Dan Simmons - Hyperion

Na počátku bylo Slovo. A Slovo bylo zapsáno v klasickém binárním jazyce. A Slovo řeklo: ‘Budiž život!’ A tak někde v kobkách Technojádra usedlosti mé matky bylo rozmrazeno sperma mého dávno mrtvého otce, umístěno do suspenze, roztřeseno jako v minulosti vanilkový slad, vloženo do něčeho mezi stříkací pistolí a robertkem a magickým zmáčknutím tlačítka vstříknuto do matky v čase, kdy byl měsíc v úplňku a vajíčko zralé. Matka se samozřejmě nemusela nechat oplodňovat tímhle barbarským způsobem. Mohla si vybrat způsob ex nitro, skutečného milence s transplantátem DNA mého otce, náhradníka v podobě klonu, geneticky zařízený panenský porod - cokoli chcete… ale, jak mi později řekla, otevřela se tradici. Hádám, že tomu způsobu dávala přednost. V každém případě jsem se narodil. Narodil jsem se na Zemi, na Staré Zemi… a vy se jděte vycpat, Lamio, když tomu nevěříte.

Tuhle knížku mi doporučil Matěj, který sám mi z ní přišel docela nadšený. Dlouho vězel Hyperion v mém seznamu Chci si přečíst, než jsem se k němu konečně dopídil. Pak mě po pár kapitolách defacto pohltil.

K příběhu zkusím nastínit jen málo, jelikož bych vám všem rád dopřál tu krásu pročítat se neznámým univerzem a vězte, že se všechny jeho stránky odkryjí až těsně před koncem.

Hyperion totiž je kniha příběhů, které vypráví poutníci na cestě ke stejnojmenné planetě, kde se mají u Hrobek času setkat s postavou, která se jmenuje Štír. To je ztělesněná mýtická postava, jinak nazývaná také Avatar nebo Pán utrpení. Poutníky jsou pak: voják, básník kněz, učenec, detektiv, templář a konzul. Ti prvního dne výpravy losují pořadí, ve kterém budou vyprávět příběhy, které je přivedly na pouť za Štírem. Příběhy, které spolu zdánlivě nesouvisí, i když mají své společné jmenovatele - Hyperion, Štíra, básníka ze Staré Země, který se jmenoval Keats...

Z konce Hyperionu (knihy) je jasné akorát to, že si musíte přečíst druhý díl, takže napíšu něco dalšího až dokončím ten. Podle mých odhadů to nebude za dlouho.

“Nezabývejme se banalitami, musíme si přiznat, že každý z nás si vzal na pouť něco, čím chce změnit nevyhnutelný důsledek našeho setkání s Pánem bolesti.”

Básník se zasmál. “Já jsem nevzal ani svou podělanou zaječí pacičku.”

Ještěrky

Zase brzy
vylezou hmyzy a plazi
a petrklíče s nima.
Všude zůstaly hromady štěrku,
byla to letos lesklá zima.

Mario Puzo - The Sicilian (Sicilián)

Když mi ségra jednoho pěkného věnovala tři Puzovy knížky s tím, že Kmotra, kterého už jsem měl, si ponechala, byl jsem samozřejmě velmi vděčný. Takže další metrovou knihou se stal Sicilián z pera zmíněného autora. I když pak jsem ji četl spíše při obědě, protože vazba nějak povolila a knížka skončila rozstřílená víc než Sonny Corleone. Další efekt byl ten, že jsem celý týden jedl hlavně špagety a lasagne.
Podle všeho je to jediná Puzova knížka, která se odehrává celá na Sicílii. A jelikož to tam dobře znám z našeho výletu, mělo samozřejmě čtení úplně jiné asociace. Člověk si představí sicilské kopce, ví jak vypadá pláž podél Mazara del Vallo. A taky ví, kde je Trapani a kde Corleone.
Děj knihy se odehrává v letech 1943 až 1950 a je do jisté míry podle skutečných událostí. Příběh se točí kolem skutečné postavy bandity Turiho Guilana, který ve vcelku mladém věku vydobyl slušné pověsti, kterou nakonec muselo přijít zastavit dobrých 4000 karabiniérů. V knize také vystupuje Michael Corleone - v knize je popsán poslední týden jeho vyhnanství na Sicílii, které mělo skončit tak, že zároveň s sebou vezme do Ameriky i Turiho Guilana.
Kniha se také hodně věnuje vztahům mafie a společnosti, i povaze obyčejného sicilského zemědělce, který vždycky rád poskytl banditům krytí nebo útočiště.

Mimo to, že je kniha absolutně skvělá, na páté stránce od konce se také objeví lékárník...

František Kotleta - Mega hustej nářez

Došlo i na závěrečný díl trilogie Bratrstvo krve (Hustej nářez, Fakt hustej nářez) a vzhledem k tomu, že jsem tyhle svoje náhledy na knížky u těch předchozích dílů vcelku odbyl  na to, o jak skvělou četbu jde, napravím to aspoň u téhle. Tedy hlavně zkusím přidat nějakou výmluvnou ukázku (následující je z druhého dílu).

Další zprávy byly od Gerharda. Bylo jich několik a všechny začínaly oslovením Ty vypatlanej českej kreténe. 

Předposlední byla tahle: Dostal jsem zprávu od Diany. Když jsem zjistil, že jsi z TOHO udělal upíra, došlo mi, že tvůj méněcenej slovanskej mozek už definitivně změknul a stal se z něj tvaroh. Jsi blázen. Poslal jsem za ním Lucii, aby se ho pokusila ochránit a naučit ho, jak přežít. Vím, že svět se v kravskou prdel obrátil, ale pořád to znamená, že je teď díky tobě člen našeho klanu a musíme se o něj postarat. Nebo ho zabít, což bych udělal ještě asi tak před pěti lety. A bez mrknutí oka. Už jsem ti napsal, že jsi vypatlanej českej kretén?

Ve třetím díle se náš hrdina pocházející ze středověku stále potýká se žlutými hnusáky z vesmíru. Ačkoliv jim s kumpánem Gerhardem vcelku obstojně nakopávají prdele, žluťásků je pořád dost a dost. Naštěstí jim v tom tentokrát pomáhají jejich noví spojenci: ostravské podzemní hnutí počítačových nerdů, z nichž nejvíce vystupuje Alenka790, které je vedené mutantním šéfem, který spotřebovává asi jeden joint za hodinu. Pokud zrovna nehulí a je nasranej, začne vyzařovat radioaktivitu. Nový running gag druhé a třetí knihy je amputace penisu a jeho dorůstání.

Zkrátka když jsem se onehdá bavil se sestřenkou, shrnul jsem zásadní body celé trilogie: upíři, mimozemšťani, fáze zabíjení, masakru, fáze útěku do bezpečí a fáze hojení a sexuálních orgií (lízání ran a ... tušíte). Sestřenka to zhodnotila jako: oddechová četba, která se věnuje těm důležitým věcem. Tímto děkuji externistce za tuto skvělou nálepku.

„Grrrr,“ zavrčel vzteky Gerhard a dveře vykopl.

Ocitli jsme se uprostřed secesního salonku. Neprůchozího.

„Dveře!“ zařval jsem a zavřel je.

Klec jsme postavili do nejvzdálenější části pokoje a začali tarasit jediný vchod.

„To dlouho nevydrží,“ zhodnotil jsem realisticky situaci. Jedna skříň plná porcelánu, knihovna s pár set let starými knihami, stoleček a tři křesla opravdu nebyly nic, s čím by si dva kartanské granáty neporadily.

„Jo, jsme v hajzlu,“ zhodnotil situaci ještě realističtěji Gerhard.

Na víc slov už jsme neměli čas. První granát naše barikáda ještě přežila a navzdory mému předpokladu i druhý. Zničil ji až ten třetí.

Vchod do salonku byl volný.

S Gerhardem jsme si rozdělili střelecké pozice tak, abychom mohli pokrývat nejdelší část chodby. Já jsem si zalezl do levého rohu za psací stůl. Byl pěkně masivní, ale vzhledem ke střelecké výbavě robokopů šlo spíš o psychickou obranu než fyzickou. Gerhard si lehl do pravého rohu. Před sebe vyskládal plné zásobníky a stejně jako já byl připravený k palbě obouruč.

Těžko říct, kdo velel útoku na salonek, ale byl to někdo, kdo považoval legionáře za kanónenfutr. Faktem ovšem je, že paradoxně měli proti nám větší šanci než robokopové. Zatímco kartana v bojovém skafandru jsme dokázali zabít jedinou střelou, na kartany vytvořeného upíra jsme potřebovali určitě tři, možná čtyři. Jenže my jsme měli hodně nábojů.

První čtyřka legionářů zemřela dřív, než vůbec dokázala vystřelit. Další skupina už byla tvrdší oříšek. Šli na nás pomalu a systematicky. Kryli se za zdi a stříleli nazdařbůh do místnosti. Kulky lítaly všude okolo, ale to nám nemohlo výrazně ublížit. Zalitoval jsem, že nemám své Desert Eagley. Dalo se s nimi účinně střílet skrze zeď, a vraždit tak bastardy, kteří se za ní schovávali.

Rozhodl jsem se to zkusit i se Šneky.

„Ááááá!“ Nádhera.

„Ty kundy s ulitama střílejí skrz a ještě sejmou legionáře!“ informoval jsem nadšeně Gerharda. Měl jsem z těch Librových udělátek čím dál větší radost.

Za chvíli byla zeď do chodby plná děr. A podlaha za nimi plná mrtvých legionářů.

Arthur C. Clarke - A Fall of Moondust (Měsíční prach)

Zase jedno scifíčko, který jsem si tak porůznu poslechl na cestách. Načetl ho bobeš41, který si dal tu práci a přidal do knihy spoustu hudbu (většinou Jean Michel Jarré), a maličko upravil i hlasy (většinou změna směru, např. při telefonování slyšíte jednoho volajícího zprava, druhého zleva) a přidal menší zvukové efekty. Kniha tak více připomíná rozhlasovou hru. Na můj vkus mohlo být méně hudby, protože poslouchám knížku a ne futuristické elektro, které se navíc často opakuje, ale to už je samozřejmě na vkusu každého posluchače.

Román se věnuje katastrofě měsíčního plavidla Serené, které se propadne do prachu někde v Moři Žízně. Především pak situaci na palubě potopené lodi v neznámých podmínkách a posléze i záchranným operacím.

Knížka je z předmětu poněkud málo výpravná a nepříliš akční, i když to možná způsobuje i zpracování, takže jsem kolikrát neměl tu chuť hledat ztracenou pozici při chybě mého přehrávače. Nicméně A. C. Clark uskutečnil několik vcelku dobrých predikcí, vzhledem k tomu, že jej napsal už v roce 1961. To takový Żuławski neměl takové štěstí, ale tam je ta propast času daleko větší.

... pro štěstí sportovce

Leckomu přináší štěstí, když před hrou políbí pro štěstí předmět, se kterým se hraje. Třeba florbalový míček.

Jde to určitě i během hry, ale doporučuji počkat, až bude zrovna v klidu a ne v plné rychlosti.