Koronavirové deníky - Svatební speciál 1.

Psal jsem o tom už ve třetím díle těchto záznamů, 22. května jsme se měli s mojí nejmilejší brát.
Postupně jsme koukali, jestli se budeme moct vzít, nebo nebudeme, až se nakonec v průběhu dubna ukázalo, že to neklapne.

Popravdě moje úplně prvotní myšlenky se svatbou byl malý obřad, sotva v nejužším rodinném kruhu počítaje dvě generace nad nás. Organizace téměř žádná: úřad, obřad, oběd, grilovačka na zahradě a spát. Jenže to tak úplně neprošlo, a s opakovanou větou udělejte si to hlavně podle sebe, jsme se nakonec ocitli v plánování svatby pro 40 hostů.
Abyste si nemysleli, to že jsem původně chtěl svatbu malou, neznamená, že jsem se na tu velkou netěšil. Moje afinita k velkým oslavám je sice spíše menší, ale na druhou stranu je to podle mě příležitost, aby se rody navzájem poznaly a zároveň jsem tam měl mít bandu kamarádů, se kterými vždycky rád trávím čas.

Jak jsem psal v té třetí kapitole, do toho všecho přišel Covid-19 a všechno ustrnulo. Zakázány byly dokonce i návštěvy příbuzných, natož aby se poznávali vzdálení příbuzní u jednoho stolu.

20. duben

Dovolím si přejmout citace z článku Ministerstva vnitra, kterým ohlašovali povolení svateb do 10 osob, především pak další hygienická opatření:

• Prostory, kde se svatba koná, je nutné po každém obřadu dezinfikovat a důsledně větrat. Pokud je možné a úřad dokáže zajistit, že se zde nebudou shlukovat jiní lidé než svatebčané, je vhodné uskutečnit svatbu pod širým nebem.
• Podání ruky ke gratulaci je možné jen po dohodě všech osob s nutností následné dezinfekce.
• Úřad musí každé osobě, která se během obřadu podepisuje, zajistit vlastní pero a psací potřeby po obřadu vždy dezinfikovat.
• Doporučujeme, aby minimálně matrikářka měla během obřadu jednorázové gumové rukavice

My jsme se vzít chtěli! Musím přiznat, že si lehce libuji v dekadenci - a jak ujetý by bylo mít svatbu v 10 osobách, když musí mít všichni roušku? Nevěsta si jako něco modrého vezme nitrilové rukavice?

Fotky s plným vybavením mají mnoho výhod.
Jak nevidíte - nikdo nemá zavřené oči.

Do limitu bychom se byli vlezli snadno - svoje původní svědky jsme vyměnili za moji sestru a švagra (nejedná se ani v nejmenším za méně kvalitní náhražku), záznam bych provedl na pár telefonů/kamerek na stativech a obřad si později sestříhal. Takže já, moje nastávající, její rodiče, moji rodiče, švagr se setrou - krásných 8 lidí, a bylo by to bez dohadů, jestli se oddávající a matrikářka počítají nebo nepočítají do limitu (protože to taky nebylo vůbec jasné).

Zálohu poměrově rozdělíme

Pročež když jsme vše vymysleli, vzal jsem telefon a zatelefonoval na Panství, kde jsme se měli brát. Telefon nám vzala naše organizátorka, a vcelku s klidem vzala zprávu, že hodláme termín zrušit a z různých dalších důvodů nechceme svatbu přesouvat ani na podzim (nemluvě o tom, že i podzim byl stále velkou neznámou) ani na příští rok. Oznámila mi, že to chápe, nicméně v těchto případech se domluvila s majitelem, že budou ze zálohy 15 tisíc vracet pouze 5 tisíc. S tím, že původně majitel si chtěl nechávat celých 15 tisíc podle rezervační smlouvy, a ať si to ještě promyslíme.

Vzal jsem to zpočátku s úvahou, zda tam neudělat aspoň nějaký výlet, nicméně z těchto mírových řešení mě odvedla rozezlená snoubenka na válečnou stezku právního smyslu. Po konzultaci s blízkým rodinným kruhem, který byl vypořádáním rozezlený ještě víc než snoubenka exponenciální mírou podle generací, byl směr dán naprosto jasně.

Naštěstí rezervační smlouva absolutně nepočítala s tím, že by se svatba nemohla konat ze strany poskytovatele, a v prvním bodu bylo jasně dáno, že 22. května objednávám svatbu pro 40 lidí.

Vcelku logickou úvahou jsem teda zformuloval odpověď, kterou jsem pak zatelefonoval zpátky organizátorce:
"Nic nerušíme. Pokud nám 22. května neuděláte svatbu pro 40 lidí, tak je to nedodržení smlouvy z vaší strany."
Odpověď byla stručná ve smyslu, že to musí probrat s právním oddělením. Od té doby jsme čekali a čekali.

30. dubna

Pročež nám ta banda kopýtek na vládě povolila od 11. května svatbu pro 100 lidí.
Já nechci rozčilovat lidi vychloubáním. Ostatně tyhle deníky vznikly jako nějaký záznam toho, jak to ovlivní život nás všech, a ono se nám toho vlastně tolik moc nestalo: do práce chodím stejně, akorát o něco víc. Celý den mám obličej pod respirátorem, na což jsem si naštěstí dovedl i relativně zvyknout. Ale jinak je to vlastně pořád stejný. To, že se ti nahoře nemohou dohodnout, co jak povolí a zakážou, se mě vůbec nedotýkalo. Neumím si představit, že by můj byzys závisel na tom, jak se tamti dohodnou, a jestli od někoho něco dostanu, protože takový bordel se fakt nedá stíhat sledovat.

Naše strategie setrvává v tom, že nám nemohou poskytnout celý balíček služeb, jelikož součástí bylo i ubytování, které je zatím stále zakázané. Hypoteticky jde i o jídlo, které je specifikované na výdejová okénka, ale to by asi horší optikou nemohli.
Vsadili byste teď 15000 Kč na nějaké vládní usnesení? Taky se mi nechtělo...

6. května

Snoubenka napla síly a zavolala na obecní úřad vedlejšího městečka. Matriku, podle hlasu, spravuje milá paní důchodkyně, a ta nám sdělila, že pokud se tedy chceme vzít, oni s tím nemají problém a 23. května je volný termín.
Jenže my zatím pořád nevíme, jak to dopadne s tím původním Panstvím. Je téměř jisté, že oni o pořádání svatby zájem nemají, ostatně my tento názor sdílíme. Stejně tak je zřejmé, že si pan majitel hodlá ponechat peníze za nic.
Probíhá další telefonát, kde se mi paní koordinátorka v první větě téměř vysměje, jestli teda chci svatbu zrušit, když už jsou teď svatby povolené do 100 lidí. No, dobrý, karty jim hrají lépe, než se čekalo, polknu a v klidu se zeptám, jestli nás teda může i ubytovat. Určitě. A hygienická opatření? Roušky i dezinfekci už mají nakoupenu.
Načež vykročíme trochu přátelštější nohou, ona vysvětluje, že těch 10 tisíc jsou náklady, které mají, že je museli zdanit a tohle a támhleto.
Já zase přidám to, jestli bychom svatbu nemohli zmenšit na obřad pro rodinu, abychom aspoň trochu něco dostali za ty tisíce, které si hodlají nechat. Koordinátorka navrhuje, že když k tomu přihodíme rodinný oběd, tak by to možná projít mohlo, a s tím se loučíme, že se já poradím se snoubenkou a ona s majitelem, a pak mi další den okolo dvanácté zavolá.
O tom, že by to se mnou měli snadné, si můžete obrázek udělat sami. Jenže když o někom můžete tvrdit, že je to vaše polovička, můžete se dočkat vlastností, které nemáte. Například geneticky vypiplanou obchodnickou tvrdohlavost a nesmířlivý smysl pro spravedlnost. Když to zkombinujete s radou starších po ruce, došlo mi samotnému, že nám paní kecá hned v několika věcech.
První věc byla odpověď na můj dotaz ohledně ubytování. To je v prozatímních podmínkách stále zakázané.
Druhou věcí jsou kecy ohledně danění zálohy. Když máte účetní v rodině, tak tenhle kec také odhalíte vcelku snadno - pokud někomu vracíte zálohu, DPH se vám samozřejmě zase přičte zpátky.
Zkrátka e-mail s odpovědí jsme měli ještě večer, kde jsme dali dva návrhy vyrovnání - první, aby nám vrátili 12500 Kč ze zálohy, a zbytek si nechali na svoje náklady, které s námi měli. Druhým návrhem byl obřad pro menší počet lidí a oběd k tomu.

7. května

Telefon nepřišel ani do jedné hodiny. Chtěl si ho vzít rovnou tchán a popovídat si jako podnikatel s podnikatelem a popravdě jsem za to byl dost rád. Nakonec jsme vyrazili na nákup a v oddělení piva mi telefon konečně zazvonil. Paní koordinátorka mi sdělila, že e-mail panu majiteli vytiskla, on si ho přečetl, rozčílil se, druhou variantu zamítnul úplně a ohledně vyrovnání prý prohlásil, že vrátí 5 tisíc a kvůli těm 10 zbývajícím ho klidně můžeme zažalovat. Vlastně vcelku ulehčeně nás přeposlala jednat rovnou s majitelem, takže jsme se rozloučili a zavěsil jsem.
Telefonát vlastně dopadl velice dobře. Konečně jsme věděli, kde svatbu nemáme, a mohli si zařizovat místo, kde ji mít budeme.
Celá ta věc byla otázka pár telefonů, které už zařídila moje polovička, takže jsme se velmi rychle objednali na matriku do vedlejší obce.
Odpoledne už nás čekal jen rozhovor s majitelem ohledně těch 15 tisíc. Ten jsem s ulehčením nechal na budoucím tchánovi, který se toho jako zkušenější jednatel zhostil výtečně. Z pána na druhé straně aparátu ve výsledku vypadlo, že zkrátka čeká, jak rozhodne vláda, jestli se svatba podle smlouvy udělat objednaný datum může nebo nemůže. Jak jsem psal výše - vsazené peníze na Andreje s Adamem. Fakt nádhera.

13. května

Dorazili jsme na obecní úřad vedle zámku, na kterém se sobě zaslíbíme do konce života. Stihli jsme si ještě projít hezký park, i když na některých místech nesl známky vandalismu. Zámek sám vypadá moc hezky, a já měl radost, že si ho můžu prohlédnout v klidu, i když téměř každý den jezdím okolo autem.
Samotná návštěva matriky byla také skvělá. Paní úřednice se s námi ochotně zakecala, takže bylo vcelku s podivem, že jsme se nakonec vlezli do hodiny, protože kromě myslivosti, rybaření, situace s koronavirem a místním poměrům jsme stihli vyřídit i papírování.
"Chcete se ještě na něco zeptat?"
"Určitě, abychom to nezamluvili - nějaký poplatek uhradit a kolik?"
"Nic neplatíte," povídá nám matrikářka a rozvalí se spokojeně v křesle.
"Cože? Ani ten přípitek nic."
"Nene. Když je to termín povolený radou, což je, tak se u nás nic neplatí."
Zírali jsme jako zjara, však doposud to bylo o tom, co se komu zaplatí, abychom si mohli říct ano a mít to u toho hezké.
Zbytek dne jsme strávili objížděním města a telefonováním, nicméně k večeru jsme mohli říct, že jsme na svatbu přichystaní. Stačí jen ve správný den všechno objet a vyzvednout.
Oba zvědaví, jak to všechno dopadne.

Další svatební speciál