Koronavirové deníky 3. - Osobní rozměr

Pokud se z jakéhokoliv důvodu dostáváte k prostředku těchto deníků, více o mně a proč to celé píšu najdete v prvním článku této série.

Ve zkratce: jsem lékárník a tohle jsou moje postřehy a názory na dnešní dění. Částečně je píšu i sám pro sebe, částečně pro moje blízké, se kterými teď nejsem tolik v kontaktu.

Každá velká katastrofa se skládá ještě z malých střípků strastí, když se poštěstí tak i radostí. Ty jsou samozřejmě tak drobné, že velkým médiím většina z nich ujde, pokud nějaký novinář vysloveně cíleně nepídí s lupou po něčem, čím by ohřál, či zhrozil svoje čtenáře.

Jak jsem psal, má snoubenka i já pracujeme jako lékárníci. To znamená oba zdravotníci v první linii, v začátku pandemie bez řádných ochranných prostředků - i k dnešnímu dni máme jen roušku, ona ještě ochranné brýle, plexisklo mezi námi a pacienty, mezi které musíme relativně často vycházet, když něco nenajdou v otevřené oficíně. Oba pracujeme v rukavicích - asi do té doby, než dojdou.
Oběma nám zkrátili obvyklé 12 hodinové směny na 10 hodin - což je skvělé z hlediska pracovního, horší v tom, že vám najednou chybí hodiny. Obě firmy k tomu mají různý postoj, moje měla lepší, nicméně se rozhodla desítky prodloužit zase na dvanáctky s častějšími pauzami. Trochu v tom čuju nějaký další smluvní důvod, jelikož jinak mě chování mé firmy velmi mile překvapuje od začátku.

Coronavirová ruleta

Nicméně šance, že se nakazí "obyčejný" občan zhruba závisí od toho, jak často vyleze z domu, jestli omezí dobu mezi lidmi na naprosté minimum, použije co nejlepší ochranné prostředky, a především pak za nejdůležitější považuji kázeň: zlozvyky jako slinění prstů, mnutí očí, ale bohužel i upravování nepadnoucí roušky. Zcela nezávislé faktory jsou pak vlastní imunita (to céčko, co jste začali brát před třemi dny se horko těžko snaží) a pak hlavně lidé okolo vás a jejich péče o veřejné blaho.

Mimochodem máte rukavice a používáte telefon? A pak si je sundáte abyste mohli zaplatit bezdotykově pomocí otisku prstu? Asi tušíte, že to takhle nemůže fungovat...

Tušíte o kolik větší šanci mám nakazit se já během 12 hodinové směny? Počítat to asi není možné, ale i tohle nespočitatelné číslo můžete vynásobit dvěma, když se pak večer oba potkáme.

Svatba na spadnutí

Od února jsme s mojí nejmilejší šťastně zasnoubení. Svatbu jsme chtěli mít hned v dubnu, pak jsme ji z různých důvodů museli odsunout na květen. V rychlosti jsme odškrtávali jednu položku po druhé, resp. sháněli dodavatele na veškeré propriety: květiny, dort, fotograf, prstýnky... Březen nás zasekl těsně před tiskem oznámení.

Můžeme se pochlubit aspoň vzhledem. Jména (pro potřeby blogu anonymizovaná) samozřejmě zůstanou. Datum se zdá být každým dnem více a více nereálné.

Jako zdravotníci více než rozumíme, že jednou zrušenou svatbou svět nekončí. Nicméně vzhledem k době, na kterou to vypadá, že opatření budou vnáší řadu otázek. Budeme mít svatbení fotografie v rouškách? Omezíme věk svatebčanů do 65 let? (Babi neboj, je to rétorická otázka!) Nebo to bude jen v úzkém rodinném kruhu do 20 osob? Dá se udělat svatba přes Skype?

Stres a radost

Přese všechno jsou tu i pozitivní chvíle. Největší radost, že na tohle všechno nejsme sami. Že já pomáhám aspoň svojí nové rodině v Děčíně, když jsem tu svoji nechal nedaleko proti proudu řeky. Doufám, že to vlastně všichni doma chápou, že to, že se s nimi teď vůbec nevídám, je podle mě to nejlepší, co teď můžu udělat.
Na balkoně jsme si zasadili bylinky.
Máme čas koukat na filmy, když už jsme doma.
Bydlíme hned u lesa.
Že jsem mohl celou tuhle kapitolku napsat v množném čísle.

Pokračování dále.

Zajímá mě jenom svatba!