Kvikomatická brzda

Víte, co je to kvikomatická brzda? To je brzda, která kviká, když brzdíte.

A víte proč to dělá? Protože nemám zvonek!

Zase jste o něco chytřejší.

Douglas Adams - Stopařův průvodce po galaxii

The Hitchhiker´s Guide to the Galaxy (Stopařův průvodce galaxií)
The Restaurant at the End of the Universe (Restaurant na konci vesmíru)
The Life, the Universe and Everything (Život, vesmír a vůbec)
So Long, And Thanks for All the Fish (Sbohem a díky za ryby)
Mostly Harmless (Převážně neškodná)

Můj soukromý názor je, že vlastně většinu lidí nezajímá, že každé tři dny jsem schopen přečíst knihu, dokonce ještě méně lidí si tento blog čte, a ve výsledku spousta z nich nechce vědět, co v těch knihách je - ať už z čistého nezájmu o téma, nebo si chtějí knihy přečíst a já jim zbytečně prozrazuji děj. Proto jsem tuto pentalogii chtěl pojmout jako jednotnou recenzi. Takže nepanikařte a čtěte.

Hlavními postavami všech pěti knížek jsou:

Arthur Dent - vcelku obyčejný pozemšťan ze země zvané Anglie, který se nevyznačuje ničím zvláštním, snad kromě jeho záliby v čaji, sendvičích a smyslu pro pokojný život. Události ovšem chtějí tak, že se stane jedním ze dvou posledních pozemšťanů ve Vesmíru.

Ford Prefect - Arthurův přítel, který se narodil poblíž Betelgeuze 5, přispěvatel Stopařova průvodce po Galaxii, což je velmi užitečná kniha, ve které se můžete dozvědět spoustu užitečných faktů. Není sice obsáhlejší než Galaktická encyklopedie, má spoustu nepřesností, ale je o něco levnější a především má na svém obalu moudře umístěný nápis Nepropadejte panice.

Zafod Bíblbrox - dvouhlavý prezident Galaxie, který je geniální právě proto, že neví, co je jeho velký plán. Nebo neví, co je jeho velký plán právě proto, že je geniální. Nebo jeho velkým plánem je nevědět, že je geniální. Něco z toho prostě.

Tricia "Trillian" McMillan - poslední pozemšťanka ve Vesmíru, která cestuje se Zafodem Bílbroxem poté, co jí sbalil na jednom večírku. Má doktorát z astrofyziky a matematiky, vlídný úsměv a obrovskou trpělivost.

Marvin - je robot, který má obrovskou inteligenční kapacitu, díky níž je stále v depresi. Moje nejoblíbenější postava. Marvin nikdy nezklame. Jeho souboj s tankem z Žabí planety je asi úplně nejlepší část celé pentalogie. Snad si vzpomenu, v jaké byl knížce.

Díl první: Stopařův průvodce Galaxií

Všechno nějak začíná. Tato kniha začíná plus mínus okamžikem těsně před zničení Země. Mimochodem, je to 11. odškrtnutá položka ze seznamu 35 knih, které by jste si měli přečíst. A řečeno stručně, je skvělá. Dozvíte se zde spoustu zajímavostí, například i odpověď na otázku ohledně Vesmíru, života a vůbec - je to 42. A seznámíte se se všemi hlavními postavami, na cestě, která by je snad mohla dovést k tomu, jak to otázka zní.

Ukázka:

A další, co se přihodilo hned po ní, bylo, že Srdce ze zlata pokračovalo naprosto normálně ve své pouti a mělo teď rozkošně zařízený interiér. Byl trochu prostornější, vyvedený v pastelových odstínech zelené a modré. Uprostřed, v trsu kapradin vkusně doplněném žlutými kvítky, se zdvíhalo točité schodiště, vedoucí kamsi do neurčita, a vedle něj kamenný podstavec se slunečními hodinami ukrýval hlavní počítačový výstup. Vtipně instalované osvětlení a zrcadla vyvolávaly dojem zimní zahrady s výhledem na rozlehlou a skvěle udržovanou zahradu. Po obvodu zimní zahrady stály mramorové stolky na půvabných nožkách z tepaného železa. Když se člověk zahleděl do leštěného povrchu mramorových desek, uviděl v nich nejasně rýsující se tvary přístrojů, které se mu při doteku materializovaly pod rukama. Při pohledu ze správného úhlu do vypadalo, že se v zrcadlech odráží obrazovky se všemi potřebnými údaji, ačkoli nebylo ani zdaleka jasné, odkud se vlastně odrážejí. V podstatě to bylo všechno úchvatně krásné.
Zafod Bíblbrox, rozvalený v proutěném křesílku, pronesl: “Co se to ksakru stalo?”
“Říkal jsem zrovna, že vypínač nepravděpodobnostního pohonu je tamhle…,” vložil se do hovoru Arthur, povalující se u malého jezírka s rybičkami. Mávl rukou směrem k místu, kde kdysi býval vypínač. Teď tam byl květináč s azalkou.
“Ale kde to jsme?” divil se Ford, sedící na točitém schodišti s příjemně vychlazeným Pangalaktickým megacloumákem v ruce. “Řekla bych, že přesně tam, kde jsme byli předtím…,” ozvala se Trillian, když jim všudypřítomná zrcadla náhle ukázala zvetšelou tvář Magrathey, stále uhánějící pod nimi. Zafod vyskočil ze sedadla.
“Jenže co se stalo se střelami?” V zrcadlech uviděli úplně nový šokující obraz. 
“Vypadá to, jako by se proměnily v květináč petúnií a velmi překvapeně se tvářícího vorvaně…,” řekl Ford pochybovačně.“Nepravděpodobnostní faktor jedna ku osmi miliónům sedmi stům šedesáti sedmi tisícům sto dvaceti osmi,” skočil jim do řeči Eddie, který se ovšem ani trochu nezměnil.
Zafod upřeně hleděl na Arthura. “Uvážils to, pozemšťane?” tázal se naléhavě.
“Ale… vždyť já jenom…,” koktal Arthur.
“Tak to jsi uvažoval správně. Zapnout nepravděpodobnostní pohon bez předchozího aktivování zkušebních obrazovek… Zachránils nám život, chlapče, víš to?”
“To nestojí za řeč…,” bránil se Arthur.
“Vážně?” podivil se Zafod. “V tom případě už o tom nemluvme. Hej, počítači! Naveď nás na přistání.” 
“Ale…”
“Už jsem řekl, že o tom nebudeme mluvit.”
Další, co posléze upadlo v zapomnění, bylo, že proti vší pravděpodobnosti byl několik kilometrů nad povrchem neznámé planety vyvolán v existenci vorvaň obrovský. A protože taková pozice je pro vorvaně pochopitelně neudržitelná, mělo ubohé nevinné stvoření jen málo času, aby se smířilo se svou vorvaní identitou, protože hned vzápětí se zase muselo smířit s tím, že už vorvaněm není. Následující pasáž je úplným záznamem jeho myšlenek od okamžiku, kdy začalo žít, až do chvíle, kdy svůj krátký život skončilo.

“Aha…! Co se to děje? myslelo si. Ehm, pardon, kdo vlastně jsem? Dobrý den? Proč jsem tady? Co je smyslem mého života? A co tím myslím, když říkám, kdo jsem? A jéjej! Hele! Co se to ke mně najednou tak strašně rychle blíží? Tak strašně moc rychle. Je to veliké, placaté a kulaté… to chce nějaké důkladné jméno jako třeba… mmm… em… zem! To je ono! Zem! Jestlipak budeme kamarádi?” A potom, po náhlém mlaskavém žuchnutí, následovalo už jen ticho.
Zvláštní, že jediná myšlenka, která se honila hlavou květináči petúnií, když padal, byla: “To snad ne, už zase!”

Spousta lidí došla k závěru, že kdybychom věděli, proč si onen květináč petúnií myslel právě tohle, věděli bychom toho o podstatě vesmíru mnohem více, než víme teď.

Díl druhý: Restaurant na konci vesmíru

Pětice našich dobrodruhů má hlad a tak si skočí do nejbližší restaurace na gábl - což je zrovna úplnou náhodou restaurant Na Konci vesmíru. Samozřejmě se všechno zamotá, což není tak ani vinou naší pětice, ale podstatou vesmíru. I v tomto důsledku se pak naše pětice rozdělí na menší podskupiny, které cestují odděleně. Vesmír je v tomto ohledu velmi zvláštní.

Ukázka - Marvinův poněkud depresivní rozhovor s tankem z Žabí planety:

Marvin stál na kraji můstku. Na robota zas nebyl tak malý. Jeho stříbřité tělo se blyštělo v prašných paprscích slunce a vibrovalo spolu s budovou vystavenou palbě. Proti obrovskému stroji však vypadal žalostně maličký. Tank ho začal zkoumat sondou. Pak sondu zatáhl.

“Z cesty, maličký robote!” zavrčel tank.

“Bohužel,” odporoval Marvin. “Nechali mě tu, abych tě zastavil.”

Znovu se objevila sonda, aby zkontrolovala údaje. Opět se stáhla. “Cože? Ty a zastavit mě?” zařval tank.

“Vážně, budu muset,” řekl prostě Marvin.

“Čím jsi vyzbrojen?” zahřměl tank nevěřícně.

“Hádej.”

Motory řvaly, součástky skřípěly. Relé molekulární velikosti v mikromozku tanku se konsternovaně zmítala. “Hádat?” opakoval užasle.

...

“Jen pokračuj,” pobízel Marvin obří bitevní stroj. “Stejně neuhodneš.”

“Chrrr…,” vydal ze sebe tank. Celý se chvěl nezvyklou námahou zvanou přemýšlení. 

“Laser?” Marvin důstojně zavrtěl hlavou.

“Nojo, to by bylo moc jednoduchý,” mručel tank.

“Antihmotové paprsky?” odvážil se.

“Příliš primitivní,” pokáral ho Marvin.

“Ach jo,” rachotil tank zkroušeně. “Chrmm… co takhle elektronový beranidlo?”

Tohle Marvin neznal: “Co je to?”

“Vypadá takhle,” zahučel radostně stroj. Z věže se mu vysunula ostrá špice a bleskově vyplivla oblak smrtonosného světla. Za Marvinovými zády se s rachotem zřídila zeď, proměněná v hromadu prachu. Trochu se zakouřilo a prach se usadil.

“Tohle teda ne.”

“Ale nápad to není špatnej, co?”

“Moc dobrej,” pochválil Marvin.

“Už vím,” zachrochtal tank po delší úvaze. “Určitě máš ten nový xantický restrukuračně-destabilizační zenonový emitor!”

“Pěkná věcička, že jo?” prohodil Marvin ledabyle.

“Fakt ji máš?” zhrozil se tank.

“Ne.”

“Aha,” chrochtl kolos zklamaně. “To potom musíš mít…”

“Jdeš na to zgruntu špatně,” vysvětloval Marvin. “Zapomněls na jednu základní věc ve vztahu lidí k robotům.”

“Chrmm, já vím,” vpadl mu do řeči tank, “je to…,” a znovu se těžce zahloubal.

“Uvažuj,” pobízel Marvin. “Nechají mě tady, obyčejného robotího sluhu, abych zastavil tebe, obrovský těžký bitevní stroj, a sami utečou, aby si zachránili kůži. Co myslíš, že mi tu nechají?”

“Éé… chrmm…,” mručel tank zděšeně.

“Řekl bych, že nějakou strašně ničivou zbraň.”

“Jo, to bys řekl ty,” rozhořčil se Marvin. “Víš, co mi tu nechali, abych se mohl bránit?” 

“Co?”

“Nic.”

Následovala nebezpečná pomlka.

“Nic!” zařval tank.

“Vůbec nic,” potvrdil Marvin chmurně. “Ani elektronickou plácačku na mouchy.”

Těžký stroj nadskakoval zuřivostí. “To teda přestává všechno!” řval. “Nic? Copak vůbec nemyslej?”

Díl třetí: Život, vesmír a vůbec

S Arthurem se znovu potkáváme na Zemi, odkud ho Ford Prefect a vesmír ve své nevypočitatelnosti vezmou na květované pohovce přímo na kriketový zápas do Anglie, dva dny před zničením Země Vogony. Pak jsou oba naverbováni stavitelem Slartibartfastem na záchranu vesmíru - z čehož nejsou ani jeden zrovna nadšení, ale Slartibartfast je neoblomný. V jeho bistromatické lodi pak putují vesmírem, aby zabránili jeho zničení extrémně xenofobními obyvateli planety Krikkit.

V knize se mimochodem dozvídáme, proč si padající květináč petúnií na planetu Magratea myslel: “To snad ne, už zase!”

Díl čtvrtý Sbohem a díky za ryby

Především kniha o Arthurovi, která nám trochu napoví, co je vlastně zač? Chlap nebo baba? Copak ho nezajímá nic jiného než čaj a obecné problémy života? Copak nemá kuráž? Žádnou vášeň? Copak vůbec, řečeno stručně a výstižně, nešoustá?

Musím říci, že tato kniha mi přišla už poněkud nadbytečná, ale stále není špatná,  takže při troše dobré vůle bych k ní dal klidně titul bonusová.

Trpěliví čtenáři se dozví jedno velké boží sdělení.

Ukázka: 

“Opravdu bych ráda věděla, kde jsi byl. Myslím, že se ti tehdy také přihodilo něco hrozného. Proto jsme se navzájem poznali.” Rozhlédla se po parku, který teď stahoval do svých tenat soumrak. “Teď máš někoho, komu to můžeš říct.”

Arthur si zvolna, dlouze, za celý rok vzdychl. “To je hodně dlouhá historie.” Fenchurch se přes něj natáhla a přitáhla si plátěnou tašku. “Souvisí to nějak s tímhle?” zeptala se.

Předmět, který vylovila z tašky, byl omlácený a opotřebovaný cestováním, protože byl vrhán do prehistorických řek, opékán sluncem, které žhne tak rudě na pouštích Kakrafúnu, zpola pohřben v mramorových píscích, jež lemují opojné odpařující se oceány Santraginu V., mrzl na ledovcích měsíce Jaglanu Beta, sedělo se na něm, na různých kosmických lodích se do něj kopalo, mlátilo a vůbec se s ním špatně zacházelo, a protože jeho výrobci předpokládali, že přesně takové věci se mu můžou přihodit, prozíravě ho opatřili bytelným plastikovým obalem, na který vyvedli velkými vlídnými písmeny slova: “Nepropadejte panice.”

Díl pátý: Převážně neškodná

Díl poslední, díl, který se mi líbil ze všeho nejméně. Zatímco ostatní čtyři knihy se nesou v lehkém stylu, vtip stíhá žert, Ford ví, kde má svůj ručník, Arthur hledá čaj, Zafod dělá ty věci, které prostě Zafod dělá, a Marvin je z toho všeho v depresi, kniha Převážně neškodná je tak nějak v depresi úplně celá. Autor si zde hraje s myšlenkou paralelních vesmírů, ale prostě je to všechno takové šedé a ponuré.

Pokud bych měl radit, všem doporučuji první tři knihy, první zcela určitě. Čtvrtá kniha je stále dobrá, i když bychom se bez ní nejspíše obešli. Pátá mi prostě nesedla. Změna atmosféry knihy je hmatatelná, a asi mě příliš bavilo se plavit vesmírem na vlnách nepravděpodobnostního pohonu. Co naplat, šestého dílu se už bohužel nedočkáme.

Parkování

Pokaždé když se mi povede na poprvé zaparkovat, mám z toho ohromnou radost. I teď, když řídím asi pět let. To auto se za tu dobu nezkrátilo.

A pokud táta řekne, že se tam nejspíš nevejdu, je to radost hned dvojnásobná.

Ray Bradbury - Fahrenheit 451 (451 stupňů Fahrenheita)

Desátá z pětatřiceti. Nikoho nebaví číst stále ten samý úvod. Musím říci, že zatím všechny knihy si své místo v seznamu plně zasloužily.

451 stupňů Fahrenheita - nebo-li teplota, při níž se vznítí a hoří papír, popisuje pálení knih. Knihy, jako nezměnitelný nositel pravdy a historie, musí být odstraněny blíže neurčeným režimem. Často však s knihovnou zmizí v plamenech i její knihovník.

Kniha vypráví příběh jednoho požárníka, který stejně jako mnozí jiní požárníci jezdí s cisternou petroleje a pálí knihy a domy. Dokud se nezačnou věci okolo něj, nebo v něm samotném, měnit.

Ačkoliv jsem knížek a děl na podobné téma (1984, Equilibrium,...) poznal už několik, a musím přiznat, že sám toto téma příliš nevyhledávám, kniha má podle mě úroveň hodnou její pověsti.

Ukázka:

“Do toho, chlapi, na ně!”

Vzápětí se octli v zatuchlé tmě, bušili stříbrnými sekerkami do dveří, které, jak se ukázalo, vůbec nebyly zamčené, valili se dovnitř jako kluci, samé bujné veselí a křik. “Hej!” Jak Montag rozechvěle šplhal vzhůru kolmou studní schodiště, zřítil se na něj proud knih. Protivné novoty! Dosud se to vždycky podobalo zhášení svíčky. Nejdřív přišla policie, zalepila oběti ústa náplastí a odvlekla ji v poutech do svého lesknoucího se uzavřeného vozu, takže když přijeli oni, byl dům už prázdný. Člověk člověku neubližoval, ubližoval pouze věcem! A protože věcem se nedalo doopravdy ublížit, protože věci nic necítí a věci nekřičí ani nekňučí, jako by mohla začít křičet a ječet tahle žena, nebylo tu nic, co by člověka později trápilo výčitkami svědomí. Člověk prostě uklízel. V podstatě domovnická práce. Všechno na své místo. Rychle, petrolej! Kdo má sirku?

Vladislav Vančura - Luk královny Dorotky

Další z knížek z e-knihovny. Já jsem si naivně myslel, či snad ze školy mylně pamatoval, že je to pohádková knížka. Tak pozor, nenechte se zmýlit stejně jako já.

Knížka obsahuje šest povídek, jejichž společným námětem je láska. Ovšem láska prostého lidu před druhou velkou válkou, a tak pro nás obyvatele 21. století se již naštěstí leccos změnilo. I když možná podvědomí žen může být stále ještě podobné, nebo snad mám jen já zatím v životě docela štěstí, jsem rád, že se na mě podobné kurvičky, jdoucí za tím, aby měly hlavně teplé hnízdečko, nelepí.

Knížka mě vlastní vinou poněkud zklamala, protože jsem ji začal číst s chutí na pohádky, bohužel jsem se nedočkal. Přehmat.

Ukázka na wikilivres

Joe Haldeman - The Forever War (Věčná válka)

Věčná válka je další z knížek, které jsem si vybral podle seznamu 35 knížek, které by jste za život měli přečíst, stejně jako Poslední přednáška, ale i Hlava XXII. A tímto se stala devátou odškrtnutou položkou (přičemž stejně nepočítám, že ty knížky přečtu všechny, ale je zábavné mít nějaký seznam).

V knize najdeme promítnuté Haldemanovy zkušenosti z války ve Vietnamu, kde působil jako vojenský inženýr. Hlavní postavou je vojín William Mandella, který je jako jeden z elitních zástupců lidské rasy odveden do armády, aby se stal součástí jednotky, která bojuje proti mimozemšťanům - Tauřanům. Mandella je připravován na boj s nepřítelem, kterého doposud nikdo žádný člověk neviděl.

Cestování vesmírem je možné díky skokům přes tzv. kolapsary, které fungují jako červí díry - ale dochází podle teorie relativity k posunům času. Tedy za váš rok služby (pokud letíte aspoň párkrát rychlostí blízkou rychlosti světla) může uplynout třeba i 20 let na Zemi. A protože musíte odkroutit aspoň pět let vašeho subjektivního času, když budete mít kliku, můžete se z první mise vrátit taky až na konec války. Jenže jedna z vlastností válek je taková, že máte hodně velké štěstí, když se vůbec vrátíte.

Nejzajímavější je na knize pozorovat vývoj společnosti na Zemi (řešení přelidnění, cykly svobodných a totalitních období), rozvoj vědy, jak si to autor představuje. Zbytek je víceméně pro mě již omšelá pointa, že válka není vůbec nic dobrého (touhle větou rozhodně nechci říct, že je to špatná kniha, ale že na ní oceňuji jiné aspekty, než antimilitantní postoj).

Knížka se skvěle četla, i když zpočátku jsem měl problém se orientovat ve jménech jednotlivých postav - aby se jednotka lépe poznala, je nařízení, že každý má v noci s někým z jednotky spát (sexu je sice v knížce dost, ale detailů se nedočkáte), takže po pár stránkách jsem se v ženských jménech přestal orientovat. Navíc přibývají (a odpadají) nováčci, ve kterých také není lehké se vyznat.

Druhou půlku knížky jsem dočetl na jeden nádech za 4 hodiny (díky čemuž jsem v půl páté ráno konečně zhasnul), takže určitě mohu doporučit. A nezbývá než se připravit na další z 35.

Ukázka:

Zpočátku to bylo zatraceně trpké. Spousta lidí, jako Šťastlivka nebo Marygay, se ze vzpomínek na divoká jatka, kterých se před několika hodinami zúčastnila, div nepomátla. Cortez všem nařídil sedativa, dvě tabletky pro citlivější povahy. Já si vzal dvě, aniž jsem čekal na rozkaz.

Protože tohle bylo vraždění, ničím neomluvitelný masakr - jakmile se nám podařilo vyřadit jejich protileteckou obranu, nehrozilo nám už žádné nebezpečí. Tauřani se do žádného boje muže proti muži nepustili. To my jsme je sehnali do hloučku a povraždili - tak skončilo první setkání člověka s mimozemskou civilizací. Možná druhé setkání, počítáme-li plyšáky. Co by se stalo, kdybychom se prostě posadili a pokusili se domluvit? Jenže my jsme je postříleli.

Strávil jsem hodně času tím, že jsem si pořád dokola opakoval, žže to jsem nebyl já, kdo s jásotem vraždil ty vyděšené tvory. Tehdy ve dvacátém století se ještě všeobecně mělo za to, že výmluva ‘já jsem jen plnil rozkazy’ není dostatečným ospravedlněním pro chování člověka… ale co se dalo dělat, když rozkazy přicházejí z hloubi vašeho vlastního podvědomí?

Nejhorší ze všeho byl pocit, že moje chováni možná zase až tak nelidské nebylo. Naši předci před pouhými několika staletími dělali totéž a dokonce svým vlastním bližním, bez jakéhokoliv posthypnotického příkazu.

Byl jsem znechucen lidskou rasou, znechucen armádou a zděšen z představy, že budu muset sám se sebou žít ještě dalších sto let… no, vždycky jsem si mohl dát vypláchnout mozek.

Svatopluk Čech - Pravý výlet pana Broučka do Měsíce

Další knížka z e-knihovny, kterou si můžete stáhnout také docela zdarma. I když téma již dnes není nějak aktuální, pobaví.

Tedy příběh o tom, jak se nešťastný majitel jednoho pražského domu, ctihodný Matěj Brouček, po návštěvě oblíbeného restauračního zařízení nedopatřením na Měsíci ocitne, a jak je společenstvím zde žijícím přímo zděšen.

Ačkoliv je Měsíc domovem mnoha Čechů, na celém Měsíci není možno dostati se k hltu piva, ale dokonce ani ke kusu řádné stravy. Navíc společnost zde žijící se věnuje jen umění, a každý je malíř, básník, hudebník, či jiný umělec, a pokud není umělec tak je to kritik anebo mecenáš. Jiných povolání Měsíc nezná. Poctivý pan domácí tam tudíž pochopení nedojde, a celým tím zařízením je, po zkušenostech s jedním svým pražským nájemníkem, který se snaží živiti malbou, patřičně zděšen.

Satirická povídka si utahuje jak z intelektuálství pana Broučka, tak z horlivých umělců měsíčňanů. Sám nedokážu posoudit, nakolik bylo nadsazeno dílo v době svého vzniku, ale když se nad tím člověk zamyslí, najde zlomky, které zapadnou i do dnešního života, byť umělci dneska zdaleka nejsou takovými ikonami, a vnímání umění není (aspoň v mém okolí) tak idealizováno.

Ukázka na wikisource