Terry Jones: Douglas Adams's Starship Titanic (Vesmírná loď Titanic)

Celý nápad se zrodil v hlavě Douglase Adamse při psaní Život,vesmír a vůbec, kde se o nebohé lodi Titanic zmínil.
Jelikož se píše rok 1997 a svět pomalu dobývá nová interaktivní věc zvaná počítač, Adams se rozhodl zpracoval tuhle myšlenku jako počítačovou hru. Z nějakého důvodu mu však nakladatelé kladli na srdce, aby případná kniha vyšla spolu s hrou. Jelikož na obě věci čas neměl, autorství knihy přenechal Terrymu Jonesovi. Ten podle svých slov, napsal tento román nahý, a ve hře daboval papouška.
Kniha pojednává o příběhu velkolepé lodi Titanic, nejkrásnější lodi Vesmíru, která ovšem byla tak nákladná, že jeden svět přivedla téměř na mizinu, a díky šetření na materiálech a škrtech v rozpočtu rozhodně není tak dokonalá, jak měla být.
Když pak na loď na Zemi nastoupí tři pozemšťané, je to kupodivu ta nejlepší věc, která se kdy na palubě mohla stát.
Knížka je veselá a svižná. Některé charaktery je lehké si zamilovat - moje nejoblíbenější je rozhodně bomba Mega-ničitel značky 8D-96.
O hře se můžete pokusit dozvědět více na jejích stránkách, ale bohužel, doba kompatibility s Windows 95 už je pár let za námi.

Řezbář

Nejvíce lituji, že nejsem řezbářem.
Přenesl bych tvou nahou podobu
do lipového dřeva,
tvůj útlý pas,
tvar tvých prsů,
ladnost tvých rukou,
zasněné oči,
jemné rty
i nejužší linky záhybů tvé intimity.
Sochu natřenou olejem
bych pak vyhladil svými dlaněmi -
však předloha má také nejjemnější povrch
možná kvůli nim.

Básníkem léta byl: Pablo Neruda

Básně 
Los versos del capitán (Kapitánovy verše)
Aún (Ještě)
- poems -

Jak prohlásilo několik kolemjdoucích, známých i přátel - lidí, kteří čtou básně je docela málo. Jsem jedním z nich. A proto jsem se rozhodl, že období letních prázdnin je jako stvořené se někde válet (ještě lépe se válet na brigádě na stromě) a číst si básničky. Idylka.

Výběr básníka vzal jsem přísně logicky z faktů:

Jaroslav Seifert je jedním z mých nejoblíbenějších básníků a taky za to dostal cenu (1984). Tedy někdo, v tomto případě Neruda, kdo má taky nobelovku za literaturu (1971), by měl stát taky za to.

Básník byl tedy vybrán, prázdniny mohly začít.

Nebudu se v tomto článku rozepisovat příliš o životě tohoto spisovatele, takže kdo by tu slídil po nějaké informaci pro čtenářský deník nebo domácí úkol, dávám mu sem rovnou přímý odkaz na wikipedii, a sám si budu rozpitvávat jen svůj pohled na knížky, které se mi dostaly do rukou.

Básně

První kniha, kterou jsem si nechal doručit z knihovny. Už mě zaujalo jen to, že všechny básně laureáta Nobelovy ceny s v místní knihovně skrývají ve skladu. Na druhou stranu - kolik lidí dneska doopravdy čte poezii a proč se zabývat nějakým chilským komunistou?

Hned mě snad měla varovat ta červená vazba a ročník vydání. Mám takový pocit, že někdo na zakázku strany vybral (z mého dnešního pohledu) výběr toho úplně nejhoršího a přehledně to uspořádal do tohoto svazku.

S Nerudou projdeme občanskou válkou ve Španělsku, oslavíme vítězství ve Stalingradu - mimo jiné se dočteme, že vedle rolníka zde bojoval i švec, krejčí, hrdě nesl svou zbraň i popelář...

Prostě sáhnutí vedle. Tohoto svazku se vyvarujte.

- poems -

Po prohraném pokusu o dočtení básní jsem se s Nerudou octnul na suchu. Pokusy nalézt něco, čím bych mohl nakrmit svoji čtečku. Bohužel jsou prostě autoři, které do čtečky v češtině nedostanete. A jelikož Pablo Neruda psal ve španělštině, není to vůbec zjednodušené.

Zachránila až stránka poemhunter.com, která z útrob vydala soubor básní uložené v její databázi pod jménem Pabla Nerudy. Na 180 stránkách pak nalezneme přes 100 básní (některé ve Španělštině a hromadu v duplikatuře pod různými názvy), což může dobré angličtináře uspokojit. Neříkám, že jsem se spoustou neměl problémy, ale pár těch nejhezčích sem dám.

Ode to artichoke

III z Knihy otázek
Tell me, is the rose naked or is that her only dress? Why do trees conceal the splendor of their roots? Who hears the regrets of the thieving automobile? Is there anything in the world sadder than a train standing in the rain?	Dime, la rosa está desnuda O sólo tiene esse vestido? Por qué los árboles esconden El esplendor de sus raíces? Quién oye los remordimientos Del automóvil criminal? Hay algo más triste en el mundo Que un tren inmóvil en la lluvia?	Řekni, je růže nahá nebo má jen jediné šaty? Proč stromy skrývají nádheru svých kořenů? Kdo slyší výčitky kradeného automobilu? Je na světě něco smutnějšího než vlak stojící v dešti?

Los versos del capitán - Kapitánovy verše

Knihu napsal během let svého exilu (1949-1952) poté, co byla v roce 1948 v Chille zakázána komunistická strana. Neruda onemocněl a začala se o něj starat Matilda Urrutia - budoucí třetí manželka. Tato kniha je z velké části vyznáním lásky k ní. Vyšla pod pseudonymem. Neruda nechtěl ublížit tehdy své druhé manželce.

Kniha je rozdělená na 7 částí (3 poslední jsou rozsáhlejší samostatné básně) - Láska, Touha, Zuřivosti, Životy, Óda a klíčení, Svatební píseň, Dopis na cestě.

Hrnčíř

 Celé tvé tělo je
pohárem nebo sladkostí určenou pro mě.
Když zdvihnu ruku
všude najdu holubici,
která mě hledala, jakoby tě, lásko, stvořili z hlíny
pro mé ruce hrnčíře.
Tvá kolena, tvé prsy,
tvůj pasve mně chybějí jako v prohlubni
žíznivé země,
z níž vylouply
tvar,
a spojeni
jsme úplní jako jediná řeka,
jako jediná písčina.

Aún - Ještě

Maličká tenoučká knížečka, kterou Pablo Neruda vydal krátce po ocenění Nobelovou cenou.
Ještě naposledy se básník probírá vzpomínkami, věnuje po básni věcem a pohledům, které měl rád.

VI.

Odpusťte, že chci
svůj život vyprávět -
je sama země, o čem vyprávím.
Tato země.
Roste v tvé krvi,
rosteš i ty.
Zahyne-li v tvé krvi,
ty zahyneš.

Sergej Lukjaněnko - Sumerečnyj dozor (Šerá hlídka)

Třetí díl knih o světě Jiných, kde se utkává Noční hlídka s Denní hlídkou, v jejichž řadách se odvážní muži a ženy snaží bojovat za Světlo a Tmu. Jenže ono to není tak jednoduché, a na jistou férovost souboje dohlíží Inkvizice (po jistém incidentu sídlící v Praze), která má za úkol udržovat rovnováhu. A taky aby neúnavní souputníci nezničili během vleklého souboje planetu.

Třetí díl série je určitě doposud nejsvižnější a nejakčnější. Hlavním hrdinou je opětně Anton a prozkoumáme jeho vnitřní pochody a úvahy. Podíváme se do hlubokých vrstev šera, kde podnikneme lov na čarodějnici. Zkrátka čeká nás leccos zajímavého.

Co knihu trochu sráží jsou možná fantasy úvahy o Rusku, což je vzhledem k tomu, co se dnes děje na jeho hranicích i docela zajímavé, úryvky punkových ruských kapel jsem tentokrát rovnou přeskakoval (však Anton stejně vždycky shrne, jaký pocit v něm skladba zanechala), a pak prostě ten konec, který jsem já nebyl s to pobrat... Teď nechci znít namyšleně, ale když čtenář (jakýkoliv) nepochopí pointu závěru celého příběhu, je něco špatně, ne? Ale i přes tohle všechno je Šerá hlídka rozhodně díl, který stál za to od začátku do konce (i když zpětně ohlédnuvší se čtenář najde poněkud zmatený příběh).

Co je báseň?

Báseň jsou slova
tepaná do měděných plíšků
navlečených na sametové
tkaničce chřestící
na zápěstí tanečnice
ve vášnivém jižním tanci.
Báseň jsou vlhká slova
kapek jarního deště,
který stéká milencům za límec
a kterého si ani jeden z nich
nevšímá.
Báseň jsou ale i slova
těžkého mramoru,
co se sune po žulovém sarkofágu
a pláč ozvěny,
která se ohlíží přes rameno.
Báseň je láska k jazyku,
kterým denně přemýšlíš.

Zpožděný vlak

Čekám na vlak,
zase má zpoždění,
a já se jak blázen hnal,
abych se o to víc načekal.
Je to ten samý vlak,
který by tě mohl přivézt,
a tak čekám s nadějí,
že se otevřou dveře
a tam budeš ty
se slovem "Překvapení!"
vlepíš mi pusu na mé rty.
Vlak přijede
jen o dvě minuty dříve,
než hlásila pesimistka z rozhlasu
zaokrouhlující vše na 5 minut.
Nevystoupila jsi.
Možná ti jen ujel
a přijedeš tím dalším.

Dmitry Glukhovsky - Metro 2033

Myslím, že ten, kdo tenhle blog čte trošku pravidelně, tuší, že autor má metro moc rád. Ať už se jedná o Nikdykde, Noční hlídku, nebo samotný výlet do Budapešti, kde mě víc než to, co je na povrchu, zajímalo spíš to, kde se točil film Kontroll - autor, který se věnuje metru u mě většinou prorazí. Není tedy divu, že titul, který má tento dopravní prostředek v názvu, mě nezklamal.

Na povrch se tato kniha vynoří jen málokdy - co by tam ostatně člověk mezi těmi mutanty a spalující radiací déle pohledával. Hlavní hrdinou se stává mladík Arťom, kterému bylo v době nukleární války, která zahnala lidstvo do podzemí jen pět let, který se ze stanice VDNCh musí vypravit na nebezpečnou cestu do středu moskevského metra, do Polis, aby předal zprávu, která může rozhodnout o přežití celého metra - a tím i celého přeživšího zbytku lidstva. Pokud se teda v jiném světovém metru taky pár lidí nezachránilo. (Do Budapešti v době apokalypsy asi ani nejezděte, většina linek je hrozně mělko.)

Náš hrdina po cestě potkává ohromnou spoustu zajímavých lidí, zástupců různých frakcí, které se v metru vytvořili - člověka, který tvrdí, že je poslední reinkarnací Čingischána, Rudé komunisty, obchodníky z Hanzy, fašisty, bojovníky bojující pod standartou Che Guevary, mnichy, kanibaly a samozřejmě rozličné mutanty, kteří ohrožují celé metro. Ale podíváme se i do Leninovy knihovny.

„Ticho!“ zasyčel na něho vztekle Mělnik. „Viš přece, že knihovníci nesnášejí žádný hluk. Reagují na něj jako býk na červený hadr.“ Tiše zaklel, obrátil se k číslu deset a ukázal na vchod do čtenářského sálu.

Knihou vám může určitě usnadnit mapa moskevského metra, nebo stejnojmenná hra, která sice nekopíruje příběh zcela věrně, ale určitě vám trošku přiblíží, jak takové metro může po apokalypse vypadat. Podobně jako u Stalkera se připravuje film, který má pod palcem americká produkce, takže nás spíš než filozofická obrazová špatně stravitelná věc čeká plnokrevná akce. I když on ani u těch Američanů člověk neví.

Ukázka:

Ten den zemřelo mnoho lidí, když proud obrovských krys, tak velkých, že něco takového ještě nikdo nikdy neviděl, přetekl pres zábrany a posléze zaplavil celou stanici. Bylo jich tolik, že pod sebou pohřbívaly lidi; ponurá masa jejich těl dusila smrtelné výkřiky obětí. Krysy sežraly všechno, co se jim postavilo do cesty: mrtvé i živé stejně jako zabité soukmenovce - zaslepeně, neúprosně, poháněny nepochopitelnou mocí pronikaly stále dál a dál.

Naživu zůstalo jen pár lidí. Nebyli to ženy, starci nebo děti, ačkoli se obvykle dočkají záchrany jako první, nýbrž pět silných mužů, kteří stačili smrtící proud předběhnout. Dokázali mu uniknout jen proto, že drželi stráž v jižním tunelu na stanovišti s drezínou. Když uslyšeli křik ze stanice, jeden z nich vyběhl, aby zjistil, co se stalo. Timirjazevskaja už bojovala svůj smrtelný zápas, když spatřil stanici na konci traťového úseku. Viděl, jak záplava krys směřuje na nástupiště, a okamžitě pochopil, co se stalo. Už se chystal zase zpátky, protože mu bylo jasné, že těm, kteří brání stanici, nemůže pomoct, když vtom ho někdo zezadu uchopil za paži. Otočil se. Za rukáv ho křečovitě tahala jakási žena a s obličejem zrůzněným strachy křičela, aby namáhavě přehlušila mnohohlasý zoufalý nářek: „Zachraň ho, vojáku. Měj s námi soucit!“ Spatřil dětskou ruku, pár malých nateklých prstů, které se k němu natahovaly. Uchopil je a nepřemýšlel o tom, že někomu zachraňuje život; byl prostě voják a požádali ho, aby projevil soucit. Táhl za sebou dítě, které se mu prostě pověsilo na paži, a běžel s prvními krysami o závod, závod se smrtí - dopředu tunelem, tam, kde čekala drezína s ostatními. Už zdálky, ze vzdálenosti dobrých padesáti metrů, na ně volal, ať nahodí motor. Byla to jediná motorizovaná drezína v okruhu deseti stanic. Okamžitě vyjeli, nejvyšší možnou rychlostí prosvištěli stanicí Dmitrovskaja, na které se tísnilo jen pár osídlenců. Při projíždění na ně z drezíny volali: „Utíkejte! Krysy!“ Bylo jim však jasné, že ti se už nemohou zachránit. Jakmile se přiblížili na dohled přední stráže na Savelovské, se kterou tehdy naštěstí žili v míru, zpomalili, aby nebyli považováni za útočníky a aby už zdálky na ně nestříleli. Z plna hrdla řvali na hlídky: „Krysy! Blíží se krysy!“ Byli smířeni s tím, že stanici Savelovskaja nechají za sebou a budou dál prchat, po celé Serpuchovsko-Timirjazevské trati, všude zapřísahat o propuštění, dokud bude ještě existovat nějaký cíl, kam by se mohli uchýlit, než šedá láva nakonec zaplaví celé metro. Naštěstí se však na Savelovské nacházelo něco, co jim a celé stanici, ba dokonce nejspíš celé trati, zachránilo život.

Výlet do Budapešti

Původně jsem chtěl napsat takový cestopis, jenže asi nejsem natolik zdatný cestovatel, abych jiné neotravoval. Tudíž se omezím čistě na výčet zkušeností, které jsme společně s Koalou učinili na naší zábavné cestě do hlavního Maďarské metropole.

Pešť

Oranžový pruh
a obraz slunečnice v našem pokoji,
něco je křivě,
spíš je křivě obojí.
Tramvaj bez lístku
vyzvání pod naší postelí,
sanitky rozhodli se závodit
a houkají jak to má být.
Za těchto okolností
nechápu, jak můžeš spát,
zítra stejná melodie
nás vyžene vstát.

Joe Haldeman - Forever free (Věčná svoboda)

Třetí knížka Joe Haldemana z jeho série Věčná válka, přímo navazující na stejnojmennou první knihu.

Příběh Williama Mandely začíná asi 18 let poté, co jsme se s ním rozloučili v první knize - teď je ženatý, má dvě děti, a i když si svým způsobem žije poklidně na věčně zamrzající planetě, cosi ho tlačí dál. Cosi ho nutí opustit tu planetu a jako nejstarší člověk ve Vesmíru ještě jednou podniknout cestu skrz čas do budoucnosti.

Jenže pak se stane něco, co odporuje všem zákonům fyziky - zákonům, které zřejmě nejsou zdaleka tak dané, jak si vědci několika století mysleli.

Kniha je rozhodně zajímavá, jako obě předchozí, i když je tentokrát zaměřená na rozmítání o bohu a o světě vůbec, první knihu ale trumfnout nedokáže.