čtvrtek 31. srpna 2017

Tahle stezka není pro kola

Znáte Tahle země není pro starý (No country for old men)? Tak případný pokračování by v mém podání bylo Tahle stezka není pro kola (No road for track bikes) a začala by tak, že Chigurh nekoupí od toho kluka na kole jen košili, ale taky i to kolo. Nejsem natolik domýšlivej, abych si myslel, že můžu v tom  filmu hrát, ale rozhodně bych mohl dělat výpravu. Dnešní výlet kolem Velký Ameriky ke Karlštejnu, abych konečně ozkoušel moje „nový“ kolo tomu dává rozhodně za pravdu. To „nový“ - je to bazarovej Amulet Husky a říkám mu Mazel.
Ani si nevzpomínám, kdy jsem byl naposledy na opravdovým cyklovýletě – myslím, že to bylo ještě v Hradci, a že ta co jela tenkrát se mnou taky děsně nadávala, jaký vybírám cesty – a říkal jsem si, že s navigací nemůže být problém. Takže jsem byl línej na ní koukat a sérií nedopatření jsem skončil s asi 7 km zajížďkou skrz prales. Což mě samozřejmě nemůže donutit začít používat navigaci, takže jsem ještě obešel Velkou Ameriku z tý strany, kde se nedá jet na kole (Mazel je lehkej, žádnej problém, odnesl jsem ho) a pak u Karlštejna po nahlédnutí navigace: Jasně, důležitý je neztratit výšku, čímž jsem se rozhodl vyrazit radši po hradních polích abych pak výšku srovnal s cestou k hradu tím, že jsem kolo snášel po uklouzaným srázu. Chigurh by si na každém rozcestí házel mincí, já jsem zvládnul vybrat tu horší variantu úplně bez ničeho.
Jinak se nic zvláštního nepřihodilo, zajížďky do 250 metrů nepočítám. Nejsem ani moc odřenej, akorát na ruce, když mi to ujelo na štěrku. Jenže to jsem šel pěšky.
Jinak verdikt zkušebního výletu zní překvapivě: moje kolo je totální mazel.


Kdyby někdo chtěl být odvážný tady je odkaz na cestu. Nejsou na ní moje hloupý zajížďky kromě té ze Zadní kopaniny do Choteče. Pokud nejste fandové bláta a úzkých cestiček mezi kopřivami proveďte příslušné opravy. Jestli trocha bláta nevadí (okolo Ameriky všechno opadalo), tak mě zkopírujte.

Můj mazel


Moje cesty

Velká Amerika



středa 30. srpna 2017

Richard Adams - Watership down (Daleká cesta za domovem)


Kniha 24. z 35. Trochu příliš dětská, zdá se mi.Napíšu vám takový přepis rozhovoru, který jsem měl s někým když jsem byl asi v poslední třetině knihy.




Co čteš?
Dalekou cestu za domovem od Richarda Adamse.


O čem to je?
Hele, je to o králících.

O králících?

No jo. Parta králíků zdrhla ze starý kolonie a založili novou. A teď řeší věci do budoucna.


Co jako řešej?
Třeba teď hlavně řeší to, že si s sebou nevzali žádný ramlice. A bez toho se budoucnost podniká docela těžko.


Aha. A jaký to je?
Není to úplně špatný. Ten spisovatel se hodně držel jedný podrobný věděcký příručky o králících, takže se třeba dozvíš, že ramlice umí vstřebat zárodky mláďat, když není vhodné prostředí nebo jsou v kolonii přemnožený.
Jinak je to taky trochu divný, protože teď je tam třeba králík, kterej je děsně zlej. Ten jim asi zadělá na problémy. Jmenuje se generál Čistec.


To zní divně.
Trochu je no.


Popravdě moc netuším, proč to někdo zařadil do té stále zmiňované 35. Tuhle bych osobně nevybral, ale to je vždycky subjektivní.


Fú Inlé znamená „po východu měsíce“.

Králíci samozřejmě nemají představu o přesném čase a neznají pojem dochvilnost. V tomto ohledu se velmi podobají primitivním národům, kterým trvá mnohdy celé dny, než se za nějakým účelem shromáždí, a pak další dny, než s činností začnou. Aby se takoví lidé dokázali do něčeho společně pustit, musí napřed navázat jakýsi telepatický kontakt, a ten musí dozrát až k okamžiku, kdy všichni vědí, že nadešel čas. Kdokoli někdy pozoroval jiřičky a vlaštovky, jak se v září shlukují na telegrafních drátech, švitoří, jednotlivě i v malých skupinkách poletují nad holými strništi, znovu se vracejí a usedají ve stále delších a delších řadách nad žloutnoucími okraji cest, jak se stovky ptačích jedinců v rostoucím vzrušení shromažďují a spojují do shluků a tyto shluky pak volně a neuspořádaně splývají, až vytvoří obrovské neorganizované hejno, husté u středu a rozptýlené při okrajích, hejno, které se ustavičně trhá a znovu formuje jako mračna na obloze či vlny na moři až do okamžiku, kdy převážná část ptáků (nikoli však všichni) ví, že nadešla chvíle k odletu: a pak vyrazí na svůj každoroční tah k jihu, daleký let, který mnozí z nich nepřežijí; kdokoli tohle někdy pozoroval, viděl v činnosti proud, jenž propojuje tvory, kteří o sobě uvažují na prvém místě jako o součásti celku a teprve druhotně, pokud vůbec, jako o jednotlivcích, který je spojuje a pohání k činnosti bez vědomého záměru či vůle: uviděl v činnosti anděla, který hnal první křížovou výpravu do Antiochie a který žene lumíky do moře.


středa 23. srpna 2017

Vítězslav Nezval - Z domoviny


Začínám mít pocit, že ten Nezval mi tak úplně nesedí. Jestli je to tím, že se za režimu vydávalo to, co se hodilo do krámu, nebo prostě toho napsal s touhle rudou příchutí příliš mnoho. Ale když to teď dohledávám tak: Básně noci, Básník v množném čísle i tato kniha mají jaksi stejný problém. A to přílišná úklona vlevo. Zato Sbohem a šáteček jsem tenkrát Michalovi vehementně vnucoval, že to si musí přečíst, že to ho bude bavit.

Domovina, to jsou básníkovy vzpomínky na rodnou vísku, na okolí a lidi v ní. Na její historii a pak popis její budoucnosti. A její budoucnost, to je především společné pole a traktor, a jak se všichni mají dobře, když je to teď dohromady. Jako je to spíš taková příchuť, ale i tak. Ve výsledku mi tahle lyrika příliš srdéčko nerozkmitala, takže jsem knížku dočetl a příliš mnoho si nepamatuji, ani s hodnocením jsem nijak nepospíchal, a tak si ani nevybavím, že by některý veršík byl lepší než jiné, že to tu nechám jen tak bez ukázky. Kdo má chuť, ať si dá šáteček. Třeba tvarohový. Sbohem!

sobota 12. srpna 2017

Vladimír Brandejs - Horké lijáky


Další z tenkých knížek poezie. Popravdě zřejmě škoda, že Brandejsovi předcházel Středa, protože ač
nejde ani v tomto případě o špatné básně, ve srovnání s předchozí sbírkou trochu blednou.
Tematicky jsou Horké lijáky totiž Časovým znamením trochu podobné. I zde se píše o domově, o krajině v přirovnání k milované ženě. Ale nemá to tu (kromě výjimek) tu ohromnou dvojsmyslnou nestydatost, kterou měl Středa. Jenže je to smůla, chtě nechtě porovnávám.
 
U KÁVY
 
Z matných
kontru dne
vystupuje dívka
v černém svetru.

Krajina jejího obličeje
úsměvem odráží
nápor oblaků,
již mírně clonících slunce.

Leccos utlumeno,
i pohyby,
v nichž na svůj zenit
vyčkávají živly.

Odkud
až kam
ponornou řekou
mohou se plavit slova?

PROUD

Rozběhla ses potokem,
zula ho ze stínů.

Vrby se narovnaly,
břehy sblížily.

Proud se dral
mezi tvými lýtky,
podle boků se ti smýkli pstruzi.

Déšť
stoupal od hladiny
k bezmračné obloze.