato kniha vynoří jen málokdy - co by tam ostatně člověk mezi těmi mutanty a spalující radiací déle pohledával. Hlavní hrdinou se stává mladík Arťom, kterému bylo v době nukleární války, která zahnala lidstvo do podzemí jen pět let, který se ze stanice VDNCh musí vypravit na nebezpečnou cestu do středu moskevského metra, do Polis, aby předal zprávu, která může rozhodnout o přežití celého metra - a tím i celého přeživšího zbytku lidstva. Pokud se teda v jiném světovém metru taky pár lidí nezachránilo. (Do Budapešti v době apokalypsy asi ani nejezděte, většina linek je hrozně mělko.)

Náš hrdina po cestě potkává ohromnou spoustu zajímavých lidí, zástupců různých frakcí, které se v metru vytvořili - člověka, který tvrdí, že je poslední reinkarnací Čingischána, Rudé komunisty, obchodníky z Hanzy, fašisty, bojovníky bojující pod standartou Che Guevary, mnichy, kanibaly a samozřejmě rozličné mutanty, kteří ohrožují celé metro. Ale podíváme se i do Leninovy knihovny.

„Ticho!“ zasyčel na něho vztekle Mělnik. „Viš přece, že knihovníci nesnášejí žádný hluk. Reagují na něj jako býk na červený hadr.“ Tiše zaklel, obrátil se k číslu deset a ukázal na vchod do čtenářského sálu.

Knihou vám může určitě usnadnit mapa moskevského metra, nebo stejnojmenná hra, která sice nekopíruje příběh zcela věrně, ale určitě vám trošku přiblíží, jak takové metro může po apokalypse vypadat. Podobně jako u Stalkera se připravuje film, který má pod palcem americká produkce, takže nás spíš než filozofická obrazová špatně stravitelná věc čeká plnokrevná akce. I když on ani u těch Američanů člověk neví.

Ukázka:

Ten den zemřelo mnoho lidí, když proud obrovských krys, tak velkých, že něco takového ještě nikdo nikdy neviděl, přetekl pres zábrany a posléze zaplavil celou stanici. Bylo jich tolik, že pod sebou pohřbívaly lidi; ponurá masa jejich těl dusila smrtelné výkřiky obětí. Krysy sežraly všechno, co se jim postavilo do cesty: mrtvé i živé stejně jako zabité soukmenovce - zaslepeně, neúprosně, poháněny nepochopitelnou mocí pronikaly stále dál a dál.

Naživu zůstalo jen pár lidí. Nebyli to ženy, starci nebo děti, ačkoli se obvykle dočkají záchrany jako první, nýbrž pět silných mužů, kteří stačili smrtící proud předběhnout. Dokázali mu uniknout jen proto, že drželi stráž v jižním tunelu na stanovišti s drezínou. Když uslyšeli křik ze stanice, jeden z nich vyběhl, aby zjistil, co se stalo. Timirjazevskaja už bojovala svůj smrtelný zápas, když spatřil stanici na konci traťového úseku. Viděl, jak záplava krys směřuje na nástupiště, a okamžitě pochopil, co se stalo. Už se chystal zase zpátky, protože mu bylo jasné, že těm, kteří brání stanici, nemůže pomoct, když vtom ho někdo zezadu uchopil za paži. Otočil se. Za rukáv ho křečovitě tahala jakási žena a s obličejem zrůzněným strachy křičela, aby namáhavě přehlušila mnohohlasý zoufalý nářek: „Zachraň ho, vojáku. Měj s námi soucit!“ Spatřil dětskou ruku, pár malých nateklých prstů, které se k němu natahovaly. Uchopil je a nepřemýšlel o tom, že někomu zachraňuje život; byl prostě voják a požádali ho, aby projevil soucit. Táhl za sebou dítě, které se mu prostě pověsilo na paži, a běžel s prvními krysami o závod, závod se smrtí - dopředu tunelem, tam, kde čekala drezína s ostatními. Už zdálky, ze vzdálenosti dobrých padesáti metrů, na ně volal, ať nahodí motor. Byla to jediná motorizovaná drezína v okruhu deseti stanic. Okamžitě vyjeli, nejvyšší možnou rychlostí prosvištěli stanicí Dmitrovskaja, na které se tísnilo jen pár osídlenců. Při projíždění na ně z drezíny volali: „Utíkejte! Krysy!“ Bylo jim však jasné, že ti se už nemohou zachránit. Jakmile se přiblížili na dohled přední stráže na Savelovské, se kterou tehdy naštěstí žili v míru, zpomalili, aby nebyli považováni za útočníky a aby už zdálky na ně nestříleli. Z plna hrdla řvali na hlídky: „Krysy! Blíží se krysy!“ Byli smířeni s tím, že stanici Savelovskaja nechají za sebou a budou dál prchat, po celé Serpuchovsko-Timirjazevské trati, všude zapřísahat o propuštění, dokud bude ještě existovat nějaký cíl, kam by se mohli uchýlit, než šedá láva nakonec zaplaví celé metro. Naštěstí se však na Savelovské nacházelo něco, co jim a celé stanici, ba dokonce nejspíš celé trati, zachránilo život.

Výlet do Budapešti

Původně jsem chtěl napsat takový cestopis, jenže asi nejsem natolik zdatný cestovatel, abych jiné neotravoval. Tudíž se omezím čistě na výčet zkušeností, které jsme společně s Koalou učinili na naší zábavné cestě do hlavního Maďarské metropole.

Pešť

Oranžový pruh
a obraz slunečnice v našem pokoji,
něco je křivě,
spíš je křivě obojí.
Tramvaj bez lístku
vyzvání pod naší postelí,
sanitky rozhodli se závodit
a houkají jak to má být.
Za těchto okolností
nechápu, jak můžeš spát,
zítra stejná melodie
nás vyžene vstát.

Joe Haldeman - Forever free (Věčná svoboda)

Třetí knížka Joe Haldemana z jeho série Věčná válka, přímo navazující na stejnojmennou první knihu.

Příběh Williama Mandely začíná asi 18 let poté, co jsme se s ním rozloučili v první knize - teď je ženatý, má dvě děti, a i když si svým způsobem žije poklidně na věčně zamrzající planetě, cosi ho tlačí dál. Cosi ho nutí opustit tu planetu a jako nejstarší člověk ve Vesmíru ještě jednou podniknout cestu skrz čas do budoucnosti.

Jenže pak se stane něco, co odporuje všem zákonům fyziky - zákonům, které zřejmě nejsou zdaleka tak dané, jak si vědci několika století mysleli.

Kniha je rozhodně zajímavá, jako obě předchozí, i když je tentokrát zaměřená na rozmítání o bohu a o světě vůbec, první knihu ale trumfnout nedokáže.