James Clavell - Shogun (Šógun)

Dlouhé měsíce mi dělal Šógun společnost. Protože si jasně pamatuji, že nám hrál na Lipně před spaním, snadno určíme začátek poslechu někdy na polovinu dubna. Takže přes půl roku. Hlavní příčina je zcela jistě ta, že namluvená kniha má 62 hodin (opětně namluveno Jiříkem). Druhá ta, že už neposlouchám všude možně. Nějak mě přestalo bavit špicovat uši v metru.

Je nasnadě, že případného čtenáře by mohla odradit délka knihy. 983 stran si rozhodně jen tak za odpoledne nepřečtete. Myslím, že druhý faktor (přiznávám, že to byl faktor i pro mě) je prostředí Japonska. Osobně mi je většina východní kultury velmi vzdálená, čímž nemyslím, že bych ji neměl rád. Jen je to natolik jiné, že proniknout do toho vyžaduje velkou vstupní investici. K tomu mnoho postav s cizími jmény. Nicméně si myslím, že pokud existuje nějaká kniha, která by vám mohla poodestřít oponu k dálnému Východu, je to právě Šógun. Proč, se dočtete dále.

Děj: Píše se rok 1600 a k japonským břehům během bouře připlouvá loď Erasmus, vedená lodivodem Johnem Blackthornem. Přesněji řečeno - po strastiplné plavbě kolem světa, během které zemře většina námořníků výpravy zbídačená loď ztroskotá o ostrov Kjúšú. Námořníci jsou z vraku lodi zachráněni a uvězněni. Protože jde o holandskou loď, jsou zajati, protože v Japonsku už mezitím dobře funguje katolická misie jezuitů - tedy španělsko-portugalská - s nimiž je Holandsko a Británie ve válce. Ztroskotaná posádka se tak dostává do nepřátelského prostředí. Blackthorn, který je Angličan, se snaží skrze jezuitské tlumočníky vyjednat aspoň nějaké podmínky jejich vězení, přičemž dá najevo, že jezuitský kněz je jeho nepřítel. To velmi zaujme daimyoa Yabua, který rozezná Blackthornovu inteligenci, a rozhodne se zjistit od něj více. Třeba tolik, že by se vymanili z katolického vlivu, který mají díky obchodu s hedvábím, bez kterého Japonci nemohou vyrábět.
Yabu oddělí Blackthorna od jeho posádky a už s ním má své plány, když dorazí generál od knížete Toranagy. Yabu udělá jedinou rozumnou věc - loď, posádku i jejího lodivoda věnuje do rukou svého lenního pána Toranagy. Posádka se tak ocitá v naprosto nepřehledném vnitřním mocenském boji Japonců. Blackthorn se seznamuje s portugalským lodivodem Rodriguezem, který ho převáží na menší galéře za Toranagou. Od něj se začíná dozvídat základy japonské kultury. Při svých peripetiích sbírá kousíček po kousku něco z japonštiny, takže když stane před Toranagou, udělá na něj takový dojem, že Toranaga vydá příkazy, aby se Blackthorn dál učil japonsky a byl schopen naučit Japonce evropskému způsobu boje a myšlení.

To co mě zdaleka nejvíce bavilo na celé knize je právě Blackthornovo poznávání Japonska. Blackthorn je totiž opravdu chlapík - ono totiž lodivodi asi museli být opravdu raketoví inženýři středověku. Určováním polohy na mapě to začíná. Blackthorn umí samozřejmě anglicky a holandsky, ale taky portugalsky, latinsky a něco španělsky. A k tomu spoustu dalších užitečných věcí.

Jedna z nejzajímavějších věcí je, že obě strany (myslím tím Japonce a Evropany) nazývají ty druhé "barbary". Přitom je to naprosto jasné: barbaři jsou jednoznačně Evropané. Období kolem roku 1600 se sice vyznačovalo velkými zámořskými objevy, ale když se porovnávají přístup ke zdraví, bydlení, víře nebo sexu... středověk... Společně s Blackthornem tak máme šanci pomalu objevit bušidó a s ním třeba i zahradu rostoucích kamenů.

Kdo se nenechá odradit a ponoří se do velmi složitého příběhu, nalezne v něm vše od akce po neskutečnou romantiku. Nechybí ani ninjové!