Krátký úvodní příběh je podle mě překrásná ukázka toho, proč je dobré míti čtečku. S klukama jsme u mě na bytě po úspěšném večeru a setkání s několika spolužáky z vysoké, rozhodně bych to označil za tvrdé jádro naší studijní skupiny, a upíjíme kofolu, kterou jsme zakoupili po veselé cestě domů, s rumem, který jsem zakoupil prozíravě předtím. Honza stojí před mojí knihovnou a prohlíží si exponáty, včetně Hlavy XII, a povídá něco o tom, jak teď nedávno četl Bůh ví a jak se mu to líbilo. A něco o tom, že by mi to půjčil, a já stojím u počítače, stahuji a krmím čtečku tímhle soustem.
Popravdě Starý zákon jsem doposud nečetl, takže příběhy v něm obsažené znám spíše povrchně a všeobecně - což ve vlastním slova smyslu znamená, že jsem z některých znal pouze jména. Nicméně snad každý zná, nebo by alespoň znát měl, příběh Davida a Goliáše. No a přesně to je ten David, který je vypravěčem této knihy. Ten David se totiž stal králem Judey a Izraele, a dal život několika synům a dcerám, včetně třeba Šalomouna. Který byl podle něj pěkný tupec, třeba to s tím dítětem původně myslel vážně.
Mám příběh lásky a příběh sexu, přitom oba s jednou ženou, a oba jsou úžasné, a mám taky tu rozehranou, nerozhodnou mexickou partii s Bohem, i když je možná už mrtev. Jestli je mrtev nebo ne, je celkem jedno, protože bychom s Ním stejně nenakládali jinak.
Výše uvedený úryvek z knihy dle mého představuje velmi výstižnou ukázku ducha knihy. Jde o příběh umírajícího starce, který si připomíná události svého života, ať už sladké nebo trpké, často to dělá s břitkým humorem. Jako třeba o své druhé ženě:
Ve shodě s tradicí mi po svém příchodu nabídla nejpůvabnější ze svých služek jako souložnici a milostnici, ale s cílevědomým a ponuře odhodlaným výrazem dodala, že jestli to přijmu, uřeže mi koule.
nebo když mluví o svých válečných taženích:
„Hospodin říká, že vydá Filištínské do našich rukou!”„Tys mluvil s Bohem?” vyvalili oči v posvátné hrůze.
„Bůh za to ručí.” Tak jsem vytáhl se svými lidmi ke Keíle a bojoval s Filištíny a řezal je a mydlil a šel jim na nervy, až jim třeštily hlavy a praskaly kosti a nemohli dál, takže jsme zahnali jejich dobytek a krvavě je pobili, čímž jsme zachránili obyvatele Keíly před dalším nelidským útlakem. Měli jsme hrdinský pocit. Moji lidé odpočívali a oslavovali. Městský život je opájel. Stále se usmívali a chtěli tam zůstat.
„Tady je to daleko lepší než v lese,” radil Jóab.
Zavrtěl jsem hlavou. „Co ti na tom vadí?”
„Saul. Až se doví, že jsme se utábořili ve městě s hradbami a branami, bude tady coby dup, nemyslíš?”
Jóab nesouhlasil. „Tak zavřeme brány a nepustíme ho dovnitř,” namítl. „Co nám brání?”
„Finebergův zákon.”
„Finebergův zákon?”
„Když ho nepustíme my dovnitř, nepustí nás on ven,...”
Kniha je podle mého uvážení dostatečně zábavná, i když vaše povědomost o starozákonních příbězích je pouze malá. Nicméně některé úseky jsou dost rozvláčné, zvláště pokud vůbec netušíte, o čem se zrovna mluví, a pak velmi často se několik vět a příběhů dokola opakuje - což může být docela dobře i autorův záměr, kolikrát se vám stane, že někomu vyprávíte něco dvakrát? Sečteno podtrženo to bylo opět velmi dobré doporučení a při čtení závěru knihy jsem na sebe byl kolikrát dost naštvaný, že jsem u toho tak snadno usnul.
Žádné komentáře:
Okomentovat