Asii všeobecně moc nerozumím. Možná i proto se tahle knížka u mě nepřiblížila hranici "super", ačkoliv ve třídě na gymplu jméno Murakami znal snad každý, kdo trochu četl. A všichni si ho chválili. Těžko říci. Možná jsem měl spíš zombie náladu.
Norské dřevo je kniha o japonském studentovi. Jeho denní život na koleji, rozbor jeho osobních vztahů. Psáno celkem záživně, knížka se četla hezky, i příběh měl vcelku spád a nedal se nijak předvídat.
Zajímavý je i styl psaní, a dle mého hlavně japonská nátura. Zatímco polovina knížky je vcelku nudná, seznamuje nás s postavami a vcelku cudně popisuje život mladého dospělého, přijde někde v polovině zlomový okamžik a v tu ránu je tak třetina knihy jen sex a sex a sex.
Naštěstí poslední soulož uskuteční hrdina s mojí nejoblíbenější postavou, tedy si to knížka na závěr vcelku vyžehlila. Nicméně jsem poněkud rozčarován a asi vám ani neřeknu, zda se mi Norské dřevo líbilo, či ne. Mimochodem název je skutečně podle stejnojmenné písničky od Beatles, ale proč autor vybral zrovna ten? Možná doopravdy začal psát, když tuhle písničku slyšel.
Ukázka:
Zadíval jsem se na ni pozorněji. Sundala si brýle, a vtom jsem si vzpomněl. Chodila do prvního ročníku a už jsem ji několikrát viděl na Dějinách dramatu II. Teď si ale naráz úplně změnila účes, a proto jsem ji nemohl poznat.
"Že ty jsi měla před prázdninami vlasy asi tak sem?" spustil jsem ruku asi deset centimetrů pod ramena.
"Jo. Pak jsem si ale nechala udělat trvalou. Dopadlo to příšerně. Skoro jsem se chtěla zastřelit. Vypadala jsem jako utopenec s chaluhama ve vlasech. Ale nakonec jsem se místo střílení radši nechala ostříhat nakrátko. Aspoň mi není vedro," řekla ona a pohladila si vlasy, už asi pět centimetrů dlouhé. Pak se na mě usmála.
"A víš, že ti to docela sedne?" poznamenal jsem mezi jídle.
"Ukaž se trochu z profilu?"
Pootočila hlavu a zůstala tak asi pět vteřin.
"Sluší ti to dokonce moc. Máš na to ideální tvar hlavy. A jsou ti hezky vidět uši," dodal jsem.
"Že jo? Věděla jsem hned, že to byl dobrej nápad. Ale co bys řekl, klukům se to vůbec nelíbí. Prej vypadám jako školák ze základky, nebo jako kdybych utekla z polepšovny. To by mě zajímalo, co všichni kluci viděj na holkách s dlouhejma vlasama, troubové. Připadaj jim snad hezčí, milejší, nebo přitažlivější? Já osobně znám nejmíň dvě stě padesát holek, který maj dlouhý vlasy a jsou to přitom naprostý slepice. Fakt."
"Mně se takhle líbíš," povídám já. A vůbec jsem si nevymýšlel. Dokud měla dlouhé vlasy, byla to prostě obyčejná hezká holka. Když teď ale seděla naproti mně, úplně z ní tryskala chuť do života, jako z nějakého zvířátka, které se právě probudilo po zimním spánku a vydalo se do světa. Její oči - to byly spíš dva čilé a veselé samostatné organismy. Dokázaly se smát, ale i rozzlobit, tvářit se překvapeně i znechuceně. Už dlouho jsem nepotkal nikoho, kdo by byl tak plný života jako ona. Na chvíli jsem se na ni obdivně zadíval.
Žádné komentáře:
Okomentovat