Dan Simmons - Endymion

Stáhl jsem Aeneu zpět pod ochranu pleskajícího stanu a zařval do hukotu bouře: "Umíš plavat, když nejde o nulovou gravitaci?"

"Co?" rozeznal jsem, jak její rty slovo zformovaly, přestože jsem ho ve skutečnosti neslyšel.

"Umíš... umíš... plavat?"

A. Bettik vzhlédl z místa mezi poskakujícími krabicemi. Z holé hlavy a dlouhého nosu mu odkapávala voda. Jeho modré oči působily v hořící auroře fialově. Aenea zavrtěla hlavou. Přesto jsem si nebyl jistý, zda odpovídá na mou otázku či opakuje, že nerozumí. Přitáhl jsem ji blíž. Vestu s kapsami měla úplně promáčenou, plandala na ní jako mokré prostěradlo ve vichřici.

"UMÍŠ... PLAVAT??" zařval jsem ze všech sil. Úsilí mě připravilo o dech. Spojil jsem ruce před sebe a předvedl plavání. Rám se zakymácel, odtrhl nás od sebe a znovu nás hodil na jedno místo. Spatřil jsem v jejích očích pochopení. Z dlouhých pramenů vlasů jí kapal déšť. Usmála se mokrými rty a naklonila se, aby mi mohla zařvat do ucha.

"DÍKY! RÁDA... BYCH... SI ZAPLAVALA... ALE... MOŽNÁ... POZDĚJI..."

Trvalo mi jen šest knih po Pádu Hyperionu, než jsem se zase na tu prokletou planetu vrátil. A stejně jako jsem po prvním díle Hyperionu začal číst díl druhý, tak asi budu muset po třetím číst v rychlém sledu čtvrtý a pátý. Byť Endymion trochu klesnul. Ale těžko říci bez konce.

Je hrozně těžké nevyzrazovat děj předchozích knih, ale zkusím vám nastínit děj natolik, abyste si mohli udělat obrázek. Tedy, pravděpodobně to udělám způsobem, abych vás co nejvíce zmátl a vy jste si nakonec Kantos Hyperionu chtěli všichni přečíst.

Hlavní hrdina se jmenuje Raul Endymion. Rodinné jméno má podle města básníků na planetě Hyperion, které se jmenuje podle jedné z básní Johna Keatse. Narodil se asi 267 let od doby, kdy skončil druhý díl. Hned na začátku se dozvídáme, že je odsouzen k doživotí v Schrödingerově cele (miluju ten nápad) a píše o tom jak poznal Aeneu. To je naprosto klíčová postava, jelikož se narodila krátkou dobu poté, co skončil druhý díl (asi tak 6 měsíců). Když ji Raul Endymion poprvé potká, je jí asi 12 let (jsem si vědom časového rozdílu, je to sci-fi, namáhejte si fantazii nebo si to běžte přečíst). To důležité začíná ve chvíli, kdy je zachráněn před popravou smrtonosnou hůlkou ještě na Hyperionu. Zachrání ho... jedna z postav osmi poutníků, a já jsem tak strašně rád, že pořád žije... a sdělí mu svůj plán, jak má ochraňovat Aeneu, která má teprve přijít. Proti nim stojí asi batalion švýcarské gardy (hlavní záporák je tady církev), další pomocné sbory a na oběžné dráze jsou připravené dva mezihvězdné křižníky. Raul Endymion dostane k záchraně létající koberec.

K ústřední dvojici se přidá ještě modrý muž - android Bettik, a trojice nakonec cestuje po řece Tethys skrze různé světy - i přesto, že to již 267 let nikdo jiný nedělal. Na jejich cestě je pronásleduje církev, a všechno napovídá tomu, že vůbec nevidíme velký obraz.
Hodnocení nechám asi až po pátém díle.

Kontrolky lékárny ukázaly, že naše snaha A. Bettikovi pumpuje krev do mozku. Plíce vpouštěly a vypouštěly dech, ale bez naší pomoci by to nešlo. Pokračoval jsem a sledoval přes rameno, jak do sebe obě postavy naráží, obrací se a s nadzvukovou rychlostí opět útočí. Ve vzduchu jsem cítil ozón. Nad hlavami nám pluly jiskry z hořícího lesa, oblaky páry se vzdouvaly a syčely.

"Příští... rok..." řvala Aenea do hukotu a v horku jí cvakaly zuby, "pojedeme... na... prázdniny... někam jinam."

Zvedl jsem hlavu a napadlo mě, že se zbláznila. Měla jasné, ale příčetné oči. Tak zněla moje diagnóza. Lékárna ječela a já pokračoval s oživováním.

Když se horolezectví potká s rybářstvím

Stojím na skále u slaňáku a vytahuji lano, abych dobral Michala, který vyleze za mnou. Motám, motám, motám, koukám na Šárku (Divokou) a mám vcelku vypnuto. Takové lano jde skrz pár karabin (na můj vkus méně než bych si přál) a drhne se o skálu, takže takové tahání není úplně lehká záležitost.
Náhle to jde snadno.

To je ten okamžik, kdy zbystřím. Nechci o sobě rozhodně tvrdit, že jsem zkušený rybář. Dokonce o sobě nebudu ani tvrdit, že jsem zkušený horolezec. Jenže člověk snadno pozná dvě věci: Když na háčku není ryba, a když na druhém konci lana není parťák.

"Neukrad' jsem ti lano?"

"Ty vole a jo," ozývá se Michal.

V tomhle má horolezectví dost velkou výhodu. Kapr na vás kašle a neozve se.

Pět brazilských novel

Obsahuje novely:
Dál-dál a dál - João Guimarães Rosa
Okamžik pro hvězdu - Clarice Lispector
Retábl svaté Joany Caroliny - Osman Lins
Hříchy kmene - José J. Veiga
Paprika, Perus a Hezoun - João Antônio

Už před nějakou dobou vylovená knížky z knihovničky na rozebrání. A poprvé to byl tedy strašný přehmat. Knížka mě nalákala totiž hlavně tím, že je z edice Klubu čtenářů Odeon stejně jako Na hranici zákona. Jenže - nesuď knihu podle přebalu.

Z pěti novel se mi vlastně líbila jen jedna - Hřichy kmene - která se odehrává tak trochu v budoucnosti a je v ní popisován nástup totalitního režimu. Celé je to takové postapo, jsou tam úplně neznámá zvířátka a věci. Docela zábava. Na absolutně druhém konci stojí Okamžik pro hvězdu, kde se autorka rozpatlává na dobrých deseti stránkách o tom, že napsat takovou povídku není žádná legrace, pořádná námaha a bla bla. Jestliže si to po sobě četla, nedivím se tomu, já měl orosené čelo než jsem začal přeskakovat stránky k aspoň nějakému příběhu. A ten taky nestál za moc.

Dál-dál a dál byla docela v pohodě, i když vlastně jde o příběh rasistky, který si vzal bývalou nevětstku, Paprika, Perus a Hezoun je povídka o hráčích kulečníku o prachy a Retábl svate Joany Caroliny byl zmatený a rozvleklý.

Rozhodně nelámu hůl nad neznámými věcmi, ale tady to byl rozhodně přehmat.

Jiří Žáček - Rýmy pro kočku a pod psa

To tuhle přijela moje velmi milá kamarádka a předala mi velmi milý dárek, a to sbírku od Žáčka, kterou jsem ještě nikdy nečetl, což není zrovna úplně lehké. Tudíž mě to všechno najednou potěšilo hned několikanásobně, což je vždycky skvělé.

Sbírka neobsahuje jen verše zvířecí, jak jsem si původně myslel, ale i různá další oblíbená Žáčkova témata. Některé básničky už jsem četl třeba v Humoreskách. Ale Žáček málokdy zklame.

Nakonec se z knížky v mých rukách stala díky dvou obtížným probděným večerům téměř jednohubka, takže pakliže vás honí mlsná po lehkém verši, hledejte pod psem.

Úryvek z Máj 1986 aneb Moderní love story
...
Příteli, mluvíš jako hňup!
Nebo se blíží konec světa?
Což skončí Homo sapiens
odrůdou konzumního skřeta?

Kam se jen poděl lásky žel,
kam vášně, jež se dmuly v hrudí?
Bez konce i dnes láska je,
leč pornofilmy brzy znudí.

A tihle dnešní básníci?
Oč lepší býval mladý Šrámek!
Když hučel do žen jako splav,
svedl víc nežli sbírka známek.
...

Tichý dialog o satiře
 Čtenář:
Vždyť je to jen samá hříčka!
Honěná - a žádný hon.
Kam se hrabeš na Havlíčka!
 Autor:
Mám snad skončit jako on?

Mika Waltari - Turms, kuolematon (Tajemný Etrusk)

Avšak Tanakil pravila: “Je to nepříjemná záležitost a vaše pověst může jí utrpět, protože jste cizinci.

Mikón se rozčilil, jako muž vždycky, když se cítí vinen, a ujišťoval: “Jediný, kdo by se byl mohl urazit, byla z pěny zrozená, ale při jejím kouzelném pásu přísahám, že jsme ji uctívali všemi způsoby, jimž jsem se naučil na obětní lodi Afrodíty Akrájské, a v té době dívka nejen že měla ještě dar řeči, ale křičela tak hlasitě, až jsem se obával, že rušíme sousedy.”

Himerští jsou pověrčiví a jim dává dobrý příklad náš vladař Krinippos svými vzácnými talismany. I na mne a na můj dům by vrhl stín ten případ, neboť všichni vědí, že ztráta daru řeči je způsobena čarami, není-li v tom nějaká nevědomá urážka některého pedantického boha.”

Finský spisovatel Mika Waltari se do mého čtenářského deníku poprvé dostal díky Egypťanu Sinuhetovi. Četl jsem ho někdy na gymplu a pak dost otravoval spolužačky tím, že jsem na něj přivedl řeč v téměř jakékoliv historické příležitosti. Kniha také zdaleka převyšovala objem znalostí, který jsme podle osnov měli mít o starověkém Egyptě - nebo mi to tehdy alespoň tak přišlo.
Když jsme loni jeli na Sicílii (☺ uznávám, že ji taky tahám relativně do každého článku), dělal jsem si takovou osobní rešerši, co si s sebou vzít na čtení. Jednou byl Sicilián od Puza - nevím zda lituji, nebo ne, protože pokud bych ji tenkrát měl, asi se točíme kolem míst, kde se tahle knížka odehrává, a zdaleka bychom toho neprojeli tolik. Další knihou byl právě Tajemný Etrusk. Jenže román se odehrává v tak dávné minulosti, že už mnoho z toho vlastně nezůstalo dochováno a i názvy bych těžko dekódoval. Himera se dnes jmenuje Termini Imerese, Eryx je vcelku nepřekvapivě dnes zváno Erice. Navíc sicilské krajině se kniha věnuje jen málo, takže mi není příliš líto, že jsem tehdy relativně rozsáhlou knihu nechal na později.
Tajemný Etrusk je vyprávění životního příběhu člověka, který se jednoho dne vzbudí poblíž Efesu, aniž by si pamatoval kdo je a odkud přišel. V paměti mu zůstane pouze jeho jméno: Turms. Stejně tak se jmenuje i kniha v originále (resp. překlad by byl Turms, nesmrtelný). Nevím, koho napadlo udělat jiný název v češtině, ale ve třetině knihy tak hlavní hrdina zjistí překvapivou věc:

“Tvrdíš opravdu; že jsem rodilý Etrusk a ne Řek?” zeptal jsem se.

Kniha je rozdělena na oddíly, které tak nějak oddělují fáze Turmsova života. Jeho cestu z Efesu do delfské věštírny, kde potká Sparťana Dóreia. S tím pak na lodi se zúčastní námořní bitvy u Lade na lodi Dionýsia Fókajského. Cestou naberou na jednom z ostrovů lékaře Mikóna. Turms, Dóreius a Mikón pak tvoří jakousi hlavní trojici podstatné většiny knihy, a bohatýrská dobrodružství této trojice mi přišla velmi zábavná. Bitvy, vítězství, mořeplavba, pití vína, obětování Afrodíté (a způsob, jakým se obětuje Afrodíté, je snad jasný). Zkrátka skvělé. Takhle to trvá až do Himery, kde se Dóreius i Mikón ožení.

...(Mikón) pokračoval v myšlenkách: “Aura měla jistě přirozený sklon k věci ještě dříve, než jsem se s ní setkal. Chtěl jsem jen její dobro, když jsem ji učil různým možnostem požitku. Zde podlehla pouhému dotyku. Brzy by pouhý pohled na muže stačil. A pak by nepotřebovala ani muže, stačil by jakýkoli předmět muži podobný. Některé ženy jsou v tom neobyčejně nápadité. Tak mí vypravovali kdysi, že jakási rhodská žena se octla v extázi při pohledu na konvici. V manželství nedosáhla uspokojení, ale pohrdala svým mužem a prchala před ním, až ji napadlo položit konvici na lože mezi sebe a manžela. Potom žili šťastni do vysokého stáří a žena porodila celkem osmnáct dětí, z nichž čtrnáct se dožilo dospělosti. Na nich nebylo nic výjimečného, jen po rodičích zdědili spoustu krásných konvic.”

Trio našich přátel vyrazí i s  dvěma manželkami z Himery do Eryx.

Já, Turms, jenž jsem putoval z Himery do Eryku, jsem byl docela jiný muž než ten, který tančil v bouři po delfské cestě. V každém období svého života člověk pomalu dospěje, až se najednou zarazí a zjistí, že si stěží vzpomíná a poznává své dřívější já. Potom i život se svými cykly se znovu zrodí a počátek každé cyklu je jako náhlý skok přes propast, která se propadne za námi k nepřekročení, takže návrat není již možný.

Tam ovšem přichází naprostá pohroma, a to zamilování Turmse do Arsinoé, Afrodítiny kněžky. Charakter Arsinoé mi byl natolik protivný, že jsem každou chvíli čekal, kdy už konečně Turms prozře a zanechá ji stát na chodníku za sebou a odejde sám jako svobodný člověk. Jenže je to tak, že Arsinoé ho i přes svou marnivost doprovází i do vyhnanství sicilských lesů, i pak přes moře na sever do nového města, které se zve Řím.

Arsinoé přišla ke dveřím a zkoušela si kroužek do nosu a ptala se, jak se nám to líbí. Mikón si přikryl oči rukou, zalkal a pravil: “Myslel jsem, že má žena Aura je mrtva, ale je zřejmě zase docela živá!”

Dórieus se na něho obořil s opovržením: “Přestaň s těmi viděními, nezačínej jako včera. Je to jen bohyně, která se zjevuje v chrámu. Poznal jsem ji po sluchu. Ale co je ona proti Tanakil! Jako prst namočený v medu, který dočista olížeš. Kdežto Tanakil, když tu obejmu, jako bych spadl hlavou do studny. Brzy budeme muž a žena jak podle foinických, tak i podle dórských zákonů. Potom si ji budete moci dle libosti vyzkoušet. Lakedaimonec ničeho přátelům neodepře.” Ponořil se do rozjímání, oči vínem měl již zkaleny.

“Ale uděláte-li to, pak vás zabiju,” dodal.

Z Říma pak Turms vyráží do etruských měst a zjišťuje kým to vlastně je. Tady už se příběh relativně vleče a přišel mi méně zajímavý. Vyvažuje to popis válek okolo Říma, i trochu nastínění historického uspořádání tohoto velmi slavného města.

Tajemný Etrusk v některých pasážích rozhodně neutíká, v jiných překvapivě odsýpá a je to i nečekaně zábava. Podotýkám, že v ukázkách jsem vybral nejlepší bomby, snad se mi to povedlo, ale nemyslete si zase, že se vám do ruky dostala historická komedie. Kniha je to obsáhlá, takže si dle mého najdete i věci hluboké, které vás osloví. Budete-li mít kliku, tak to může být i velmi aktuální. Vztahy totiž řešíme všichni. Kdo se nebojí dlouhých běhů, může se do toho směle vrhnout.

"Vina je na mně, nikoli na tobě. Ty se nemusíš obávat lemurů. Odpouštím ti. A dej i mně odpuštění, že jsem nebyl mužem podle tvé libosti a nedovedl jsem zabezpečit tvůj život. Pro naši lásku, zůstaň navždycky tak krásnou a planoucí, jako jsi teď a jakou jsem tě znal odjakživa, Arsinoé."