Postapo - Kittchen

Poslední dobou (pár měsíců) poslouchám Kittchena. Solo hudební projekt jednoho neznámého kuchaře, který používá k tvoření hudby nástroje v duchu "co dům dá". Není to pro každého, ale nějakým způsobem se mi to strašlivě líbí. Dokonce se mi to líbí tak, že jsem začal číst i Kittchenův blog. Na stránkách si navíc můžete stáhnout jeho desku zdarma.

V každém případě, včerejší povídka Lípa, spolu s hudbou, a tím vším okolo roku 2012, stresem ze zkoušky a tím, že jsem potřeboval zaměstnat mozek něčím trochu oddychovým, mi vnuklo ve vlaku nápad na jednu krátkou (post)apokalyptickou povídku. Je inspirovaná Kittchenem, Cestou, kterou mi Kittchen vždycky evokuje a pár skutečnými místy. Pro ty z vás, co by si ji rádi přečetli, ji sem vkládám. Doufám, že mě za to Kittchen neuvaří.

 POSTAPO

KDYŽ SPADLA NA HRADEC PRVNÍ RAKETA, MĚL JSEM ZROVNA ŠTĚSTÍ. SPADLA ELEKTŘINA A LOKOMOTIVA UŽ TEDY NEDOJELA. BYLO TAKOVÉ ZVLÁŠTNÍ TICHO, VYDAL JSEM SE RADŠI PODCHODEM ZPÁTKY DO HALY NÁDRAŽÍ, A KDYŽ JSEM BYL BEZPEČNĚ DOLE, OZVALA SE ZROVNA PRVNÍ DETONACE A PO NÍ PŘIŠLA I NÁRAZOVÁ VLNA. ŠTĚSTÍ JSEM MĚL HNED DVAKRÁT, PROTOŽE TĚŽKÝ KRYT ZÁŘIVKY SPADL SOTVA METR ODE MĚ A ROZTŘÍŠTIL SE NA VELKÉ OSTRÉ STŘEPY, KTERÉ MI NIC NEUDĚLALY. ALE PŘED TROSKAMI NÁSTUPIŠTĚ A VAGÓNŮ, KTERÉ LETĚLY DOLŮ ZE SCHODŮ, JSEM BYL V BEZPEČÍ.
LIDI HNED ZAČALI ODHRABÁVAT SUTINY, ABY SE DOSTALI VEN. SVĚTLO BYLO JEŠTĚ VIDĚT. PO DRUHÉM VÝBUCHU JE SUTINY POHLTILY. ČEKALI JSME V PRACHU A TMĚ, JEN V DÁLCE PROSVÍTAL NĚJAKÝ TENKÝ PAPRSEK ZVENČÍ. TŘETÍ RAKETA ALE NESPADLA.
MŮJ TELEFON NEFUNGOVAL, ZKUSIL JSEM NOTEBOOK SE STEJNÝM VÝSLEDKEM. NOTEBOOK JSEM NECHAL LEŽET, STEJNĚ MI BYL K NIČEMU, UŽ JSEM MĚL PŘEDSTAVU, CO SE DĚJE. MĚL JSEM HEZKÝ TELEFON. CHTĚL JSEM SI HO NECHAT.
PO DESETI MINUTÁCH ZAČALI DALŠÍ ODVÁŽLIVCI ODSUNOVAT TROSKY. POMOHL JSEM JIM. NA POHLED JAK TO VYPADÁ VENKU JSEM SE BĚHEM PRÁCE PŘIPRAVOVAL, ALE STEJNĚ MĚ TO PŘEKVAPILO.
OBZOR ZKÁZY.
VRÁTIL JSEM SE K BATOHU, DO KTERÝHO JSEM ZMUCHLAL SAKO A KALHOTY, A VYDAL SE NA CESTU K HALE NÁDRAŽÍ. VŠUDE LEŽELI LIDI, OBČAS NĚKDO POKULHÁVAL MEZI NIMA. HODNĚ JICH NAŘÍKALO. ŘÍKAL JSEM SI, JESTLI JIM NEMÁM POMOCT, ALE POTŘEBOVAL JSEM SE DOSTAT DOMŮ. ČEKALA MĚ DLOUHÁ CESTA. BOTY JSEM MĚL DOBRÝ, ALE BUNDA A SVETR ZA MOC NESTÁLY.
NAŠEL JSEM NĚJAKÝHO PÁNA, CO MĚL PĚKNÝ KABÁT. LEŽEL A NEHÝBAL SE. NEMĚL PULS ANI NEDÝCHAL, TAK JSEM SI TEN KABÁT VZAL. V KAPSE U KALHOT MĚL KLÍČE S PŘIDĚLANÝM ŠVÝCARSKÝM NOŽEM, VZAL JSEM SI HO TAKY. V KAPSE KABÁTU JSEM NAŠEL PENĚŽENKU S DOKLADY. VÝČITKY SVĚDOMÍ MĚ HRYZALY AŽ DO KRVE. VYLOVIL JSEM Z BATOHU PERO, PÁNOVI ROZEPNUL KOŠILI A NA HRUDNÍK JSEM MU NAPSAL JMÉNO, MĚSTO BYDLIŠTĚ A DNEŠNÍ DATUM.
PŘIBĚHL JINÝ PÁN. Z LEVÉHO UCHA KRVÁCEL A MĚL ODŘENÝ OBLIČEJ. PTAL SE MĚ, JESTLI JE TEN PÁN V POŘÁDKU. JEN JSEM ZAVRTĚL HLAVOU. PODÍVAL SE NA TEN POPSANÝ HRUDNÍK A POKÝVAL HLAVOU. SBALIL JSEM KABÁT DO BATOHU A VYDAL SE NA CESTU PO KOLEJÍCH DOMŮ.

KDYŽ JSEM ZA TŘI DNY DORAZIL DO LÍPY, NAŠEL JSEM SVOJI PŘÍTELKYNI KOUSEK OD JEJICH DOMU.
Z JEJÍCH KRÁSNÝCH PRSOU JSEM SI PŘEČETL JEJÍ JMÉNO A TO, ŽE JSEM PŘIŠEL O DEN POZDĚJI.
KDO MĚ PŘEDBĚHL?

Změna k nepoznání

Během letních pokusů o zkoušky jsem bydlel s jistým Vítkem. Do oka mi zrovna nepadl, hlavně a především kvůli té věci, že jediné téma, o kterém byl schopný se bavit byly ženy, přičemž téma hovoru mi nevadilo vůbec, ale styl jeho exprese a průběh celé naší komunikace se mi hnusil - každou dívku popsal pouze křestním jménem, pak barvou vlasů, přičemž v neurčitém gestu naznačení délky vlasů zamával jednou rukou přes ramenou, a pak oběma rukama naznačoval velikost ňader - načež se strašně divil, že díky těmto zevrubným informacím jsem nebyl schopen popisovanou dívku poznat.

Dnes se mi však stala zvláštní věc. Mně známí lidé, kteří proti mně šli, mě nepoznávali, nebo se divili, jak jsem se před nimi najednou ocitl.

Pak mi to došlo. Na hlavě jsem měl naraženou čepici, což obvykle nemívám, takže neviděli mé blond vlasy, a můj ošklivý obličej je asi příliš málo.

A já se bojím, že Vítek není jediný svého druhu.

Pramínek vlasů

V chlapeckých sprchách jsem našel pramínek vlasů, skřípnutý v zašoupávacích dveřích uvnitř tak, že jsem ho jen těžko vysvobodil ven. Dlouhé hnědé vlasy. Dívčí, dlouhovlasý chlapec tu totiž nebydlí ani jeden.

Hlavou mi poletují myšlenky, který ze zdejších párů je tak šetrný a ekologický, že sdílí sprchu, aby šetřili vodou i časem.

Ukazuji kořist Karlovi, který si zrovna čistí zuby.

"Hele, tady žádnej kluk tak dlouhý vlasy nemá."

"A jseš si jistej, že jsou to vlasy?" odpoví Karel.

Někteří lidé prostě nechtějí myslet na krásné věci.

Co jsou šupinky?

Toto by měl být takový malý úvodníček k nové rubrice.

Jedna skutečně bloggerská věc, která se mi doopravdy líbí. Velkou inspirací mi byl blog jednoho mého kamaráda, který v něm už bohužel nepokračuje.

Nechci psát každý den, ale sem tam napsat krátký úsek okolního života tak, jak ho vidím já skrz svůj krunýř.

Tahle pravidla jsou jak pro mě, tak i pro vás, můžete mi aspoň posléze fandit nebo nadávat, jak se mi to daří dodržovat.

• na pár řádků
• pointopodobnost
• font Verdana (původně to byla Helvetica, ale už před časem jsem si všimnul, že to vlastně Helvetica není, protože neumí českou diakritiku)

Minimálně jednu podmínku snad splním!

Snad vás šupinky z mého krunýře občas potěší.

Proč?

Protože je pozdě, a protože vám chci nabídnout mě poznat z jiné stránky, než jako amatérského pisálka básniček.

Přichází zkouškové. Nejen po špičkách, dupe a za dveřmi nahlas trhá papír a napíná naše nervy. Zatím jen pruží.

A teď něco, co každého studenta děsí. Kdo ještě neví, děsit by ho to mělo.

Zkoušející pokládá otázku.
Vy odpovídáte. Zkoušející lehce přimhuřuje oči, odpověď není špatně, ale nezdá se mu stoprocentní.

Ano, máte naprostou pravdu. Ale proč?

Ha. Pokud nezazmatkujete ihned, snad vyplodíte zákon, kterým se vaše odpověď řídila. Středoškolský student by zde u maturity končil, s pocitem dobře odvedené práce a lehkého pocitu geniality by byl zkoušejícím odveden k další otázce. Na vysokoškolské půdě se nám bohužel proces zacyklí.

Ano, i to je správně, ale mě zajímá proč?

Jestli vám do teď mozek nejel na plný výkon, teď se už na něj nejspíš dostanete. Možná už jste dávno na březích svých vědomostí a koukáte, zda někde v oceánu ničeho neuvidíte ostrůvek s nápovědou, lodičku s tušením, delfína naděje. Žraloci nervozity si právě přidělávají nožičky, aby se z nich stali skutečně problémoví krokodýli, před kterými neutečete. Risknete přetížení a vyplodíte ze sebe podezření, proč a jak předchozí zákon funguje, za jakým účelem byla sepsána smlouva, jak bylo pravidlo z praxe odvozeno.

To je správná úvaha, ale vaše odpověď není ještě úplná. Proč tomu tak je?

Je to tu. Pokud jste se nenarodili v 16. století, váš pradědeček nebyl ten slavný vědec, podle kterého se zákon jmenuje, vaše první a nejoblíbenější knížka, kterou jste přečetli, bylo stěžejní dílo autora, nebo nejlepší z vašich přátel nejsou delokalizovaní elektroni - končíte.

Pokud není zkoušející bezcitný, hodí vám záchranný kruh nápovědy, řekne vám, jakou definici z té a té stránky učebnice chce slyšet, vynadá vám, že jste na přednáškách nebyli/spali a konečně vás nechá plavat.

Nebo taky ne. Studená sprcha. Proč zrovna já?

Četli jste to až sem?

S čím se budíte vy?

A proč?