Tahle knížka se v mé blízkosti objevila zcela náhle a dost bouřlivě. Za prvé mi ji doporučil táta, že je to rozhodně nejlepší věc, kterou v poslední době četl, za druhé jde stejnojmenný
film, na který samozřejmě šla spousta lidí do kina, a taky podle nich nedopadl špatně.
Tahle knížka přišla na řadu zrovna během zkouškového období, a připouštím, že zvláště ze začátku jsem byl spíš negativní, a tak ani stoletý Švéd mě zrovna dvakrát nevytrhnul z všeobecný skepse a pesimismu. Nakonec jsem ale i já zabředl do humoru a tak knížku musím zhodnotit kladně.
Za život dlouhý celé století už se dá leccos stihnout, a Alan Karlsson stihnul být u ledasčeho, znal se s prezidentem Trumanem, potkal Stalina, Beriju, Mao-Ce Tunga, Kim Čong-Ila i Kim Ir-Sena, Churchilla... prostě docela známé lidi, z kterých byli někteří fajn a někteří ne. Politika nikdy Alana nezajímala, tak si na ně udělal názor podle svého. Při dovršení 100 let se Alan rozhodne strávit svoje narozeniny zcela po svém, a přidá do svého příběhu ještě jedno velké dobrodružství, které zahrnuje několik dobrých lidí, několik špatných mrtvol, mírného psa a cirkusového slona.
Díval jsem se na hodnocení knihy na
cbdb, a hodnocení se různí. Několik komentářů hodnotí knihu negativně hlavně kvůli historickým pasážím, ale bavil je příběh uprchlého stoletého starce. Což má určitě důsledek v tom, že tito otrávení čtenáři dávali malý pozor v hodinách dějepisu, a tak spoustu věcí nemohou pochopit. U mě je to zase spíš naopak (ne snad, že bych pochopil vždycky všechno), i když kniha má samozřejmě svá umělá místa - třeba 20 let válení se na Bali pod deštníkem nebo cestu přes Himálaj, velmi špatná práce švédských vyšetřovatelů a počínání zločinecké organizace
Never Again 21. století mě spíše nudily. Nicméně je to román humoristický, což by měli rejpalové vzít v potaz a popřát Alanovi ještě nějaký ten rok čiperného života.
Alanovi tenkrát táhlo na šestý rok, takže byl už dost starý na to, aby ji požádal o podrobnější vysvětlení, proč otci najednou odstěhovali postel do kumbálu na dříví vedle kuchyně, ale dostalo se mu odpovědi, že jestli nechce facku, ať se radši moc nevyptává. Jelikož Alan stejně jako jiné děti v kterékoli jiné době facku nechtěl, nechal to plavat.
Od toho dne se Alanův otec objevoval ve vlastním domě čím dál vzácněji. Přes den se jakžtakž věnoval práci na dráze, večer vždycky všude možně na schůzích diskutoval o socialismu, a kde potom trávil noci, v tom Alan nikdy neměl jasno.
Naproti tomu finanční odpovědnosti se otec nezříkal. Větší část platu předával každý týden manželce, dokud jednoho krásného dne nedostal padáka, poněvadž se dopustil násilí na cestujícím, který mu náhodou prozradil, že jede do Stockholmu, aby tam spolu s tisíci dalších lidí pozdravil na nádvoří zámku krále a ujistil ho o svém odhodlání bránit vlast.
„Pro začátek se braň proti tomuhle,“ prohlásil Alanův otec a vystřelil pravačku tak, že se muž poroučel na zem.
Když byl Alanův otec na hodinu vyhozen, nemohl už dál živit rodinu. Jelikož si získal pověst násilníka a zastánce preventivních prostředků, nemělo smysl, aby hledal jiné zaměstnání. Zbývalo jenom vyčkat revoluce, nebo ještě líp, urychlit ji, protože všechno se strašně táhlo. Alanův otec byl, když chtěl, cílevědomý. Věděl, že švédský socialismus potřebuje mezinárodní vzor. Teprve pak se všechno rozjede a velkoobchodníku Gustavssonovi a jemu podobným začne hořet půda pod nohama.
Alanův otec si tedy sbalil kufr a odjel do Ruska svrhnout cara. Alanově matce samozřejmě chyběl jeho železničářský plat, jinak však byla spokojená, že manžel neopustil jenom jejich kraj, ale rovnou i zemi.
Poté co živitel rodiny emigroval, musela se o peníze na domácnost postarat Alanova matka a ještě ani ne desetiletý Alan. Matka nechala u chalupy pokácet čtrnáct vzrostlých bříz a pak je rozřezala a rozštípala na topivo na prodej, zatímco Alanovi se podařilo získat mizerně placenou práci poslíčka ve filiálce společnosti Nytroglycerin, a. s. u Flenu.
Z dopisů pravidelně docházejících ze Sankt Petěrburgu (který byl vzápětí přejmenován na Petrohrad) Alanova matka s rostoucím překvapením zjišťovala, že Alanův otec začíná kolísat ve svém přesvědčení o blahodárnosti socialismu.
V dopisech se Alanův otec nezřídka zmiňoval o přátelích a známých z vlivných petrohradských politických kruhů. Nejčastěji citoval jistého muže jménem Carl. Žádné typicky ruské jméno, uvažoval Alan, a ruštější se nestalo ani tím, že Alanův otec toho muže nazýval, alespoň v dopisech, Fabbe.
Podle Alanova otce Fabbe razil tezi, že lidi obecně nechápou, co je pro ně nejlepší, a že se potřebují někoho držet za ruku. Proto je autokracie nadřazená demokracii, pokud vzdělané a odpovědné vrstvy národa dohlíží na to, aby se autokrat choval slušně. „Představ si například, že sedm z deseti bolševiků neumí číst,“ posmíval se Fabbe. „Přece nemůžeme předat moc davu analfabetů.“
Alanův otec přesto v dopisech, které psal rodině v Yxhultu, bolševiky v tomto bodě obhajoval. Kdyby tak matka a Alan viděli, jak vypadá ruská abeceda! To pak není divu, že jsou lidi negramotní.
Horší bylo, jak se bolševici chovali. Chodili špinaví a pili vodku jako barabové u nich doma, ti, co kladli křížem krážem koleje přes celý Sodermanland. Alanovu otci vždycky vrtalo hlavou, jak – navzdory množství alkoholu, které barabové zkonzumovali – můžou koleje být tak rovné, a vždycky když koleje uhnuly na jednu nebo druhou stranu, pocítil záchvěv podezřívavosti.
Bolševici rozhodně nebyli o nic lepší. Fabbe tvrdil, že socialismus skončí tím, že se všichni budou snažit navzájem pozabíjet, dokud nezůstane jenom jeden člověk, který bude rozhodovat. V tom případě je lepší se hned na začátku přiklonit k caru Mikulášovi, dobrému a vzdělanému člověku s vizí budoucnosti světa.
Fabbe svým způsobem věděl, o čem mluví, s carem se totiž sám setkal, dokonce několikrát. Tvrdil, že Mikuláš II. má opravdu dobré srdce. Jenom se na něj dosud pořád lepila smůla, ale to přece nemůže trvat věčně? Způsobila to neúroda a bolševické vzpoury. A Němci teď začali vyvádět jenom proto, že car vyhlásil mobilizaci. Ale to on udělal ve snaze zachovat mír. Arcivévodu a jeho ženu přece v Sarajevu nezabil car, že?
Tak zřejmě uvažoval Fabbe, ať už to byl kdokoli, a tak či onak do svých úvah zapojil Alanova otce. Navíc, co se týkalo carovy diskutované smůly, ta v Alanově otci vzbuzovala sympatie a pocity sounáležitosti. Dřív nebo později se situace přece musí změnit, jak pro ruského cara, tak pro obyčejné poctivé lidi z okolí Flenu.
Žádné peníze otec z Ruska nikdy neposlal, ale jednou, po několika letech, přišel balíček se smaltovaným velikonočním vajíčkem. Otec jim vysvětlil, že ho vyhrál na tom ruském soudruhovi, který kromě toho, že pil, diskutoval a hrál s ním karty, nedělal skoro nic jiného, než že vyráběl taková vajíčka.
Otec Fabbeho velikonoční vajíčko daroval své „drahé ženě“, která se naštvala a prohlásila, že ten zatracený pitomec mohl aspoň poslat opravdické vajíčko, aby se rodina dosyta najedla. Divže dárek nevyhodila z okna, ale pak se vzpamatovala. Velkoobchodník Gustavsson za něj třeba něco zaplatí, ten se přece pořád snaží být zvláštní, a zvláštní připadalo Alanově matce i to vajíčko.
Představte si, jak byla překvapená, když jí velkoobchodník Gustavsson za Fabbeho vajíčko po dvou dnech přemýšlení nabídl osmnáct korun.
První román Jana Weisse (*1892-†1972), vydaný v roce 1929, což řadí autora k zakladatelům české sci-fi. Kniha je ovlivněna dobou vzniku (alegorie na kapitalismus), ale i autorovými zážitky z první světové války, nese prvky surrealismu.
