Jiří Kulhánek - Vyhlídka na věčnost

„A tam v Chrámu hrůzy
Trůn bolesti – na něm on,
padlý anděl,
puklý zvon,“ zadeklamoval Padre.
„Motörhead?“ řekla Alice.
„Shakespeare,“ řekl sir Henry.

Už jsem dlouho nečetl žádný český sci-fi fantasy béčko. Když jsem se díval, tak naposledy to byla Kopřivova Rychlopalba, která ovšem byla detektivka, takže se počítat nedá. Takže ještě předtím to bylo Bratrstvo krve od Kotlety, který už charakter splňuje dokonale. A pak jsem zahlídnul Léňu, jak si čte Vyhlídku na věčnost a říkal jsem si - jo, čas opět nadešel.

Abych řekl pravdě - celou dobu jsem myslel, jak moc je to podobný Drsnýmu spasiteli, jenže toho napsal Žamboch. Teď teda pročítám to, co jsem si o něm napsal a asi bude Vyhlídka na věčnost lepší. Máme tu hlavního hrdinu, kterému se říká Mluvčí, civilním jménem Jan (ne Jiří, ale byla by to bomba). Jan je samozřejmě Čech.

„Možná sis nevšiml, ale zrovna nějak nemám ruce.“

„Proto jsem sehnal dřevěnou násadku, abyste se mohl zakousnout – parafu pusou zvládnete.“

„Parafu?! Ty jsi Čech!“

„Ano.“

„Jistě, už jen z toho úřadování mi to mělo být jasné… Parafu!“ Pero zavrzalo o papír. A ještě jednou.

„Dokonce dvojmo! Inu, pravý syn svého národa. Co čekám,“ cedil přes násadku. Vzal jsem si ji.

Přezdívka odvozená od funkce, která zní Mluvčí Distribuované banky. Je to zabiják, který vraždí jiný zabijáky. Ty horší. Tedy, jak se to samozřejmě vezme. Po převzetí Distribuované banky klanem Hashimoto se pan Mluvčí ocitá na volné noze a zařídí se vcelku náramně - dělá průvodce při loveckých výpravách. Kořistí jsou samozřejmě zase zlouni. Jenže pak se celá věc dost podělá, a tím dost podělá je myšleno to, že mrtví začnou vstávat z hrobů a na zem se vrací Hitlerova armáda, aby dokončila to, co začala. Zkrátka Peklo na Zemi.

Knížka je to svižná, vyjma několik pasáží (ano, hlavní postava má ráda zbraně, chápeme, nemusí se vyzbrojovat 10 stránek), čte se velmi dobře, zápletka také není úplně všední. Autor rád přeskakuje z času do času, což teda zpočátku samozřejmě trochu mate, ale těžko si můžu stěžovat, když to dělám taky. Mohlo být víc sexuálních scén, Jan nepotká ošklivou ženskou a přitom... jako ti správní hrdinové si najdou čas i při Apokalypse!

Vedle mě stál Kocour, přešlapoval z tlapky na tlapku a tence mňoukal – pak odběhl. Za pět minut se vrátil, v zubech obrovského vypaseného potkana a položil ho před Fionu.

„Dík, Kocoure, ale asi by to neocenila,“ podrbal jsem ho za mokrýma ušima.

„Mňau?“

„To víš – lidi. – Nevěděj, co je dobrý.“

„Mňau.“

„Asi ho sněz sám, potřebuješ taky přibrat.“

„Mňau?“ „Já měl kaši s čokoládou, ale dík, chlape.“

„Mňau.“