Pojistky a žebříky

Stará lidová moudrost praví, že pojistky jsou věc užitečná, a není třeba se na ně dívat skrz prsty jako zbytečnost a věc, která zdržuje.

Například tuhle, kdyby tam ta pojistka na žebříku byla, nám to ušetřilo ten čas, než ta sanitka přijela a odvezla nám dobrou polovinu pracovní síly.

Říkejme tomu třeba želví moudrost ale pojistka = kamarád.

Věc skutečně zajímavá je ta, že normální člověk se bojí, když stojí na žebříku. Tato představa je skutečně mylná, zeptejte se profesionálů, myslím, že většina se shodne na tom, že nejhorší je být pod žebříkem.
Všeobecné pravidlo zní: Čím výše jsi, tím méně ti toho může spadnout na hlavu.

Dormitory

Now you are reminded it’s time to forget

another joyful pleasant year

don’t think I liked it here

turn the lock and burn my bed.

Jonas Jonasson - Hundraåringen som klev ut genom fönstret och försvann (Stoletý stařík, který vylezl z okna a zmizel)

Tahle knížka se v mé blízkosti objevila zcela náhle a dost bouřlivě. Za prvé mi ji doporučil táta, že je to rozhodně nejlepší věc, kterou v poslední době četl, za druhé jde stejnojmenný film, na který samozřejmě šla spousta lidí do kina, a taky podle nich nedopadl špatně.

Tahle knížka přišla na řadu zrovna během zkouškového období, a připouštím, že zvláště ze začátku jsem byl spíš negativní, a tak ani stoletý Švéd mě zrovna dvakrát nevytrhnul z všeobecný skepse a pesimismu. Nakonec jsem ale i já zabředl do humoru a tak knížku musím zhodnotit kladně.

Za život dlouhý celé století už se dá leccos stihnout, a Alan Karlsson stihnul být u ledasčeho, znal se s prezidentem Trumanem, potkal Stalina, Beriju, Mao-Ce Tunga, Kim Čong-Ila i Kim Ir-Sena, Churchilla... prostě docela známé lidi, z kterých byli někteří fajn a někteří ne. Politika nikdy Alana nezajímala, tak si na ně udělal názor podle svého. Při dovršení 100 let se Alan rozhodne strávit svoje narozeniny zcela po svém, a přidá do svého příběhu ještě jedno velké dobrodružství, které zahrnuje několik dobrých lidí, několik špatných mrtvol, mírného psa a cirkusového slona.

Díval jsem se na hodnocení knihy na cbdb, a hodnocení se různí. Několik komentářů hodnotí knihu negativně hlavně kvůli historickým pasážím, ale bavil je příběh uprchlého stoletého starce. Což má určitě důsledek v tom, že tito otrávení čtenáři dávali malý pozor v hodinách dějepisu, a tak spoustu věcí nemohou pochopit. U mě je to zase spíš naopak (ne snad, že bych pochopil vždycky všechno), i když kniha má samozřejmě svá umělá místa - třeba 20 let válení se na Bali pod deštníkem nebo cestu přes Himálaj, velmi špatná práce švédských vyšetřovatelů a počínání zločinecké organizace Never Again 21. století mě spíše nudily. Nicméně je to román humoristický, což by měli rejpalové vzít v potaz a popřát Alanovi ještě nějaký ten rok čiperného života.

Ukázka (Peter Carl Fabergé)

Alanovi tenkrát táhlo na šestý rok, takže byl už dost starý na to, aby ji požádal o podrobnější vysvětlení, proč otci najednou odstěhovali postel do kumbálu na dříví vedle kuchyně, ale dostalo se mu odpovědi, že jestli nechce facku, ať se radši moc nevyptává. Jelikož Alan stejně jako jiné děti v kterékoli jiné době facku nechtěl, nechal to plavat.

Od toho dne se Alanův otec objevoval ve vlastním domě čím dál vzácněji. Přes den se jakžtakž věnoval práci na dráze, večer vždycky všude možně na schůzích diskutoval o socialismu, a kde potom trávil noci, v tom Alan nikdy neměl jasno.

Naproti tomu finanční odpovědnosti se otec nezříkal. Větší část platu předával každý týden manželce, dokud jednoho krásného dne nedostal padáka, poněvadž se dopustil násilí na cestujícím, který mu náhodou prozradil, že jede do Stockholmu, aby tam spolu s tisíci dalších lidí pozdravil na nádvoří zámku krále a ujistil ho o svém odhodlání bránit vlast.

„Pro začátek se braň proti tomuhle,“ prohlásil Alanův otec a vystřelil pravačku tak, že se muž poroučel na zem.

Když byl Alanův otec na hodinu vyhozen, nemohl už dál živit rodinu. Jelikož si získal pověst násilníka a zastánce preventivních prostředků, nemělo smysl, aby hledal jiné zaměstnání. Zbývalo jenom vyčkat revoluce, nebo ještě líp, urychlit ji, protože všechno se strašně táhlo. Alanův otec byl, když chtěl, cílevědomý. Věděl, že švédský socialismus potřebuje mezinárodní vzor. Teprve pak se všechno rozjede a velkoobchodníku Gustavssonovi a jemu podobným začne hořet půda pod nohama.

Alanův otec si tedy sbalil kufr a odjel do Ruska svrhnout cara. Alanově matce samozřejmě chyběl jeho železničářský plat, jinak však byla spokojená, že manžel neopustil jenom jejich kraj, ale rovnou i zemi.

Poté co živitel rodiny emigroval, musela se o peníze na domácnost postarat Alanova matka a ještě ani ne desetiletý Alan. Matka nechala u chalupy pokácet čtrnáct vzrostlých bříz a pak je rozřezala a rozštípala na topivo na prodej, zatímco Alanovi se podařilo získat mizerně placenou práci poslíčka ve filiálce společnosti Nytroglycerin, a. s. u Flenu.

Z dopisů pravidelně docházejících ze Sankt Petěrburgu (který byl vzápětí přejmenován na Petrohrad) Alanova matka s rostoucím překvapením zjišťovala, že Alanův otec začíná kolísat ve svém přesvědčení o blahodárnosti socialismu.

V dopisech se Alanův otec nezřídka zmiňoval o přátelích a známých z vlivných petrohradských politických kruhů. Nejčastěji citoval jistého muže jménem Carl. Žádné typicky ruské jméno, uvažoval Alan, a ruštější se nestalo ani tím, že Alanův otec toho muže nazýval, alespoň v dopisech, Fabbe.

Podle Alanova otce Fabbe razil tezi, že lidi obecně nechápou, co je pro ně nejlepší, a že se potřebují někoho držet za ruku. Proto je autokracie nadřazená demokracii, pokud vzdělané a odpovědné vrstvy národa dohlíží na to, aby se autokrat choval slušně. „Představ si například, že sedm z deseti bolševiků neumí číst,“ posmíval se Fabbe. „Přece nemůžeme předat moc davu analfabetů.“

Alanův otec přesto v dopisech, které psal rodině v Yxhultu, bolševiky v tomto bodě obhajoval. Kdyby tak matka a Alan viděli, jak vypadá ruská abeceda! To pak není divu, že jsou lidi negramotní.

Horší bylo, jak se bolševici chovali. Chodili špinaví a pili vodku jako barabové u nich doma, ti, co kladli křížem krážem koleje přes celý Sodermanland. Alanovu otci vždycky vrtalo hlavou, jak – navzdory množství alkoholu, které barabové zkonzumovali – můžou koleje být tak rovné, a vždycky když koleje uhnuly na jednu nebo druhou stranu, pocítil záchvěv podezřívavosti.

Bolševici rozhodně nebyli o nic lepší. Fabbe tvrdil, že socialismus skončí tím, že se všichni budou snažit navzájem pozabíjet, dokud nezůstane jenom jeden člověk, který bude rozhodovat. V tom případě je lepší se hned na začátku přiklonit k caru Mikulášovi, dobrému a vzdělanému člověku s vizí budoucnosti světa.

Fabbe svým způsobem věděl, o čem mluví, s carem se totiž sám setkal, dokonce několikrát. Tvrdil, že Mikuláš II. má opravdu dobré srdce. Jenom se na něj dosud pořád lepila smůla, ale to přece nemůže trvat věčně? Způsobila to neúroda a bolševické vzpoury. A Němci teď začali vyvádět jenom proto, že car vyhlásil mobilizaci. Ale to on udělal ve snaze zachovat mír. Arcivévodu a jeho ženu přece v Sarajevu nezabil car, že?

Tak zřejmě uvažoval Fabbe, ať už to byl kdokoli, a tak či onak do svých úvah zapojil Alanova otce. Navíc, co se týkalo carovy diskutované smůly, ta v Alanově otci vzbuzovala sympatie a pocity sounáležitosti. Dřív nebo později se situace přece musí změnit, jak pro ruského cara, tak pro obyčejné poctivé lidi z okolí Flenu.

Žádné peníze otec z Ruska nikdy neposlal, ale jednou, po několika letech, přišel balíček se smaltovaným velikonočním vajíčkem. Otec jim vysvětlil, že ho vyhrál na tom ruském soudruhovi, který kromě toho, že pil, diskutoval a hrál s ním karty, nedělal skoro nic jiného, než že vyráběl taková vajíčka.

Otec Fabbeho velikonoční vajíčko daroval své „drahé ženě“, která se naštvala a prohlásila, že ten zatracený pitomec mohl aspoň poslat opravdické vajíčko, aby se rodina dosyta najedla. Divže dárek nevyhodila z okna, ale pak se vzpamatovala. Velkoobchodník Gustavsson za něj třeba něco zaplatí, ten se přece pořád snaží být zvláštní, a zvláštní připadalo Alanově matce i to vajíčko.

Představte si, jak byla překvapená, když jí velkoobchodník Gustavsson za Fabbeho vajíčko po dvou dnech přemýšlení nabídl osmnáct korun.

Želva a pstruh

Dneska jsem byl zase po dlouhé době v bazénu, kde se ukázalo, že bazén už není mé přirozené prostředí, že mě samotného plavání nebaví a ještě mi vadí ta hrozná spousta lidí okolo.

Po cestě z bazénu jsem potkal uprostřed hlavní ulice pstruha. Taky bylo vidět, že to není jeho přirozené prostředí, přicházející horké léto mu vůbec nedělalo dobře. Lidi mu asi tolik nevadili.

V každém případě jsem si připomněl známou tučňáčí moudrost - nikdy neplav sám.

Kent Westley - Smrt závistivé sestřičky

Krátký zápis pro tuto krátkou novelu - především si nespleťte autora s Donaldem Westlakem - nemají spolu nic společného, snad jen kromě toho, že oba píšou krimi.

Zatímco Westlake píše ovšem o odvrácené straně, o zločincích a jejich dřině, Westley se zabývá klasicky policejní prací.

Hlavním hrdinou knihy je poručík Kobra, který dostane nový případ - mrtvé tělo mladého sportsmana před domem jeho milované. Ta má sestřičku, která jí je podobná jako vejce vejci - pokud si zrovna nepřehodí sestry vlasy každá na jinou stranu, nelze poznat jednu od druhé. Poručík poctivě probírá stopy a provádí výslechy, aby zapeklitý případ dovedl ke zdárnému konci.

Knížka to není špatná, ale na Westlakeův vtip to nemá.

Gabriel García Márquez - Cien años de soledad (Sto roků samoty)

14/35 

Co je to magický realismus se dočtete lépe na wikipedii, kde je taky tahle knížka zmíněná jako stěžejní dílo. Příběh se odehrává v Jižní Americe (odpíchnout se můžete od kolumbijského města Riohachy), někdy od půlky 19. století.

Kniha popisuje příběh rodu Buendíú a jimi založeného městečka Maconda. Osudy, lásky, spoustu incestu, osudy jejich dětí, jejich dlouhověkost (nejstarší člověk v knize sice není Buendía, ale umírá po 145 letech zamotaného života). Jelikož většina dětí vznikne přímo v rodině, ale také kvůli tradici, dětem se udělují většinou stejná jména: Aureliano, José Arcadio, Úrsula, a další jsou spíše výjimečná. Rodokmen Buendíů vám může věci dost ulehčit.

Příběh knihy je vzhledem k tomu, že trvá přes 100 let, dost obsáhlý, a jednotlivé události ovlivňují další. Všeobecně se dá však říci, že popisuje jednotlivá snažení osob dojít spáse a odpočinku, které však většinou přinese až usilovná práce nebo smrt.

Kniha je rozhodně zvláštní. Věci, které jsou na první pohled nedůležité, jsou popisovány stejně podrobně, jako ty, které otřesou celým městečkem nebo státem. Většina osudů se točí kolem sexu. Ne nijak do podrobností, ale o to víc prostoru zůstává fantazii. A v konečné věci - pointa magického realismu - i ty neuvěřitelné věci existují a přímo ovlivňují postavy, ať je to rozmlouvání s mrtvými nebo předurčení osudu v proroctvích. Kniha však příliš nenudí i přes to, že se natáhne přes 300 stránek.

Ukázka:

V jádru však nebyla s to pochopit, že onen hromotluk, který dokázal spořádat k obědu půl selete, a když se upšoukl, květiny kolem vadly, je opravdu ten chlapec, kterého jí odvedli cikáni. Podobně tomu bylo i s ostatními. Amaranta nedokázala zakrýt odpor, jaký v ní vzbouzelo jeho nehorázné říhání u stolu. Arcadio, jenž se nikdy nedozvěděl tajemství svého původu, sotva odpovídal na otázky, které mu José Arcadio kladl se zjevným úmyslem získat si jeho náklonnost. Aureliano se pokusil vzkřísit časy, kdy spávali v jednom pokoji, a oživit jejich chlapecké spojenectví, José Arcadio na ně však zapomněl, poněvadž život na moři mu naplnil paměť příliš mnoha jinými vzpomínkami. Jediná Rebeca podlehla při prvním náporu. Onoho odpoledne, kdy ho zahlédla dveřmi své ložnice, pomyslila si, že ve srovnání s tím nadsamcem, jehož sopečný dech je slyšet po celém dome, je Pietro Crespi panáček z cukrového těsta. Pod nejrůznějšími záminkami vyhledávala jeho přítomnost. Jedenkrát si ji José Arcadio s nestoudným zájmem prohlédl a řekl jí: “Ty jsi ale pěkná ženská, sestřičko.” Rebeca se přestala ovládat. Znovu začala jíst hlínu a vápno ze zdí se stejnou lačností jako kdysi a cucala si prsty tak žádostivě, až se jí na palci udělal mozol. Zvracela zelenou tekutinu s mrtvými pijavicemi. Celé noci probděla, třesouc se v horečce a přemáhajíc blouznění, a čekala až těžké kroky, při nichž se otřásal celý dům, na úsvitě ohlásí návrat Josého Arcadia. Jednou odpoledne, když všichni po obědě vyspávali, už to nevydržela a vydala se do jeho ložnice. José Arcadio byl vzhůru; ležel v síti, kterou si připevnil k domovním trámům pomocí lan, jakými se uvazují lodi, a měl na sobě jen spodky. Pohled na jeho obrovské nahé tetované tělo ji tak zarazil, že se div nedala na ústup. “Promiňte,” omlouvala se. “Nevěděla jsem, že tu jste.” Ztlumila však hlas, aby nikoho neprobudila. “Pojď sem,” vyzval ji José Arcadio a Rebeca poslechla. Zůstala stát vedle sítě, zalita ledovým potem, a cítila, jak se jí zadrhují střeva; José Arcadio jí přejížděl bříšky prstů po kotnících, po lýtkách, a pak i po stehnech a mumlal přitom: “Ach sestřičko, ach sestřičko.” Rebeca musela vynaložit nadlidské úsilí, aby zůstala naživu, když ji ona vichřičná a přitom naprosto cílevědomá síla zvedla v pase, třemi Škubnutími ji vysvlékla do naha a rozčtvrtila jako ptáče. Stačila ještě poděkovat Bohu za to, že se narodila, a pak už se propadla do nevýslovné rozkoše, kterou jí ona nesnesitelná bolest skýtala, a zmítala se v dýmajícím bahnisku sítě, jež vpila jako savý papír všecku krev, která z ní vytryskla.

Tři dny nato se při odpolední mši dali oddat. Předchozího dne se José Arcadio vypravil do obchodu Pietra Crespiho; našel Itala jak vyučuje hře na citeru a rovnou začal, aniž si ho vzal stranou. “Žením se s Rebecou,” oznámil mu. Pietro Crespi zbledl, předal citeru jednomu z žáků a ukončil hodinu. Když zůstali sami v místnosti přeplněné hudebními nástroji a hračkami na pero, namítl Pietro Crespi:

“Je to vaše sestra.”

“To je mi jedno,” odvětil José Arcadio.

Pietro Crespi si otřel čelo kapesníkem navoněným levandulí.

“Něco takového je proti přírodě,” vysvětloval, “a navíc to zákon zakazuje.”

Josého Arcadia nepodráždily ani tak jeho námitky, jako spíš jeho bledost.

“Na přírodu já seru zvysoka,” prohlásil drsně.

Pečlivá

Jsou chvíle, kdy jsi moc pečlivá.
Taková vlastnost se občas hodí,
ale jsou chvíle, kdy to škodí.
Když jsi odjížděla, všechno sis sbalila,
nenechala's tu nic proč se vracet.
Na nádraží jsme byli v předstihu,
vlak jel přesně, kupodivu,
stihli jsme si dát pusu, možná dvacet.
Děláš všechno moc pořádně,
občas se to hodí,
občas ne.

Začátek zkouškového

Byteček čistý jako klícka, s Koalou si vaříme samé dobroty, klid na učení, spaní na posteli, na které se člověk může otočit, aniž by druhého nutně vzbudil. Nebýt všech těch zkoušek, člověk by si to opravdu užíval.