Neviditelná výstava

Tak dneska jsme s Ondrou neviděli Neviditelnou výstavu.
Příště musíme vstát včas...

František Kotleta - Fakt hustej nářez

Druhej nářez Hustýho nářezu, který se dějově odráží od řezačky, kterou skončil ten první.

Gerhard a Jan, tentokrát jako parťáci ve zbrani, pokračují v řezničině, kterou chtějí porazit Kartany. Sangot, pradávná mimozemšťanka, která kdysi spadla na Zem a stvořila upíry k obrazu svému, ovládá Janovu milenku Petru, chce pro svoje účely jednu Kartanskou kosmickou loď. Cesta vede přes Balkán. A když jede Němec přes Balkán, potřebuje k tomu spoustu granátů.

Knížka je především rozjezd pro Mega hustej nářez, který asi začnu číst následovně, takže něco rozumnějšího napíšu o celé trilogii třeba potom.

Pořád to mám v nohách

Do práce chodím mezi dvěma školkami. Chodník se vlastně svažuje k silnici a obě školky stojí na vršku té terénní vlny. Od jedné je svah natolik velký, aby skýtal dostatečný prostor pro akceleraci saní, či bobů na dostatečnou úroveň aby to stálo za to. Úzký úsek, jak už to bývá, je dostatečně vyklouzán na to, aby člověk sklouznul kdykoliv, nehledě na to, zda jede na saních, pozadí či jen tak vestoje. Není to tak vyklouzané, jako tenkrát ta skluzavka ve čtverci naproti Severu, kde jsme s klukama strávili dobrou hodinu po vyučování, a kde jsem si tenkrát narazil kostrč tak, že jsem tři dni nemohl pořádně chodit, ale stačí to.

Dospělý věk má i svá úskalí, a to například to, že si po cestě z práce netroufnu předvést dvanáctiletým výrostkům takhle se to dělá. Vědomí, že už uplynula nějaká doba, a že riziko, že bych si nabil držku před širokým obecenstvem, je přece jenom odrazující.

Jestliže noční metro jezdí jen každých 10 minut, ve chvíli, kdy jdete s jednou takovou skupinkou opozdilců do nitra sídliště a zastavíte se, máte dalších 10 minut, než se z metra vynoří někdo další. Čili dost času na to, si tu skluzavku konečně zkusit, aniž by vás někdo rušil.

A vzhledem k tomu, že jsem ji zvládnul celou a vestoje až z vršku, můžu prohlásit to, co stojí v nadpisu tohoto příspěvku: Pořád to mám v nohách!

Alexandre Dumas - Le Comte de Monte-Cristo (Hrabě Monte Christo)

Úvodem klasický počet - 23. kniha ze seznamu 35. Jedna z těch starších, ovšem stále dobrých knih.

Na jednu stranu úplně nechápu, proč zrovna autoři originálního článku 35 knih... do něj Monte Christa zařadili. Jistě, nepochybně je to velmi známé dílo, které bylo nespočetněkrát zfilmováno a inspirovalo dvakrát tolik jiných. Všeobecně jde vlastně o tak známé dílo, že jsem překvapoval své okolí, že jej čtu prvně a dokonce jsem ho ještě ani nikdy neviděl - musím říci, že to nebylo na škodu, přeci jen první seznámení s příběhem má největší kouzlo. Na druhou stranu, označil bych to za četbu spíše pro mladšího čtenáře, který by měl být ovšem vybaven větší trpělivostí. Přeci jen 19. století přálo rozvleklejším knihám než dnešní doba. Monte Christo se tak odehrává v šesti dílech, které dohromady dají přes 1000 stránek. Celý dlouhý příběh je ale hlavně příběhem pomsty, která se servíruje opravdu hodně hodně studená.

V prvním díle se seznámíme s hlavním protagonistou, který ještě nosí jméno Edmond Dantés. Dantés je mladý fešák, milován překrásnou Katalánkou, úspěšný námořník, který má namířeno na kapitánský můstek, což je posádkou jeho lodi přijímáno kladně, jelikož je oblíbeným druhem. Tento život s nádhernými vyhlídkami je zmařen udavačským dopisem vzniknuvším z žárlivosti a závisti, Edmond je uvězněn a zapomenut během politických převratů ve Francii. Dostane se do samotky v hlubinách zámku If, kam se jednoho večera prokope jeden jeho spoluvězeň - údajně šílený abbé Faría. Ten z toho radost nemá, jelikož samozřejmě mířil úplně jiným směrem, ale s mladíkem se spřátelí.

Z jejich činností ve vězení by měl dozajista radost Sartre, protože Faría naučí mladíka všemu co umí - což začíná výrobou inkoustu a končí několika světovými jazyky. Odkáže také Edmondovi mapu k obrovskému pokladu, skrytému na ostrově Monte Christo.

Když se pak jednoho dne povede Edmondovi uprchnout, míří nepřímo k tomu ostrovu. Avšak zjistí, že jeho pobyt ve vězení trval celých 14 let.

V druhém díle získává Edmond jmění, které je na tu dobu téměř nekonečné, a buduje si identitu hraběte Monte Christa. Pomalu a velmi komplikovaným způsobem si dláždí cestu k pařížské smetánce, ve které se pohybují ti, kteří jej uvrhli do vězení. Tady jsem byl poněkud zmaten, jelikož viníci jeho uvěznění přijali všichni různé šlechtické tituly a hrabě se nejprve začíná přátelit s jejich potomky - takže jsem ve všech těch hrabatech a vikomtech měl chvíli pěkný guláš.

V dalších dvou dílech jsme svědky, kterak hrabě rozvěšuje Damoklovy meče nad hlavy různých lidí v Paříži, přičemž plán je natolik komplikovaný a natolik monstrózní, že teprve v pátém díle začnou některé kroky dávat smysl. V pátém a šestém pak akorát slyšíme dopadat rány osudu řízeného člověkem, který nakonec vyjeví své rodné jméno: Edmond Dantés.

Štíhlé prsty zimy

Jdu spát a zima
si mě nárokuje skrz okno
otírá se mi o tvář
a studenými štíhlými prsty mi hladí rameno.
Nejsem nepřející,
sám to rád dělám tobě.
snad bych se měl svléknout
a přitisknout se k ní...
Jen já bych byl asi
nahý
v závěji před domem
arkticky groteskní.

Jiří Chum - Jiříkovo vidění

Tuhle knížku jsem dostal od maminky, že jsem byl nejspíš tuze hodný a vůbec se přijel podívat domů. A taky měla maminka pocit, že by se mi ta knížka mohla líbit, v čemž se rozhodně nemýlila, protože tohle je rozhodně můj šálek. Název si sám doplňuji na Jiříkovo vidění (světa), a je to pohled ne nepodobný mému: krátké, vtipné básničky, které jsou samá prasečinka.
Taková docela příjemná jednovečerní jednohubka.

Stopař
Krásná dvacítka
v níž elektřina vzniká
najednou ti vyká

Jarní srst
Spadl jsem ti do výstřihu po hlavě
jenže už tam byla hlava na hlavě
Uslyšel jsem hlasitý zpěv sborový
že tvůj zimní spánek nebyl sólový

Ten sportovní život
Když píchala první ligu
měla repre dres
Kdopak její hladké líčko
hrubými vousy píchá dnes?

Federico García Lorca - Krev noci

ze španělského originálu Obras completas I. vybral a přeložil Miloslav Uličný

Básně vzniklé okolo let 1919-1920 ve Španělsku a především v horké Granadě. Autor vás v nich s sebou vezme na zádumčivou procházku mezi granátovníky, pomeranče a po lukách Andalusie.

Až ke konci knihy jsem zjistil, že jsem tuhle knížečku měl brát do ruky jenom ráno, protože když jsem se o to pokoušel v jiný čas, většinou mi mé vědomí odběhlo někam úplně jinam. Ale ráno, těch pár minut po probuzení, to je ta správná chvíle. Takže i když přiznávám, že těmi verši nijak uchvácen nejsem, nakonec jsem našel jisté zalíbení. Ale pocity jsou stejně spíš odmítavé.

Madrigal

Můj polibek byl otevřený
jak granátové jablko;
tvá ústa byla
papírová růže.

V pozadí sněžné pole.

Mé ruce byly želízka
pro tvoje kovadliny;
tvé tělo zanikající
údery zvonu.

V pozadí sněžné pole.

V proděravělé
modré lebce
vyrostly stalaktity
z mých vyznání.

V pozadí sněžné pole.

Plísní se zaplnily
mé dětské sny
a měsíc provrtal
mou šalamounskou bolest.

V pozadí sněžné pole.

A teď, vážený mistře,
teď na vysokou školu,
na moji lásku a mé sny
(koníčky bezoké).

Pozadí tvoří sněžné pole.

Říjen 1920
(Madrid)

Nový rok 2'17

Vzbudil jsem se
a tvaroval bolest hlavy
do pohodlnějšího tvaru,
který by mě tolik netlačil.
Vzal si knihu, zve se Krev noci,
která naštěstí
neměla s námi vůbec nic společného,
a čekal, než se probudí zbytek bytu
i zbytek mě.
Okno bylo zapařené
a pod ním bruslily tramvaje.
A já ze všech možných
myslel na tebe.
Pakliže použijeme otřepané
Jak na Nový rok...
Čekají mne trochu bolestivá rána
a tebe by mělo budit
zvonění mé myšlenky.