The Hitchhiker´s Guide to the Galaxy (Stopařův průvodce galaxií)
The Restaurant at the End of the Universe (Restaurant na konci vesmíru)
The Life, the Universe and Everything (Život, vesmír a vůbec)
So Long, And Thanks for All the Fish (Sbohem a díky za ryby)
Mostly Harmless (Převážně neškodná)
Můj soukromý názor je, že vlastně většinu lidí nezajímá, že každé tři dny jsem schopen přečíst knihu, dokonce ještě méně lidí si tento blog čte, a ve výsledku spousta z nich nechce vědět, co v těch knihách je - ať už z čistého nezájmu o téma, nebo si chtějí knihy přečíst a já jim zbytečně prozrazuji děj. Proto jsem tuto pentalogii chtěl pojmout jako jednotnou recenzi. Takže nepanikařte a čtěte.
The Restaurant at the End of the Universe (Restaurant na konci vesmíru)
The Life, the Universe and Everything (Život, vesmír a vůbec)
So Long, And Thanks for All the Fish (Sbohem a díky za ryby)
Mostly Harmless (Převážně neškodná)
Můj soukromý názor je, že vlastně většinu lidí nezajímá, že každé tři dny jsem schopen přečíst knihu, dokonce ještě méně lidí si tento blog čte, a ve výsledku spousta z nich nechce vědět, co v těch knihách je - ať už z čistého nezájmu o téma, nebo si chtějí knihy přečíst a já jim zbytečně prozrazuji děj. Proto jsem tuto pentalogii chtěl pojmout jako jednotnou recenzi. Takže nepanikařte a čtěte.
Hlavními postavami všech pěti knížek jsou:
Arthur Dent - vcelku obyčejný pozemšťan ze země zvané Anglie, který se nevyznačuje ničím zvláštním, snad kromě jeho záliby v čaji, sendvičích a smyslu pro pokojný život. Události ovšem chtějí tak, že se stane jedním ze dvou posledních pozemšťanů ve Vesmíru.
Ford Prefect - Arthurův přítel, který se narodil poblíž Betelgeuze 5, přispěvatel Stopařova průvodce po Galaxii, což je velmi užitečná kniha, ve které se můžete dozvědět spoustu užitečných faktů. Není sice obsáhlejší než Galaktická encyklopedie, má spoustu nepřesností, ale je o něco levnější a především má na svém obalu moudře umístěný nápis Nepropadejte panice.
Zafod Bíblbrox - dvouhlavý prezident Galaxie, který je geniální právě proto, že neví, co je jeho velký plán. Nebo neví, co je jeho velký plán právě proto, že je geniální. Nebo jeho velkým plánem je nevědět, že je geniální. Něco z toho prostě.
Tricia "Trillian" McMillan - poslední pozemšťanka ve Vesmíru, která cestuje se Zafodem Bílbroxem poté, co jí sbalil na jednom večírku. Má doktorát z astrofyziky a matematiky, vlídný úsměv a obrovskou trpělivost.
Marvin - je robot, který má obrovskou inteligenční kapacitu, díky níž je stále v depresi. Moje nejoblíbenější postava. Marvin nikdy nezklame. Jeho souboj s tankem z Žabí planety je asi úplně nejlepší část celé pentalogie. Snad si vzpomenu, v jaké byl knížce.
Díl první: Stopařův průvodce Galaxií
Všechno nějak začíná. Tato kniha začíná plus mínus okamžikem těsně před zničení Země. Mimochodem, je to 11. odškrtnutá položka ze seznamu 35 knih, které by jste si měli přečíst. A řečeno stručně, je skvělá. Dozvíte se zde spoustu zajímavostí, například i odpověď na otázku ohledně Vesmíru, života a vůbec - je to 42. A seznámíte se se všemi hlavními postavami, na cestě, která by je snad mohla dovést k tomu, jak to otázka zní.
Ukázka:
A další, co se přihodilo hned po ní, bylo, že Srdce ze zlata pokračovalo naprosto normálně ve své pouti a mělo teď rozkošně zařízený interiér. Byl trochu prostornější, vyvedený v pastelových odstínech zelené a modré. Uprostřed, v trsu kapradin vkusně doplněném žlutými kvítky, se zdvíhalo točité schodiště, vedoucí kamsi do neurčita, a vedle něj kamenný podstavec se slunečními hodinami ukrýval hlavní počítačový výstup. Vtipně instalované osvětlení a zrcadla vyvolávaly dojem zimní zahrady s výhledem na rozlehlou a skvěle udržovanou zahradu. Po obvodu zimní zahrady stály mramorové stolky na půvabných nožkách z tepaného železa. Když se člověk zahleděl do leštěného povrchu mramorových desek, uviděl v nich nejasně rýsující se tvary přístrojů, které se mu při doteku materializovaly pod rukama. Při pohledu ze správného úhlu do vypadalo, že se v zrcadlech odráží obrazovky se všemi potřebnými údaji, ačkoli nebylo ani zdaleka jasné, odkud se vlastně odrážejí. V podstatě to bylo všechno úchvatně krásné.
Zafod Bíblbrox, rozvalený v proutěném křesílku, pronesl: “Co se to ksakru stalo?”
“Říkal jsem zrovna, že vypínač nepravděpodobnostního pohonu je tamhle…,” vložil se do hovoru Arthur, povalující se u malého jezírka s rybičkami. Mávl rukou směrem k místu, kde kdysi býval vypínač. Teď tam byl květináč s azalkou.
“Ale kde to jsme?” divil se Ford, sedící na točitém schodišti s příjemně vychlazeným Pangalaktickým megacloumákem v ruce. “Řekla bych, že přesně tam, kde jsme byli předtím…,” ozvala se Trillian, když jim všudypřítomná zrcadla náhle ukázala zvetšelou tvář Magrathey, stále uhánějící pod nimi. Zafod vyskočil ze sedadla.
“Jenže co se stalo se střelami?” V zrcadlech uviděli úplně nový šokující obraz.
“Vypadá to, jako by se proměnily v květináč petúnií a velmi překvapeně se tvářícího vorvaně…,” řekl Ford pochybovačně.“Nepravděpodobnostní faktor jedna ku osmi miliónům sedmi stům šedesáti sedmi tisícům sto dvaceti osmi,” skočil jim do řeči Eddie, který se ovšem ani trochu nezměnil.
Zafod upřeně hleděl na Arthura. “Uvážils to, pozemšťane?” tázal se naléhavě.
“Ale… vždyť já jenom…,” koktal Arthur.
“Tak to jsi uvažoval správně. Zapnout nepravděpodobnostní pohon bez předchozího aktivování zkušebních obrazovek… Zachránils nám život, chlapče, víš to?”
“To nestojí za řeč…,” bránil se Arthur.
“Vážně?” podivil se Zafod. “V tom případě už o tom nemluvme. Hej, počítači! Naveď nás na přistání.”
“Ale…”
“Už jsem řekl, že o tom nebudeme mluvit.”
Další, co posléze upadlo v zapomnění, bylo, že proti vší pravděpodobnosti byl několik kilometrů nad povrchem neznámé planety vyvolán v existenci vorvaň obrovský. A protože taková pozice je pro vorvaně pochopitelně neudržitelná, mělo ubohé nevinné stvoření jen málo času, aby se smířilo se svou vorvaní identitou, protože hned vzápětí se zase muselo smířit s tím, že už vorvaněm není. Následující pasáž je úplným záznamem jeho myšlenek od okamžiku, kdy začalo žít, až do chvíle, kdy svůj krátký život skončilo.
“Aha…! Co se to děje? myslelo si. Ehm, pardon, kdo vlastně jsem? Dobrý den? Proč jsem tady? Co je smyslem mého života? A co tím myslím, když říkám, kdo jsem? A jéjej! Hele! Co se to ke mně najednou tak strašně rychle blíží? Tak strašně moc rychle. Je to veliké, placaté a kulaté… to chce nějaké důkladné jméno jako třeba… mmm… em… zem! To je ono! Zem! Jestlipak budeme kamarádi?” A potom, po náhlém mlaskavém žuchnutí, následovalo už jen ticho.
Zvláštní, že jediná myšlenka, která se honila hlavou květináči petúnií, když padal, byla: “To snad ne, už zase!”
Spousta lidí došla k závěru, že kdybychom věděli, proč si onen květináč petúnií myslel právě tohle, věděli bychom toho o podstatě vesmíru mnohem více, než víme teď.
Zafod Bíblbrox, rozvalený v proutěném křesílku, pronesl: “Co se to ksakru stalo?”
“Říkal jsem zrovna, že vypínač nepravděpodobnostního pohonu je tamhle…,” vložil se do hovoru Arthur, povalující se u malého jezírka s rybičkami. Mávl rukou směrem k místu, kde kdysi býval vypínač. Teď tam byl květináč s azalkou.
“Ale kde to jsme?” divil se Ford, sedící na točitém schodišti s příjemně vychlazeným Pangalaktickým megacloumákem v ruce. “Řekla bych, že přesně tam, kde jsme byli předtím…,” ozvala se Trillian, když jim všudypřítomná zrcadla náhle ukázala zvetšelou tvář Magrathey, stále uhánějící pod nimi. Zafod vyskočil ze sedadla.
“Jenže co se stalo se střelami?” V zrcadlech uviděli úplně nový šokující obraz.
“Vypadá to, jako by se proměnily v květináč petúnií a velmi překvapeně se tvářícího vorvaně…,” řekl Ford pochybovačně.“Nepravděpodobnostní faktor jedna ku osmi miliónům sedmi stům šedesáti sedmi tisícům sto dvaceti osmi,” skočil jim do řeči Eddie, který se ovšem ani trochu nezměnil.
Zafod upřeně hleděl na Arthura. “Uvážils to, pozemšťane?” tázal se naléhavě.
“Ale… vždyť já jenom…,” koktal Arthur.
“Tak to jsi uvažoval správně. Zapnout nepravděpodobnostní pohon bez předchozího aktivování zkušebních obrazovek… Zachránils nám život, chlapče, víš to?”
“To nestojí za řeč…,” bránil se Arthur.
“Vážně?” podivil se Zafod. “V tom případě už o tom nemluvme. Hej, počítači! Naveď nás na přistání.”
“Ale…”
“Už jsem řekl, že o tom nebudeme mluvit.”
Další, co posléze upadlo v zapomnění, bylo, že proti vší pravděpodobnosti byl několik kilometrů nad povrchem neznámé planety vyvolán v existenci vorvaň obrovský. A protože taková pozice je pro vorvaně pochopitelně neudržitelná, mělo ubohé nevinné stvoření jen málo času, aby se smířilo se svou vorvaní identitou, protože hned vzápětí se zase muselo smířit s tím, že už vorvaněm není. Následující pasáž je úplným záznamem jeho myšlenek od okamžiku, kdy začalo žít, až do chvíle, kdy svůj krátký život skončilo.
“Aha…! Co se to děje? myslelo si. Ehm, pardon, kdo vlastně jsem? Dobrý den? Proč jsem tady? Co je smyslem mého života? A co tím myslím, když říkám, kdo jsem? A jéjej! Hele! Co se to ke mně najednou tak strašně rychle blíží? Tak strašně moc rychle. Je to veliké, placaté a kulaté… to chce nějaké důkladné jméno jako třeba… mmm… em… zem! To je ono! Zem! Jestlipak budeme kamarádi?” A potom, po náhlém mlaskavém žuchnutí, následovalo už jen ticho.
Zvláštní, že jediná myšlenka, která se honila hlavou květináči petúnií, když padal, byla: “To snad ne, už zase!”
Spousta lidí došla k závěru, že kdybychom věděli, proč si onen květináč petúnií myslel právě tohle, věděli bychom toho o podstatě vesmíru mnohem více, než víme teď.
Díl druhý: Restaurant na konci vesmíru
Ukázka - Marvinův poněkud depresivní rozhovor s tankem z Žabí planety:
Marvin stál na kraji můstku. Na robota zas nebyl tak malý. Jeho stříbřité tělo se blyštělo v prašných paprscích slunce a vibrovalo spolu s budovou vystavenou palbě. Proti obrovskému stroji však vypadal žalostně maličký. Tank ho začal zkoumat sondou. Pak sondu zatáhl.
“Z cesty, maličký robote!” zavrčel tank.
“Bohužel,” odporoval Marvin. “Nechali mě tu, abych tě zastavil.”
Znovu se objevila sonda, aby zkontrolovala údaje. Opět se stáhla. “Cože? Ty a zastavit mě?” zařval tank.
“Vážně, budu muset,” řekl prostě Marvin.
“Čím jsi vyzbrojen?” zahřměl tank nevěřícně.
“Hádej.”
Motory řvaly, součástky skřípěly. Relé molekulární velikosti v mikromozku tanku se konsternovaně zmítala. “Hádat?” opakoval užasle.
...
“Jen pokračuj,” pobízel Marvin obří bitevní stroj. “Stejně neuhodneš.”
“Chrrr…,” vydal ze sebe tank. Celý se chvěl nezvyklou námahou zvanou přemýšlení.
“Laser?” Marvin důstojně zavrtěl hlavou.
“Nojo, to by bylo moc jednoduchý,” mručel tank.
“Antihmotové paprsky?” odvážil se.
“Příliš primitivní,” pokáral ho Marvin.
“Ach jo,” rachotil tank zkroušeně. “Chrmm… co takhle elektronový beranidlo?”
Tohle Marvin neznal: “Co je to?”
“Vypadá takhle,” zahučel radostně stroj. Z věže se mu vysunula ostrá špice a bleskově vyplivla oblak smrtonosného světla. Za Marvinovými zády se s rachotem zřídila zeď, proměněná v hromadu prachu. Trochu se zakouřilo a prach se usadil.
“Tohle teda ne.”
“Ale nápad to není špatnej, co?”
“Moc dobrej,” pochválil Marvin.
“Už vím,” zachrochtal tank po delší úvaze. “Určitě máš ten nový xantický restrukuračně-destabilizační zenonový emitor!”
“Pěkná věcička, že jo?” prohodil Marvin ledabyle.
“Fakt ji máš?” zhrozil se tank.
“Ne.”
“Aha,” chrochtl kolos zklamaně. “To potom musíš mít…”
“Jdeš na to zgruntu špatně,” vysvětloval Marvin. “Zapomněls na jednu základní věc ve vztahu lidí k robotům.”
“Chrmm, já vím,” vpadl mu do řeči tank, “je to…,” a znovu se těžce zahloubal.
“Uvažuj,” pobízel Marvin. “Nechají mě tady, obyčejného robotího sluhu, abych zastavil tebe, obrovský těžký bitevní stroj, a sami utečou, aby si zachránili kůži. Co myslíš, že mi tu nechají?”
“Éé… chrmm…,” mručel tank zděšeně.
“Řekl bych, že nějakou strašně ničivou zbraň.”
“Jo, to bys řekl ty,” rozhořčil se Marvin. “Víš, co mi tu nechali, abych se mohl bránit?”
“Co?”
“Nic.”
Následovala nebezpečná pomlka.
“Nic!” zařval tank.
“Vůbec nic,” potvrdil Marvin chmurně. “Ani elektronickou plácačku na mouchy.”
Těžký stroj nadskakoval zuřivostí. “To teda přestává všechno!” řval. “Nic? Copak vůbec nemyslej?”
Díl třetí: Život, vesmír a vůbec
S Arthurem se znovu potkáváme na Zemi, odkud ho Ford Prefect a vesmír ve své nevypočitatelnosti vezmou na květované pohovce přímo na kriketový zápas do Anglie, dva dny před zničením Země Vogony. Pak jsou oba naverbováni stavitelem Slartibartfastem na záchranu vesmíru - z čehož nejsou ani jeden zrovna nadšení, ale Slartibartfast je neoblomný. V jeho bistromatické lodi pak putují vesmírem, aby zabránili jeho zničení extrémně xenofobními obyvateli planety Krikkit.
V knize se mimochodem dozvídáme, proč si padající květináč petúnií na planetu Magratea myslel: “To snad ne, už zase!”
Díl čtvrtý Sbohem a díky za ryby
Především kniha o Arthurovi, která nám trochu napoví, co je vlastně zač? Chlap nebo baba? Copak ho nezajímá nic jiného než čaj a obecné problémy života? Copak nemá kuráž? Žádnou vášeň? Copak vůbec, řečeno stručně a výstižně, nešoustá?
Musím říci, že tato kniha mi přišla už poněkud nadbytečná, ale stále není špatná, takže při troše dobré vůle bych k ní dal klidně titul bonusová.
Trpěliví čtenáři se dozví jedno velké boží sdělení.
Ukázka:
“Opravdu bych ráda věděla, kde jsi byl. Myslím, že se ti tehdy také přihodilo něco hrozného. Proto jsme se navzájem poznali.” Rozhlédla se po parku, který teď stahoval do svých tenat soumrak. “Teď máš někoho, komu to můžeš říct.”
Arthur si zvolna, dlouze, za celý rok vzdychl. “To je hodně dlouhá historie.” Fenchurch se přes něj natáhla a přitáhla si plátěnou tašku. “Souvisí to nějak s tímhle?” zeptala se.
Předmět, který vylovila z tašky, byl omlácený a opotřebovaný cestováním, protože byl vrhán do prehistorických řek, opékán sluncem, které žhne tak rudě na pouštích Kakrafúnu, zpola pohřben v mramorových píscích, jež lemují opojné odpařující se oceány Santraginu V., mrzl na ledovcích měsíce Jaglanu Beta, sedělo se na něm, na různých kosmických lodích se do něj kopalo, mlátilo a vůbec se s ním špatně zacházelo, a protože jeho výrobci předpokládali, že přesně takové věci se mu můžou přihodit, prozíravě ho opatřili bytelným plastikovým obalem, na který vyvedli velkými vlídnými písmeny slova: “Nepropadejte panice.”
Díl pátý: Převážně neškodná
Díl poslední, díl, který se mi líbil ze všeho nejméně. Zatímco ostatní čtyři knihy se nesou v lehkém stylu, vtip stíhá žert, Ford ví, kde má svůj ručník, Arthur hledá čaj, Zafod dělá ty věci, které prostě Zafod dělá, a Marvin je z toho všeho v depresi, kniha Převážně neškodná je tak nějak v depresi úplně celá. Autor si zde hraje s myšlenkou paralelních vesmírů, ale prostě je to všechno takové šedé a ponuré.
Pokud bych měl radit, všem doporučuji první tři knihy, první zcela určitě. Čtvrtá kniha je stále dobrá, i když bychom se bez ní nejspíše obešli. Pátá mi prostě nesedla. Změna atmosféry knihy je hmatatelná, a asi mě příliš bavilo se plavit vesmírem na vlnách nepravděpodobnostního pohonu. Co naplat, šestého dílu se už bohužel nedočkáme.
Žádné komentáře:
Okomentovat