Karel Čapek - Válka s mloky

Válku s mloky jsem poprvé potkal na zadních stranách abíček od dědy, kde byl tento román uveden do komiksové podoby. Naivně jsem předpokládal, že to bohatě stačí. Člověk ani netuší, kolikrát ošidí sám sebe.

Jelikož díky Městské knihovně v Praze je většina děl Karla Čapka dostupná zdarma v elektronické podobě, člověku stačí si vybrat, jestli chce rovnou pdf nebo nějaký jiný formát, a začít číst.

Teď jen trochu ke knize - román, který Čapek napsal v roce 1936, podivuhodně přesně popisuje chování národů v druhé světové válce, nastavuje stále aktuální zrcadlo tomu, jak jsou někteří schopní zaprodat vše jen pro bankovní konto, a že osudem lidstva je zničit sebe samo technologií, kterou vyvinulo.

Osobně mě překvapuje hlavně to, že jsem tuhle knížku četl až teď. Protože bez legrace, tuhle knížku já osobně z fleku řadím mezi nejlepší knížky, které se mi kdy dostaly do ruky, je skvěle a zajímavě napsaná (novinové články, zápisy z jednání, námořnická mluva kapitána Van Tocha). Člověk je nadšený, jak Čapek zasadí pracovité a zvídavé čechoslováky do malých rolí, díky kterým pak rozhýbou svět.

Irčan se poněkud urazil.
“To není žádné žvanění, Jensene. To je svatá pravda s těmi ještěry.”
“Ten v Singapuru taky říkal, že to je pravda,” brumlal Švéd. “A přece dostal po držce,” dodal vítězně.

Všechny vyzývám k tomu, aby si knížku přečetli, kdo neumí číst, pro toho by se měl příští rok objevit i film. Sice trochu trnu, jak to dopadne, ale musíme doufat v to nejlepší.

Jedna škola nestačí

Historka na něčem jsme se domluvili a přesně tak se to stalo je samozřejmě absolutně nudná. Takže událost, která se mi stala dnes, beru opravdu jen jako rozptýlení života, který není nudný, a to je dobře.

První věc - chodím znova na florbal. Díky kamarádovi, který mě přitáhl do party hráčů-amatérů-profesionálů, synů a otců. Plán byl jasný. Hrajeme na Slovance, je tam taková branka k oválu, tak tam buď v půl osmé. Říkám - jo, tam je zastávka autobusu. Jasně, je poblíž.

Stojím si to u branky u rozsvícené tělocvičny. Spoluhráči s florbalkami nikde, z tělocvičny vycházejí ratolesti a maminky si je odvážejí. Půl osmá pryč. Telefon.

Asi stojíš jinde, obejdi školu a tam už nás potkáš.

Obcházím školu. Brzo začínám chápat, která bije.

Už jsi prošel okolo hlavního vchodu? Jo. To je divný. Hele, myslel jsi ZŠ Slovanka?

Samozřejmě to byla ta druhá škola na Slovance. Takže mě čekala o něco delší procházka, ale nakonec jsme se našli, zahráli si, a opět jsem se stal aktivně sportujícím.

Sportu zdar, berte život s lehkostí a vezměte si poučení o popisu místních bodů.

Konec depresivního září

Září bylo ošklivé a podmračené, což bylo zapříčiněno jak počasím, tak i tím, že jsem se už skoro od půlky srpna učil do zblbnutí na zkoušky, přičemž jsem stejně dosáhl úspěšného zakončení jen u dvou ze tří, které jsem měl stihnout.

Proto mě těší, že říjen začal pozitivně jak nákupem kalhot na praxi, tak i zakoupením nového ovladače, díky kterému budeme moct hrát s koalou dohromady, k čemuž se teda ona zatím staví vlažně a já možná až přespříliš nadšeně. Já teda z toho mám ohromnou radost, protože už je to druhý ovladač (ukázalo se teda, že za to ten první tak úplně nemohl, ale chyba byla ve hře), a pak hlavně proto, že jsem teď strávil dobrou hodinu hledáním návodů a prográmků, které by trochu v této věci pomohly - a pomohly.

Další a neméně zanedbatelná pozitivní zpráva je, že jsem ve veřejné knihovničce v knihovně (dej knížku co nechceš, vezmi si kterou chceš) získal Piknik u cesty (tedy část Stalkera knižně), takže když se ho budu snažit někomu doporučit, můžu mu do ruky strčit přímo tu útlou knížečku a ne ho nutit k pořízení čtečky.

Takže podzim se nám začíná vybírat, houby ještě trošku rostou a sem tam svítí sluníčko, čas na pozitivní myšlení.

Pohádka

Až ti před spaním budu číst pohádku
napsanou v záhybech tvého těla,
jak kůzlátka přeskočila ohrádku
a princezna tři přání měla.
Budu číst, jen než zhasne svíčka,
abych si nezkazil svůj zrak.
Můžeš přece nechat zavřená víčka
a sny si nechat zdát až pak.

Aldous Huxley - Brave New World (Konec civilizace)

Jako přečtená kniha 15/35. Následujte odkaz, chcete-li vědět více.Na druhou stranu mě kniha nebavila tolik jako jiné doporučené oním seznamem, který najdete v odkazu o řádek výše, což bude zapříčiněno tím, že ve výsledku nacházím zalíbení v jiných hodnotách, než v závěru hlavní hrdina. Ale každému to jeho.

Kniha skvěle předestírá možnou utopickou společnost budoucnosti - veškeří lidé se rodí v líhních, kde už jsou připravováni na úděl jejich kasty. Epsiloni, nejnižší, jsou už v líhních kretenizováni nedostatkem růstových hormonů, delty jsou pečlivě cvičeni k nenávisti vůči knihám, gamám je míchán do krevní náhražky alkohol, aby se docílilo jejich zakrslého vzrůstu, a bety a alfy, které se vypiplávají jako budoucí inteligence. Každé kastě je hypnopedicky vštěpováno vše, co potřebují vědět/cítit pro správný chod společnost - máš rád svoji kastu a s jinými bys neměnil, pečlivě spotřebováváš zboží a děláš, co ti řekne vyšší kasta. Ve výsledku je tato společnost teoreticky natolik uvěřitelná, že člověka překvapí, že tato kniha byla napsáno v roce 1932.

Příběh samotný už pak není tak záživný. Zprvu sledujeme jednoho alfu, který je jiný než ostatní, uvědomuje si, že je něco špatně a pro společnost je zkrátka divný. S ním a jednou dívkou se vydáme do rezervace divochů - indiánů, kde objevíme dalšího hlavního hrdinu - Johna, potomka civilizované dívky, vyrostlého v rezervaci. Díky němu si pak prohlédneme jak život vyděděnce v rezervaci, tak i civilizaci pohledem člověka necivilizovaného.

Kniha perfektně popisuje utopickou společnost, která je jedna z nejzajímavějších, o kterých jsem kdy četl, ale stejně jako většina podobných utopických knih (1984, 451F) nemá silnější a zajímavější příběh, takže stále bych dal přednost třeba takové Věčné válce.

Varování před básníky

Zamilovala ses do básníka.
Nu stávají se i horší věci,
jen nečekej věčně romanci.
Vím, s mými zkušenostmi,
že jsou to většinou prasáci,
a výbavu mají velkou jen slovní.

Paul Torday - Salmon Fishing in the Yemen (Lov lososů v Jemenu)

Skoro se stydím, že mi nedošlo, jak absurdní název je. Od Tordaye jsem už předtím četl Mezipatro, které mě jako knížka, kterou jsem přečetl v náhodném výběru, protože nic jiného k přečtení nebylo, ohromně překvapilo.

Lososi v Jemenu mě potěšili snad ještě více. Sympatická a zajímavá je i forma - román je psaný formou deníkových zápisků, úryvků e-mailové konverzace, záznamů jednání, protokolů vyšetřování apod., kde teda já nacházím jedinou chybičku celé patálie - neumím si představit vyšetřovatele, který nechá žvanit vyšetřované o emočním rozpoložení, počasí, podrobné cestě apod. Ale to, jak říkám, je jediná vadička na jinak ohromně skvělé knize.

Trochu o příběhu pro ryb příliš neznalé - celá kniha se točí okolo vize jemenského šejka, který si přeje představit rybolov lososů ve své zemi. S tímto úkolem se obrátí skrze britskou firmu na britské centrum pro rybolov, kde je úkol přidělen dr. Alfredu Jonesovi. Fred odpoví, že něco takového je nemyslitelné - severská ryba, která se tře a vyrůstá v Atlantiku rozhodně není vhodná pro zavlečení do pouštní vyprahlé krajiny, kde se koryto řeky naplní jen v období dešťů. Zápornou odpověď ovšem nikdo nechce slyšet, a proto je Fred politickým tlakem přinucen se projektu věnovat. Po vypracování základního návrhu projektu je představen šejkovi, a po rozhovoru s ním zjistí, že takový projekt vlastně doopravdy za zkoušku stojí.

Kniha se báječně čte, najdete v ní spoustu anglického humoru a možná i nějakou tu životní pravdu. Nebo aspoň fakta ze života lososů.