Do práce chodím mezi dvěma školkami. Chodník se vlastně svažuje k silnici a obě školky stojí na vršku té terénní vlny. Od jedné je svah natolik velký, aby skýtal dostatečný prostor pro akceleraci saní, či bobů na dostatečnou úroveň aby to stálo za to. Úzký úsek, jak už to bývá, je dostatečně vyklouzán na to, aby člověk sklouznul kdykoliv, nehledě na to, zda jede na saních, pozadí či jen tak vestoje. Není to tak vyklouzané, jako tenkrát ta skluzavka ve čtverci naproti Severu, kde jsme s klukama strávili dobrou hodinu po vyučování, a kde jsem si tenkrát narazil kostrč tak, že jsem tři dni nemohl pořádně chodit, ale stačí to.
Dospělý věk má i svá úskalí, a to například to, že si po cestě z práce netroufnu předvést dvanáctiletým výrostkům takhle se to dělá. Vědomí, že už uplynula nějaká doba, a že riziko, že bych si nabil držku před širokým obecenstvem, je přece jenom odrazující.
Jestliže noční metro jezdí jen každých 10 minut, ve chvíli, kdy jdete s jednou takovou skupinkou opozdilců do nitra sídliště a zastavíte se, máte dalších 10 minut, než se z metra vynoří někdo další. Čili dost času na to, si tu skluzavku konečně zkusit, aniž by vás někdo rušil.
A vzhledem k tomu, že jsem ji zvládnul celou a vestoje až z vršku, můžu prohlásit to, co stojí v nadpisu tohoto příspěvku: Pořád to mám v nohách!
Žádné komentáře:
Okomentovat