Lee Child - Killing Floor (Jatka)

Máme tu malé upravené městečko, útulné bistro a muže, který zrovna ušel 4 míle po silnici a hodlá si dopřát řádnou snídani. Když tu náhle dveře vykopávají policisté a muže okamžitě zatknou. Ten muž se jmenuje Jack Reacher a nehodlá nic riskovat, i když ví, že je absolutně nevinný. Co ovšem v danou chvíli neví je to, že celá tahle situace pro něj bude mnohem více osobní, než ze začátku čekal.
Výborná knížka, která mi dělala ve sluchátkách dlouhou a oceňovanou společnost. Správný akčňák s přiměřeně vymyšlenou zápletkou - taková aby to člověk ještě dokázal polknout a přitom dostatečně originální, aby to člověka ihned nenudilo. Nicméně přiznám se, vždycky se mi vybaví věta Krokodýla Dundeeho: Ten chlap pašoval kolečka.

Tsunetomo Yamamoto - Hagakure (Kniha samuraje)

Nebylo příliš těžké rozhodnout se, jakou knihu si vzít s sebou do Japonska jako četbu.  Film Ghost Dog jsem viděl již velmi dávno, a myslím, že tento film této knize dopřál nemálo čtenářů.

Zpočátku jsem se trochu styděl, jelikož jsem se začetl také do Book of Tea, kde se mimo jiné píše, že Evropané vůbec nedbají na stará japonská díla, a když už, zajímá je jen Kniha samuraje - umění věci ničit.
Knihu jsem však měl s sebou, a protože mi připadalo správné věnovat jí Míše, aby potěšila své oči rodným jazykem, přečetl jsem nejdříve Cestu samuraje. A nevěřil jsem svým očím, jak moc mě vlastně ta knížka zklamala.
Jak se v úvodu můžete dočíst, Cunetomo žil v době dlouhého míru, takže se vlastně nezúčastnil nikdy žádného boje. Což ovšem neznamená, že by se bál smrti. Právě naopak! Na vrchním příčce žebříku hodnot bylo totiž zemřít pro svého pána, kteroužto věc bych já dokázal chápat, kdyby ta smrt měla nějaký smysl. Když se však do knihy začtete, dostanete brzy pocit, že Cunetomo by byl nejraději lumíkem. Další oblíbený motiv je pití odvaru z výkalů grošovaného koně, což má zastavit krvácení.
Zkrátka a dobře, nevím, zda se ke mně nedostal špatný výběr nebo překlad, ale podle této knihy bych se na cestu samuraje asi sám nevydal. Ke všemu je napsaná jakýmsi stále stěžovatelským tónem, ale mám pocit, že to je běžná forma, jelikož Book of Tea je psaná velmi podobně.
Kdo by si chtěl přečíst, našel jsem na síti volně přístupnou anglickou verzi.

Tōkyō haiku

V Tokyu padá déšť
rozpitá světla neonů
deštníky září

Popravdě mi haiku přijde příliš svazující, tudíž dám vám i to, z čeho jsem původně vycházel. Není to haiku, nýbrž jemupodobnost, nicméně to vystihuje zážitek Tokyjského deště.

Můj čas v Japonsku se krátí

v Tokyu padá déšť

a jeho světla září skrz průsvitné deštníky

____________________________________________

Rain drops in Tokyo
pavements drink the neon light
shining umbrellas

To be honest, the form of haiku is too bonding for me. I'll give you the thing I started with. It's not an haiku, it's a bit-like-it. Nevertheless it contains an experience of Tokyo rain.

My time in Japan is coming short

It's raining in Tokyo

Full of translucent umbrellas

Japonsko

Další cestování, tentokrát po jiném ostrově - ostrovech. Tahle cesta byla pro mě poprvé v mnoha věcech. Poprvé sám. Poprvé mimo EU. Mohl bych pokračovat samozřejmě dále.

Tenhle článek by snad mohl posloužit jako informace pro další, co by chtěli zemi vycházejícího slunce navštívit. Prosím, berte ohledy na to, že podle všeho nejsem úplně standardní turista, ani nejsem žádný velký vyznavač japonské kultury. Moje znalosti o Japonsku byly ještě dva měsíce před cestou jen velmi všeobecné. Nejvíc jsem jich asi měl z Šóguna. Vůbec nejsem fanouškem anime - to se ukázalo jako opravdu kámen úrazu, kolikrát jsem byl v konverzaci úplně mimo.

Kde jsem všude byl si můžete prohlédnout na mapě.

Zkusím nejdřív projet něco o Japonsku v bodech a poznámkách a pak dát něco o mé cestě.

Upozornění: Vím, že tenhle blog je v češtině a rád bych zachovával jazykovou integritu. Některé dny v Japonsku se ale v češtině neodehrály, proto budou některá slova v japonštině nebo angličtině. Jako revanš vám budiž to, že v článku bude hodně odkazů na navštívené atrakce.

Vy tu nikdy nic nemáte

Tenhle příspěvek se bude trochu vymykat. Možná je to tím, že poslední dobou opravdu hlavně pracuji. Jsem lékárník a proto si mě v situaci, kterou popisuji představte v bílém a za tárou. Tára je ten pult v lékárně.

Přichází paní, že by ráda jedny konkrétní pastilky do krku. Leč, žel bohu, ačkoliv jsem o těchto pastilkách slyšel, nemám je skladem. Navrhuji, že je můžu paní objednat na odpoledne - k nám do lékárny se vozí zboží dvakrát denně, takže pokud si něco vymyslíte do půl dvanácté, odpoledne si to můžete krásně vyzvednout třeba po cestě z práce. A to jsme ještě docela výjimeční, znám spoustu lékáren, které mají více distributorů a zboží jim jezdí ještě častěji.

Nicméně ani odpolední dodávka paní nevyhovuje, protože ona je potřebuje hned. A jen tyhle. Načež prohlásí: "Víte, já jsem už u vás poněkolikáté a vy nikdy nic nemáte."

Tahle věta vám dá nahlédnout do zrcadla, ve kterých jako obchodník stojím úplně za nic a nedokážu se přizpůsobit potřebám zákazníka - pacienta.

Odvrácená strana zrcadla je ovšem ta, že mám na skladě položky za asi 2,5 milionu. Pastilek do krku mám minimálně 12 druhů od 8 výrobců a to většinou ve dvou až čtyřech příchutích.

Takže tu máme zcela reálnou situaci, kde stojí dvě osoby v lékárně doslova obklopeni léky, a přitom jedna z těch osob má pocit, že v téhle lékárně nikdy nic není.

Víte co je nejhorší? Kdybych se snažil mít od každého výrobku na skladě jeden kus, vyslechnu si věty: Máte tu vždycky jen jeden kus, a když budu mít dva To nemá tu správnou příchuť.

A víte proč tu nikdy nic nemáme? Aby nám sem nelezli lidi!

Závěrem - nechtěl bych, abyste si mysleli, že bych si chtěl jen poplakat. Minulý týden v pátek odpoledne se před lékárnou zastavila paní, vstoupila a strávila u nás nějakou dobu nutnou k vyřízení pár receptů a nějaké konzultace. A mimo jiné z ní taky vypadlo, že vešla kvůli tomu, že jsem se i v pátek odpoledne usmíval. Usmíval. V lékárně, kde nikdy nic nemáme.

Jiří V. Svoboda - Těžká krev

Abych pravdu přiznal - knížek poezie jsem si teď dotáhnul do své knihovničky nějak hodně, nemám na to čas a nejhorší ze všeho je to, že zjišťuji, jak jsem v poezii vybíravý. Snad mne může jen uklidnit, že drtivá většina lidí není schopna číst poezii vůbec, což mě vlastně také jakožto poetu i trochu mrzí. Nevadí.
S Jiřím Václavem Svobodou bychom se snad pochopili. Aspoň mně se jeho Těžká krev líbí, i když jsem měl zpočátku těžkou hlavu a připravoval se na těžké boje za proletariát. Naštěstí tomu tak nebylo, a básničky jsou to kolikrát kratší a veskrze milé.

SESTRA

Podává mi
hrnek čaje.
Udýchaná
droboučká je.

Útlou ruku bez prstýnku
popraskanou
od lysolu.

Moje křivka na teplotce
skotačivě
skáče dolů.

Z plecháčku se na mě dívá
čerstvá ranka
mlčenlivá.

Modrobíle pruhovaný
kabát
na hřebíček věším.

Jí do tváře
lehla vráska,
které jsem si nikdy nevšim.

Souznaménka

Vycházím-li ze souhvězdí pih na tvém nose,
je ta nad tvým rtem zaručeně Polárkou.
Tak mi jen vrtá hlavou, kolik dobrodruhů
jsi dovedla za svým snem
A kolik vraků na svém pobřeží spočítáš,
Siréno, když zpíváš?

Již mnohokrát se mě lidé ptali: "Kam na ty básničky chodíš? Kde bereš tu inspiraci?"

Odpovědí jsem dal již mnoho, většina z nich byla zakomponována do složitějších komplimentů, kterým tazatelka málokdy věřila. Aspoň si to tedy myslím.

Ptáte-li se, kde jsem vzal inspiraci tentokrát, mohu vám to povědět docela přesně. Modelem stála neznámá dívka hezkých rysů, cestující metrem B ve směru Černý most. Zmíněná dívka je majitelka několika znamének na obličeji, která ji rozhodně nečiní ošklivou.

K zostuzení básníka je nutno podotknouti, že tato dívka nemá žádné znaménko nad rtem. Tento naevus je prachsprostou fabulací. Snad mi to čtenáři odpustí.

Larry Correia, John Ringo - Paměti lovce monster - Grunge

Další audiokniha namluvená výborným Jiříkem a napsaná Larrym Correiou zapadá do prostředí Lovců monster. Tentokrát se vracíme trochu zpátky do 80. let, protože co si budeme povídat, knížky jako Nemesis nebo Alfa se už dají těžko překonávat bez toho, aby u toho člověk nechtěně nezničil Zemi. Correia s Ringem tedy udělali takový reboot série a Paměti lovce monster vypráví úplně jiný příslušník této společnosti.
Oliver Chadwick Gardenier je bývalý mariňák, chlapík který rozumí bouchačkám a nosí s sebou do akcí katanu. Mimo jiné umí asi 16 jazyků a odmalička je děsná bedna na monstra, která studovala jeho matka, má nadprůměrné IQ a je nevyléčitelný děvkař. Napsal slovník sasquatštiny. Takže to není taková ta typická bývalá guma.

Příběhy jsou kratšího rázu s vcelku zajímavými a zábavnými odkazy na americká 80. léta, nenudí a jako oddechová četba k poslechu naprosto ideální.

Z popelu zrozena

Zrozena z popela byla ta věta

cigarety kterou jsi pálila

bolesti světa.

Cigareta jako symbol vzdoru.

Proti autoritám.

Proti systému.

Proti zdraví.

Proti životu.

Proti chladu...

Lepší škrtnout zápalkou
 a zapálit novou svíčku a jít hledat jehlu

z popela zrozenou.

Mario Puzo - The Fourth K ("K" znamená Kennedy)

Mario Puzo se zcela jistě proslavil svým Kmotrem, nicméně mohu z vlastní zkušenosti říci, že pokud sáhnete i po jiné jeho knize, patrně zklamaní nebudete. "K" znamená Kennedy již titulem napovídá, že bude z prostředí americké politiky. Nejde ovšem o Johna F. Kennedyho, ale o Francise Xaviera Kennedyho, což jsem si měl ostatně povšimnou už na začátku knihy a nebádat, na kolik jde o fikci a na kolik je příběh inspirován pravdou.

Děj knihy se točí kolem teroristické skupiny, která zavraždí papeže a unese letadlo s prezidentovou dcerou. Kennedy a skupina jeho poradců však kromě aktuální krize musí řešit ještě velmi vážnou hrozbu atomové bomby umístěné kdesi v New Yorku. Kennedyho odpověď teroristickým požadavkům je velmi tvrdá. Natolik tvrdá, že skupina významných podnikatelů je ochotna podniknout téměř cokoliv, aby Kennedyho odvolali z funkce. Obě skupiny si myslí, že jednají v nejlepším zájmu Ameriky.

Puzo dá čtenáři, podobně jako v Kmotrovi, námět k úvahám, co ještě člověka opravňuje k páchání násilí a smrti. Namísto Kmotra je ovšem v "K" tento koncept velkoformátový.

Kniha se četla bezvadně, zvláště ke konci se hezky rozjela a dobře ubíhala. Velmi mi připomněla seriál House of Cards, a to nejen křestním jménem prezidenta. Pokud jste seriál zahlédli a líbil se vám, knihu si zcela jistě vychutnáte.

Ludvík Souček - Cesta slepých ptáků I-III

Cesta slepých ptáků, Runa rider, Sluneční jezero

Tuhle knížku mi hrozně dlouho doporučoval k přečtení táta. Jenže není snadno k pořízení, tak trvalo, než jsem se k ní dostal. Dokonce jsem sehnal celou trilogii 3v1, takže třikrát taková sláva.

Proč to doporučení? Tohle zdařilé dílko totiž svým způsobem připomíná Kurupira zlověstné tajemství. Dle mého soudu by sneslo i srovnání s Válkou s mloky, aspoň co se způsobu psaní týče - je totiž napsaní jako soubor interview a reportáží. Srovnání s Kurupirou si ovšem získala svojí "uvěřitelností". Prosím, než se začnete ušklíbat, mluvím o uvěřitelnosti první knihy Cesta slepých ptáků a ještě do toho započítejte dětské oči. I když i mně se některé věci vcelku zamlouvaly a rozlišit fakta od fikce není vůbec snadné.

Celý příběh je vystavěn na setkání českého chirurga doktora Kameníka a islandského psychiatra doktora Bjelkeho. Pánové se při vcelku nepovedené návštěvě Prahy, ale po úspěšně odstraněném apendixu spřátelí a začne mezi nimi čilá korespondence. Dr. Kameník je mimo jiné také nadšený broučkař a od svého islandského kamaráda dostává poštou měsíčně několik zajímavých exemplářů. Při opakované návštěvě objeví společnou zálibu v životopise francouzského průkopníka sci-fi Julesa Vernea. Bjelke tvrdí, že totiž byl na Islandu, což není nikde v oficiálním životopise zaznamenáno. Přátelé se rozhodnou uskutečnit výpravu na Island, při které naleznou daleko více, než pár broučků...

První část / kniha se čte sama. Pokud máte aspoň trochu fantazie, necháte se odvézt na Island a žasnete, co se pod povrchem zemským tohoto nehostinného ostrova skrývá. Další dvě knihy už tak snadno spolknutelné nejsou, a i když jde o stále skvělé sci-fi, už je to přeci jen trochu více úsměvné.

Zajímavostí je, že obálku graficky navrhnul Libor Fára, jehož výstavu obálek a filmových plakátů jsem nedávno shlédnul v Doxu. Trochu mě potěšilo, že mám doma taky kus umění.

Maxim E. Matkin - Miluj ma ironicky

Pokud je někdo pravidelným čtenářem, a ke všemu má dobrou paměť, vzpomene si, že jednu knihu od Matkina jsem tu již zveřejňoval. Byl to jeho Polnocny dennik, a dostal jsem ho spolu s touto knihou od Majky. V každém případě se mi tato kniha líbila daleko více, než ta druhá zmíněná.

Miluj ma ironicky je spíše sbírkou krátkých, dvou až čtyřstránkových příběhů. Náplň je opětně obdobná: vztahy, sex a zase vztahy, a postavy v knize jsou opět označeny přezdívkami.
Kapitoly mají podtituly Návod, jak... Dozvíte se tedy něco o tématech:

• Je síce ženatý, ale už sa rozvádza - Návod, ako sa zmieriť s tým, že sú aj ľudia, čo sa nikdy nepoučia
• Naslepo a zase prvý raz - Návod, ako hľadať novú lásku, keď sme už na to zabudli
• Keď sa zobudíš a oblečieš, hoď kľúče do schránky - Návod, ako zo sexu najednu noc neurobiť traumu na celý život

Možná vám to zábavně nezní, ale doopravdy jde spíše o příběhy, než o nějakou příručku. Ale některé případy z okolí určitě poznáte.

Socha

Šel jsem nočním městem
s přivřenýma očima

lampy mě oslňovaly svým přebytečným svitem.

Našel jsem cigarety

ležely jen kousek od kaluže.

Pak jsem si všiml stojící sochy.
Nabídl jsem mu, neodmítl.
Vložil jsem mu cigaretu mezi rty
a připálil mu, měl ztuhlé ruce.

Párkrát potáhl a pak se rozpovídal.
Mluvil o minulosti,
sochy ostatně málokdy mluví o něčem jiném.
Když dokouřil, nedopalek mu vypadl ze rtů.
Sebral jsem ho
a spolu s několika dalšími jsem ho vyhodil

do koše opodál.

Rozloučili jsme se pevným stiskem ruky,
já se vydal domů
a on zpátky na svou cestu skrz čas.

Nevím, zda se tato báseň tady již někdy neobjevila. Hledal jsem něco ve starém počítači, a našel tohle a jednu povídku s Laudreym, o které si také nejsem jistý, zda někdy byla publikovaná. Třeba někoho potěším.

Vernon Sullivan - Elles se rendent pas compte (Boris Vian - Holky nemaj ponětí)

Boris Vian měl přeci jen záběr. Krom super fantazijních knížek, který teda moc nepobírám, napsal taky pár béčkovejch drsáren pod pseudonymem Vernon Sullivan. A ty se mi zatím líbily úplně všechny (Naplivu na vaše hroby, U mrtvých na barvě kůže nesejde, Zabte ošklivé).

Zatímco Naplivu na vaše hroby a U mrtvých na barvě kůže nesejde se točí kolem rasismu, Holky nemaj ponětí by v případě zveřejnění dnes nadzvedly mandle LGBT komunitě natolik jistě, že by tentokrát šel do vězení na delší dobu, než jen na 15 dní.

"Můžeme toho využít, abychom je začali léčit," dodá Ritchie. "Tyhle děvuchy se často zvrhly jenom proto, že jim to nikdo dobře neudělal. Narazily na nějakého hrubiána, který je porazil nebo na to šel moc zhurta. Když jim to uděláme pěkně s citem... to by bylo, aby se jim to nezalíbilo!"

Je vidět, že tenhle můj bratříček ví, co je potřeba. Najednou se nám ta rachota začíná rýsovat moc sympaticky. No a rozdat si to s lesbičkou, to mě lákalo vždycky...

Jistě, je to drsárna. Ale co si budeme povídat - začal jsem to číst ve 4 v noci, protože jsem nemohl spát, a ve 16 odpoledne knížku odkládám dočtenou. A to jsem si stihnul mezitím párkrát schrupnout i trochu protáhnout nohy.

Orosenka

Hlavu mám těžkou
 a místo s tebou
večer trávím se svou sklenkou.
Miláčku, buď tak hodná,
jestli chceš poezii,
pro inspiraci zašli fotku
s rozhalenkou.

Daniella Ferková - Láska a iné Poblázeninia

Upozornění: Tento článek bude československy

A to aj napriek tomu, že nebude o politike.

Protože jsem byl hodný, dostal jsem od kamarádky zapůjčenou knížku její kamarádky. A protože jsou obě (autorka i kamarádka) ročník '98, bude pravděpodobně celý tenhle článek o tom, že se cítím stár.

Titul knížky totiž nelže, a ta kniha je o lásce. Zpovědi, básně a příběhy, přičemž předpokládám, že některé jsou smyšlené, i když je v nadpisu oddílu napsáno (Žial, pravdivé). Nedovedu si představit proč se hlavní postava, kterou je většinou autorka, náhle přejmenuje. Dále objevíme básně, nebo citace autorů, které přišly autorce vhodné, či zajímavé. Popravdě mě hodně navnadil Prévert na jedné z prvních stránek. Takže rozhovory o mé stávající četbě vypadaly třeba takto:

Tátovi jsem napsal, že si při čtení připadám jako sova, která si čte knížku o životě lumíků. Na druhou stranu jsem si projel svoje příspěvky za poslední dobu, a tenhle to ovlivnění dívčím románem asi nezapře.

První část knihy - to bylo těžké. Přečíst si "teorie lásky", tak jak ji vidí devatenáctiletá autorka... Podle pravidla není umění pít, když ti chutná jsem to zvládl. Tady nevím, zda už je to generační propast nebo propast mezi pohlavími.

Od části druhé to začíná být nejen snesitelné, ale občas i zajímavé. Příběhy sebrané, či prožité, o lásce, chlastu, drogách, sexu. Řekl bych: Prosím ťa, dievča, toto ti ide, drž sa toho. To aby nevznikla jazyková bariéra. A ze zkušeností věřím, že ta kapitola o vášni jedné noci spoustu slečen pobouří, načež si to někdy vyzkouší. Je jistě vidno, že naše pohlaví je v tom docela nevinně.

Měl jsem založenou nějakou ukázku, ale bohužial záložka vypadla a já ztratil páru o tom, co jsem vám chtěl z knihy předvést. Naštěstí má autorka blog, byť již osiřelý, ale některé věci se objevily i v knize, tak můžete sami načerpat představu.

A vlastně úplně nejvíc by mě zajímalo, co autorka řekne vlastní knize za takových 8 let. To bychom zjistili, zda jde o rozdíl věkový nebo pohlavní.

Možná se z tebe vyklube i básník

"Možná se z tebe vyklube i básník,"
řekla mi,
a já si hned lámal hlavu větami,
bral její ruku jemně do dlaní
a s tváří, která měla skrýt, co je a není,
jí musel upozornit:
"Možná tě čeká malé překvapení..."

Lži mi

Lži mi, nebo mi srdce vyskočí z hrudi.
Lži mi, ať nejsem slepý.
Lži mi, ať můžu ujít aspoň tři kroky.
Lži mi. Pravda bolí.
Pravda zní jako falešný tón v symfonii dnešního světa.
Teprve cinkání sklenic a vzdechy přeruší ticho marnosti.

Tenerife

Výlet na Sicílii, který jsme podnikli s tátou přes dvěma roky, způsobil, že všechny ostrovy mi připadají jako naprosto lákavé destinace. Možná je to kvůli tomu, že je člověk hypoteticky schopný je objet a tím "poznat celé" - vím jak moc nadnesené to je.

Protože na Tenerife momentálně bydlí kvůli práci můj kamarád, byl výběr zúžen, na cestu místo táty vybráni dva jiní kamarádi a Velikonoce jsme strávili na jednom z Kanárských ostrovů - Tenerife.

 

Milan Kundera - Žert

Dlouho jsem hledal vhodnou četbu na Tenerife, odkud jsem se před nedávnem vrátil. Byť jsem Tajemného Etruska na Sicílii nečetl, zpětně lituji, že tomu tak nebylo. Nicméně jsem nic specifického pro Tenerife nenašel, a tak jsem ve čtečce nalistoval Kunderu, od kterého už jsem četl Nesnesitelnou lehkost bytí, na kterou s potěšením vzpomínám, jak mi během čtení hýbala mozkem.

Pamatuji si na hodinu češtiny, kdy jsme se o Žertu učili, kterak to bylo s tím dopisem, kde byla štvavá věta o Trockém, a jak to mladého člověka docela zničilo. Nevím, jak by na mě ta kniha působila tehdy, samozřejmě ta kniha není jen o dopise. Pro mě je to kniha o pomstě... a bylo by krásné tu větu zakončit jen jednou tečkou a snést osud kritiky čtenářů-kamarádů, kteří si to přečtou a nebudou se mnou souhlasit, stejně jako studentský komunistický výbor nesouhlasil s tou větou o Trockém.
Proto si tuto knihu o pomstě, ženách, straně, názorech, skupinách, dopisu a marnosti přečtěte raději sami.

Přistání

V deseti tisících

se třpytí mraky slunně

po přistání zjistíš

však!

že v Anglii je hnusně.

Svlékání

Svlékáš se pro počasí

svlékáš se pro společnost

pak se vysvlečeš pro sebe

a halí tě už jen pár posledních pravd.

Hoď za hlavu i to

dej mi pusu

dej si sprchu

pojď si hrát.

Simon Kernick - Deadline

Jasně, že si to rád přečtu, i když je to v angličtině. To není problém. Problém je... teď pozor na prozrazení zápletky (spoiler alert), že Andree unesou dceru. Klasika, přines půl mega, nezapojuj do toho policii. Andrea vezme telefon a zavolá číslo Jimmyho Galante.  Bývalý lupič, který se specializoval na ozbrojené loupeže, se kterým chvíli chodila. Jasně Jimmy, dlouho jsem se neozvala, ale měl bys vědět... že je to tvoje dcera. Ok.

Jimmy přijde na scénu a je to kabrňák. Klidný zvíře zvyklý prát se se zákonem. No problem. Vymyslí se plán, Jimmy při něm přijde o život. Únosci chtějí další půl milion, který Andrea už nemá. Po cestě domů ji sbalí policie, takže vyklopí celou story a na scéně se objevuje Mike Bolt. Obdoba Jimmyho Galante, jen na té správné straně zákona. Ke všemu Andreu zná taky moc dobře. Všechno proberou, Mike slíbí, že udělá co bude moci a Andrea mu pak při odchodu řekne: "To bys opravdu měl, Miku, protože s Jimmym jsem lhala. Ta dcera je tvoje."

Ale jo, nečetlo se to špatně, jen ta zápletka je opravdu... ach jo... Asi bych měl zůstat u svého uvěřitelného sci-fi.

Larry Correia - Monster Hunter Nemesis (Nemesis)

"Nechápu proč mě lidi furt podceňujou... přitom jsem totální drsňák," řekl Jefferson a omdlel.

Další z řady Lovců monster od Larryho Correiy, tentokrát o agentu Franksovi. Protože kdo je ten záhadný obrovský muž, jehož jméno znají i monstra přicházející z jiných dimenzí? Který sice neřekne ani pět vět, ale z každé akce vyvázne téměř bez zranění - a pokud je zraněn, tak ho zase sešijí a vrátí do akce? Který se hlásí do interkomu tajné organizace Spojených států zabývající se monstry a nadpřirozenem jako Franks, číslo agenta 'jedna'. A proč je na jeho smlouvě s úřadem podepsaný G. Washington?

Opětně audiokniha namluvená Jiříkem, který klasicky nezklamal. Bohužel jsem opět přeskočil jednu z knížek v řadě, takže události z L.A. tak nějak rezonovaly celou knihou a já pořád netušil, oč jde. Snad k tomu jednou dojde. Nicméně ačkoliv je Franks super charakter, asi není tak zábavný jako Earl Harbinger v Alfě... Nicméně se dozvíme, kdo z těch dvou by zvítězil v souboji! Vůbec, celá knížka je teď hodně akční a stojí to rozhodně za poslech.

Báseň o holkách, co si myslí, že nejsou hezký, přitom jsou

Mračí se nad umyvadlem,
až se musím jít podívat,
koho vidí za zrcadlem -
asi jinou než-li já.

"Keep calm" run through my head
while I lay  in my empty bed
No sight of light
Yet it's another night
"Keep calm" run through my head
With all the warmth in my bed
No sight of light
with tender hands solving the naked riddle
Let find the other side
in the middle

Leden '18

Bylo zvláštní světlo. Nevím, jestli to bylo tím, že jsem celý den strávil v přesvětlené místnosti, nebo jen tím, že jsem konečně vypadnul z práce. Obloha a vlastně i všechno okolo měla nádech hnědých odstínů. Ve vzduchu se držela zvláštní vůně. Nevěděl jsem, jestli je to prostě smogovou situací, která se přelila přes kopec i do třináctky, ale představoval jsem si, že je to vůně spáleného jehličí těch stromků, které lidi za posledních pár dní vyložili k popelnicím. Opadaná a smutná košťátka.

Přes to všechno mě ta divná světelná situace celého táhla ven. Možná právě proto, že měla tak moc daleko do nějaké dokonalé situace. Leden a nikde žádný sníh. Příliš teplo, aby se udržel, ale příliš zima, aby člověku bylo venku pohodlně. Dorazil jsem domů, odhodil jsem tašku, oloupal mandarinku, vložil ji do kapsy a vyrazil jsem ven.

Světlo nikde.

Jistě. Byl to západ slunce. Západ slunce rozptýlený všudypřítomným lednovým stratem, ze kterého nespadne nic hezkého, leda tak trocha břečky.

Stejně jsem se trochu prošel. Moc to zkoumáš, myslel jsem si. Moc se zkoumáš.