Perseidy

Seděl bych s tebou
a pozoroval hvězdy,
tvou hlavu vážil svým ramenem.
Meteory se nedotknou tvých očí.
Nespi, nespi, nestihneš ani jedno přání.

I ty noci byly takový temnější...

ve dne spávám, v noci psávám

To je heslo tohohle blogu, který už nějakou dobu neplatí. Byť se mi po něm sem tam zasteskne. Protože je to právě tenhle čas, mezi psem a vlkem, který jsem měl ze všech nejradši. I teď tady někde v Praze je to ten čas, kdy z hospody konečně vylámali i posledního opilce, ten si stihl odhulákat svoje poselství světu a teď míří tiše domů, nebo hlasitě chrápe v příkopě.

Na světě je ticho, hučí jen nezbytné elektrické přístroje a já se můžu plně oddat zvuku cvakající klávesnice nebo hrotu tužky šustící po papíře.

Dobrou noc jako heslo pro inspiraci.

Jana Štroblová - Torza

Protože jsem byl celý rok moc hodný, dostal jsem k odvezení možná kilo, kilo a půl poezie. Tohle byla jedna z těch knížek (asi 20 dkg). Krom toho, že autorka je Češka, nevěděl jsem o ní zhola nic, a teprve teď, co píšu tohle review si o ní hledám články.

Co však můžu říci o téhle sbírce? Jsou to spíš smutné básně, ne úplně můj šálek kávy, byť sem tam nějakou také spáchám. Nicméně rozhodně se to nedá srovnávat. Její básně jsou ryze lyrické a musím povědět, že z některých veršů jsem opravdu na větvi. Je v tom velké kouzlo a vedle paní autorky by dozajista upadl v rozpaky.

Myslím, že co jsem mohl říci jsem řekl, a tady vložím jednu báseň na ukázku, ať si můžete aspoň malý obrázek udělat sami.

CHLADNO

Věky se tisknu k tvému rameni...
Potopy, války, hladomory.
Pořád pád náhrobního kamení
z vrchlolku vytoužené hory,
poryvy hlíny:
                 všude na zemi
rovy - ta křivda hlíny
                                  létu.
A zase my dva, věčně. Za my:
v plynových komorách a v ghettu.
(Galeje. Bubny poprav. Zdivo cel.
Prostory, čas kamenné doby.)

Laskavé léto klade jitrocel
jak do ran na naše dva hroby.

Zas máme vstát...
                          Jen loktem ke straně
odvalils kámen - prázdnou desku,
jak jsi, tak bezděky a bezbranně,
dal ruce za hlavu - až k stesku
                                                 světa,
a vdýchl
             škvírou pro prst. Jsou
takové chvíle. "Kdyby..." "Až by..."

(Zas padneš, chochol krve na prsou,
na pustou antarktidu dlažby!)

Neživí, nesmíření, nestálí -
zrak pod hlínou, zrak v těžkých víčkách.

Nikdo nám duši na prach nespálí
(Lehký prach!)
v dušičkových svíčkách?
- - - - - - - -
Taková zima:
třeskutá jak paměť,
s níž nikdy nikdo nemůže být spasen.
jak hadí kámen, vyměněný za měď
ohně a listí. Za oheň a za sen.

Vyhasl.
Mrtví padají až na dno
planety... Krajem táhne vlčí chátra...
- - - - - - - -

František Kotleta - Příliš dlouhá swingers párty

Od stejného autora jako Hustej nářez tady máme další béčkovou... rád bych řekl řezačku, ale tady by se muselo použít jiného slova.

Recept na zábavný béčkový sci-fi/fantasy je vcelku jednoduchý: násilí, sex a aspoň trochu zajímavý příběh (není nutností). Kotleta zde použil jednoduchou rovnici - když ti chybí násilí a příběh, dej tam o to víc sexu. Takže náš hrdina, doktor archeologie (nebo paleontologie) Kosek, se většinou příběhů prostě prosouloží. Což není nezábavné (to čtení myslím), ale že bych se teda nějak extra popadal za břicho, to teda ne.

Knížka obsahuje pět povídek, v první z nich je doktor Kosek najat detektivní kanceláří Zdeněk Kouda, která se zabývá nadpřirozenými případy v Česku i ve světě. V dalších čtyřech již pak jako řadový zaměstnanec této detektivní kanceláře aktivně řeší různé případy. Jeho kolegy jsou dva bývalí policajti (pěkní chlíváci, ale profíci) a šéfem zmíněný Kouda neustále kouřící dýmku.

Většina případů se řeší v Praze, takže je to docela zajímavé (ne tak zajímavé jako třeba Líheň), ale ve výsledku to není taková bomba, jako Hustej nářez.

Vítězslav Nezval - Sbohem a šáteček

Co se tak stane, když si s sebou v '33 roce vezmete na výlet do Francie papír, tužku a múzu.
Takže pěkně začneme tím šátečkem a přes Vídeň se dostaneme do Paříže. Tam se budeme pár dní poflakovat a prohlížet si pamětihodnosti, ale i chudší čtvrti, pak nasedneme do vlaku a svezeme se ke Středozemnímu moři a přes Itálii zase zpět domů.
Musím říct, že tohle cestování bylo fakt super. Byť je to útlá knížečka, ale uvnitř se na sebe dobré básně defacto mačkají.
Trochu je mi líto, že za celou cestu po Sicílii se mi povedlo stvořit pořádnou básničku jen jednu... ale budeme doufat, že je to koncentrovaná kvalita.

Zastesknutí
Zastesklo se mi v zázračném městě
po vás mí dobří přátelé?
Snad až se vyspím po dlouhé cestě
bude mi zase vesele

Zastesklo se mi po tobě otče
či po vás matko? Po kompak...
Zastesklo se mi sám nevím po čem
Zastesklo se mi jenom tak

Avenue du Maine
Ruka v kominické rukavici
Každý krámek tvoří brazletu
Uhlí a víno
Ani jedno kino
Ukazuješ prsty k Montrougi
Proto máš za nehty špínu
A přece voníš chudá dívko po růži

V Louvru
4
Tento Michelangelův jinoch
se vrhal jistě každé ráno do moře
Potřeba dát se objímati zrodila jeho velmi oblé boky
Malé dívčince se bude zdáti velkým bratrem jemuž chystá své panenství
Jeho nedokončená hlava je zárukou že dlouho nezestárne
Stydlivý jinochu
v tom je všecko
Nikdy se netvářit pateticky