První podzim, který mám rád

Nejsem žádný příznivce těch nerozhodnutých období jako jsou jarní oblevy, kdy to sice vypadá hezky, ale pořád je ještě zima a rozbředlý špinavý sníh se válí všude, a tráva se snaží přeprat ty ohromný blátivý stezky, který se přes zimu udělaly na loukách, nebo třeba podzim, kdy člověka štve, že je brzy tma, že už musí vytáhnout boty, do kterých opravdu nenateče, a že musí řešit, že loňská zima zase vzala za oběť důležitý věci šatníku, bez kterých už se neobejdete.

Nicméně je potřeba přiznat si jedno - tím, že je podzim jaký je, a že zatím trávím o každém víkendu vždy nějaký čas venku - začínám mít podzim docela rád.

Třeba minulý víkend byla taková mlha, a tak brzy tma, že to bylo úplně bezvadný, a jeden můj výborný kamarád udělal takovouhle bezvadnou fotku.

Nevím, jestli to bude platit i za rok, ale tenhle podzim je rozhodně fajn.
Zimní bundy a rukavice připravit!

Stieg Larsson - Män som hatar kvinnor (Muži, kteří nenávidí ženy)

Trilogie Milénium Stiega Larssona je poslední dobou profláknuté, hlavně díky zdařilým filmům jak severských, tak amerických filmařů. Bohužel pro mě jsem filmy viděl oba, a tudíž na mě tajemný nádech knížky, kterou jsem navíc slyšel v podání Martina Stránského, nemohl udělat patřičný dojem, neboť již potřetí jsem se dozvěděl, kdo je vrah.

Samozřejmě, že knížka i přesto nabídla pasáže, které se ve filmu neukázaly, nicméně nebylo to nic tak převratného. Nějaký ten sex navíc, nějaká ta menší akce slečny Salanderové.

Od hodnocení vlastní knihy bych se tedy chtěl zdržet, navíc podání Martina Stránského se dá těžko porovnávat s bravurním hlasovým herectvím Jiříka z Království mluveného slova, na jehož audioknihu Buch! od Terryho Pratchetta se právě chystám.

Knížku i přesto můžu s klidným svědomím doporučit všem milovníkům dobrých detektivek, a oba filmy taktéž (osobně preferuji americkou verzi).

Zde naleznete krátké preview knihy Muži, kteří nenávidí ženy.

Kameny

Věřím, že člověka určují

 i nerosty, ve kterých vyrostl.
 Protože i dům musí mít
základy, aby pevně stál,
přesně podle toho, kde stát má.
Nenarodil jsem se
na zelených loukách kříd,
na kterých se pasou ovce.
Nežil jsem na černozemi,
která pod teplým sluncem
rodí obilí, ovoce a víno.
Vyrostl jsem
v betonovém městě
uprostřed pískových
a čedičových lesů,
pod kterými není hřejivé uhlí,
ale uran, který ničí.
Takže se na svět koukám
skrz zrnitá skla,
která svět lámou
do různých úhlů,
a řeku klikatící se
po mělké hlíně
uprostřed hlubokých lesů
mám vetkanou ve vlastní duhovce.

Věřím, že i ty víš,

že všechny stříbrné lžičky
musely být vyrvány z nitra země
coby kousky rudy,
a že to nikdy nebylo snadné.

Vařečková kalamita

Většině lidí bude tato epizoda připadat vcelku fádní, nicméně já sám mám rád v životě jistou stabilitu, a co se týče některých věcí i jistou neměnnost.

Celá tahle hrůza začala tím, že jsem vařil polévku. Polévka byla dovařena, a tentokrát se nadmíru podařila, však se v ní také vykoupala půlka kuřete, ovšem s nabytím tohoto výborného pokrmu přišel můj malý kosmos o vařečku. To, že vlastně chybí jsem zjistil samosebou až druhý den při vaření neméně dobrého rizota ze stejného odvážného kuřete, a akutní vakanci tohoto nástroje vyřešilo zapůjčení Martininy vařečky. Avšak teprve tehdy došly mi veškeré výhody, které můj exemplář měl - skvělým plochým tvarem počínaje, přesnou váhou a velkou míchací plochou konče. Ze zapůjčené vařečky mě bolelo předloktí a prostě to vůbec nebylo ono, i když i přes nesnáze se mi nakonec podařilo vytvořit chutný a výživný pokrm.

Doufal jsem, že ji někdo sbalil při vlastním mytí nádobí, jako se to stalo nedávno nešťastnému prkénku na krájení, které už s námi ovšem opět šťastně visí, nicméně po den vyptávání největších kuchařů patra nepřinesl žádné ovoce, a brilantní dřevo zdálo se býti ztraceno.

Jedna věc mi byla ihned jasná, a to ovšem, že bez vlastní vařečky to nejde. Nasedl jsem na svůj bicykl a odfrčel na něm do Tesca, se záměrem nahradit chybějící kus novým. Samozřejmě, že prabídně zásobených pět metrů kuchařských dřevěných nástrojů neobsahovalo jediný výrobek, které by mé staré vařečce sahal aspoň po rukojeť. Z několika nabízených alternativ vybral jsem si tedy hned dvě, které mohly pokrýt potenciál staré vařečky, a zároveň jsem si takto chtěl vynahradit ztrátu citového pouta, které si k většině svých věcí vytvářím.

Pointa celého příběhu je teď už zajisté většině čtenářů levných detektivních příběhů zřejmá. Po návratu z nákupu na mě vařečka čekala v kuchyňce, kam ji neznámá osoba zase vrátila, když ji objevila ve svém inventáři.

Většině z vás se to může jevit jako šťastný konec, ale já vidím jen dvě vařečky, pro které teď nemám využití, a moje povaha nemá ráda ve svém okolí zbytečnosti.

Proto prosím, pokud snad někdo z vás by užil některého z těch nebohých kuchyňských potřeb, určitě se mi ozvěte!