František Branislav - Večer u studny

Já jsem tedy toho názoru, že i vánoční dárky je třeba zkontrolovat. Tak jsem ti, maminko, tu knížku

zkontroloval, a podle mého je v pořádku. Dokonce v ní je ještě i kontrolní kupon z tiskárny. To bych u knížky z roku 1956 nečekal.

Večer u studny je sbírkou intimní poezie, takové malé vyznání českým zemím a češtině jako takové, naštěstí bez žádných rudých signálů, snad kromě vlčích máků v lánech jedné básně. Trochu mě zarazila oblíbenost trnky - tento keř roste mezi kameny hned na několika stranách. Trochu mi to připomnělo cedry Citadely. Trochu přemýšlím, že musím mít taky něco takového.
Knížečka je krátká, na mě snad až příliš klidná - ale taky není pro mě, tak snad se bude líbit tomu, komu má.

Ukázka:

Česání ovoce

Na cestu léto svítilo mu,
červený šátek viděl z dálky již,
prohýbala se větev stromu,
houpal se košík z proutí. Blíž šel, blíž.

Smích její hrál si s třpytem listů,
trhala nahou rukou ovoce.
Zahradou když pak došel k místu,
zatřásla naschvál stromem divoce.

A vrtošivá, rozesmátá
zadívala se, jak je bezhlavý.
Dál padala jablka zlatá
a rozkutálela se do trávy.

Když voní léto po ovoci,
nedotoužíš se rtoma po ženě.
Až hvězdy prostřou hedváb noci,
spát sama bude, sama, na seně.

Spočítal rychle dvanáct příček,
vzal žebřík opřený tam u stromu.
- Ví: slunce z přivýraných víček
dosavad nerozdala nikomu. - -

Jitřenka mizí, nevíš ani,
jak světlo ponechává krůpěji. -
- Vlas děvče sčesává si dlaní.
A jablka dvě voní prudčeji.

Ed McBain - Killer's Choice (Která stála za vraždu?)

Další mluvená kniha získaná přes Království mluveného slova. Trochu mě překvapilo, že vypravěč Oldtrebi, který tuto knihu namluvil, má podobné "R" jako já. Nicméně jako i u jiných, ucho si brzy zvykne a jelikož je Oldtrebi vlastníkem sytého a pevného hlasu, který se ke knize výtečně hodil, kniha mě velmi bavila.

Co se týče téhle detektivky - je to první věc, kterou jsem od McBaina četl. Pamatuji si, že u nás doma vždycky nějaká jeho detektivka ležela buď položená, nebo rozečtená a v knihovně měl McBain k dispozici celý regál a některé tituly byly i v kopiích - málokdy se ovšem potkávaly.

A je k tomu rozhodně důvod - ať už ten, že Češi detektivky milují, a nebo styl, jakým McBain píše. Která stála za vraždu? je dobrá, poctivá detektivka, psaná přehledným stylem. Postavy detektivů vyšetřující dvě vraždy jsou vážné a poctivé a člověk si je rychle oblíbí. V knize není příliš akčních scén, krom dvou zatýkaček se policajti příliš do rizika nedostanou. Kniha je prostě napínavá, jak má správná detektivka být.

Jak nás Frank opustil

Pokud předchozí příspěvek o Frankovi byl neseriózní písanice, tento příspěvek ladně přeskakuje toto měřítko a nechává zvyšovat laťku pro další osobní rekord.

Strašně nerad na tomto blogu zveřejňuji negativní zprávy. Myslím, že negativních zpráv je dnes dost. Jenže některá fakta zůstávají: Frank se odstěhoval.

Nicméně rád bych zůstal pozitivní, a proto si myslím, že tuším, co za tím stojí. Frank je rocker a založil kapelu, se kterou odjel na turné. Někteří z vás určitě řeknou, že tady jen popouštím uzdu své fantazii, nicméně mám pro to, byť je to také fikce, jisté důvody. Frank vcelku pozitivně reagoval na podupávání - což značí smysl pro rytmus. A na záchodě se čas od času ozývaly periodické zvuky.

Proto si myslím, že Frank založil kapelu. Nepotřeboval k tomu ostatně mnoho. Jako pavouk může hrát na bicí nebo kytaru nebo zpívat. Všimněte si, že jsem použil nebo jako spojku souřadící, nikoliv vylučovací. Jelikož tři role v kapele zvládá Frank sám, vystačí už si třeba s jedním klávesákem, zvukařem a případně řidičem - manažerem. A to dneska zvládne každý škvor.

Takže jen čekám, kdy se Frank vrátí z turné po Evropě.

Frank Herbert - Dune Mesiah (Spasitel Duny)

Divocí fremeni mají pravdu: “Čtyři věci nelze skrýt - lásku, kouř, sloup ohně a muže, jenž kráčí v otevřené poušti.”

Je to těžké - těšil jsem se vrátit na poušť Arakisu, a šetřit kapku v zásobní kapse filtršatu na zapití úspěšného dne, kdy mě nezahubil žádný sardaukar nebo neslupnul šaj-hulúd. Místo toho je tato kniha o intrikách a viděních a více intrikách a jejich nevidění. O lidech kteří mění podobu, a o podobách které se mění v lidi. Je to složitý a zapeklitý příběh, a mentati jsou kombinovaní s věštci, nebo filozofy, takže nám do toho nikdo jasno nevnese.

Příběh se odehrává několik let po první knize. Z Paula Atreida Muad'Diba, který nesl v původním síči jméno Úsul, je imperátor, džihád který se rozpoutal jeho jménem dobyl většinu důležitých planet v galaxii. Paul má mimo několika jmen a pár titulů také vlastnosti jasnovidce, a vůbec ho netěší, kolik miliard lidí umírá jeho jménem. Takže pátrá po způsobu, kterak se historicky znemožnit, a zároveň, jak nevystavit nebezpečí svoji konkubínu. Pikle proti němu kují každý, komu Paul kdy šlápnul na kuří oko. Vzhledem k tomu, že je teď vládce galaxie, je to vlastně skoro každý.

Pak tu máme Alii, Paulovu sestru, která již od narození nese vzpomínky své matky a několika představených matek z Arakisu - včetně vzpomínek na orgie, kterým předsedaly, nebo se jich účastnily, a teď ji tíží potřeby jejího vlastního dospělého těla. A zároveň ji chce dostat zhruba stejný počet lidí, jako jejího bratra.

Kniha se nečetla nikterak špatně, ale prostě spadnout do pouště a unikat roky nepřátelům, aby se člověk vyšvihl na nejvyšší post, na který může jen s pomocí lidí, o kterých si celá galaxie myslí, že je to jen hrstka divochů z pouště - to je příběh, který najdete v první Duně, na v této. A snad jakékoliv pokračování proti původnímu příběhu nemůže dosáhnout více než na druhé housle.

Namísto ukázky můj oblíbený vtip:

Pro firma

V rámci firemního cvičení jsme měli napsat pohled na naši lékárnu očima zákazníka. Chvíli se mi dařilo držet se zadání, ovšem po třech sklenkách růžového jsem do příběhu připojil fantasy prvky a příchod kouzelníka.

Nevím, jestli bude vedení rádo, že jim půlku vystavení rozházel mamut.

A taky jsem v tom příběhu přijal platbu zlatým prutem.

František Kotleta - Hustej nářez

Další mluvené slovo, sice trochu potichu, čímž myslím jen a jen hlasitost vlastní nahrávky, ale jinak velmi kvalitně.

Zkrácený obsah této knihy: na Zemi přistáli mimozemšťané a upíři se rozhodnou proti nim bojovat. A je to nářez.

Styl, kterým je kniha psaná, je často velmi vulgární, místy i pornografický. Kdyby holky v práci tušily, že pauzuju vášnivou upírskou soulož v prostředku a hned na to říkám dobré ráno, zcela jistě by koukaly jinak. Podezírám trochu lidi v metru, jestli nejsou sluchátka slyšet i okolo. I když v metru to bylo na hranici slyšitelnosti i pro mě.

Hlavním hrdinou knihy je Jan Bezzemek, Čech narozený roku 1320 a proměněný v upíra asi dva roky po bitvě u Kresčaku, které se zúčastnil pod vedením krále Jana. Už při prvním setkání mučí jednoho človíčka uprostřed vepřína, a mluví velmi příhodně místu, na kterém se nacházejí. Ostatně, Jan se na dost podobném místě sám narodil, takže není moc co se divit. Jan je asi 700 let starý, a za tu dobu už prožil několik bitev, od husitských po linie druhé světové války. A teď vraždí Kartany a lidi a upíry, kteří se rozhodli, že se jim podvolí.

Pokud vám sci-fi není cizí a rádi se začtete do dobrého béčka, mohu vám Hustej nářez jen doporučit. Stejně tak za přečtení stojí i profil autora na cbdb.

Já, Frank a pračka

Tento příspěvek je naprosto neseriózní písanice o mém bydlení. Čtenář by zde mohl naleznout hyperboly, personifikace a prachsprostou slátaninu. Nyní jste byli varováni a dál čtete ze svobodné vůle. A pravděpodobně i vaší vlastní zvědavosti.

Mé bydlení jako svobodného mládence není vlastně tak úplně moje volba. Vzhledem k tomu, že ten příběh je složitý, stáčí se a obtáčí několik osob, nebudu se k němu vyjadřovat. Pointa je ovšem ta, že jsem nikdy vlastně neplánoval bydlet sám. Takže bylo třeba najít spolubydlící.

Prvním spolubydlícím je Frank. Bydlí u mě na záchodě, přesně řečeno v dutině v levé spodní části futer. Frank patrně patří do čeledi slíďákovitých. Živí se lovem různé havěti, co nám tu běhá po podlaze, takže kvůli němu o ní já vlastně ani nevím (jen jedinkrát jsem byl svědkem lovu na rybenku). Touto činností tedy považuji jeho část nájmu za splacenou.

Druhý spolubydlící je pracovitá pračka značky Candy. Považovat pračku za spolubydlící už zní hodně ujetě, jenže - tahle pračka pípá. Což z ní dělá zatím věc, kterou jsem kdy vlastnil, nejbližší nejlepšímu robotovi v galaxii - R2-D2.
V neděli přijedu domů, Frank si hoví v síti na zádech. Předpokládám, že mě minimálně jedním okem pozoruje. Povedlo se mi u okna chytit komára (v letu!) a tak jsem hubené tělíčko hodil Frankovi jako večeři. Nepohrdnul.

A podle známé pravdy, že zahálka může mladého člověka dočista zničit, mě z myšlenek vytrhlo zapípání pračky: Nevěš hlavu, běž pověsit prádlo.

Těžko při téhle osádce může člověk propadat depresi. 

Gerald Durrell - My Family and Other Animals (O mé rodině a jiné zvířeně)

Další mluvené slovo odposlouchané v Praze. Od Durrella mám ještě jednu knihu v knihovničce, ale teď jsem docela na rozpacích. Protože O mé rodině a jiné zvířeně je zřejmě ze slabšího soudku.

Gerry popisuje život jeho rodiny a početném zvěřinci na ostrově Korfu. Výraznými postavami jsou především ukňouraná maminka a jeho bratři pohodový lovec Leslie a k zabití namyšlený Larry. Největší dojem na mě udělal právě Larry, který je klíčovou postavou hned dvou příběhů, ale jako postava už nemůže být otravnější.

Vcelku prima jsou kapitoly o Gerryho domácím učiteli, nadšeném ornitologovi, a jeho mamince, a setkání s trestancem, který autorovi věnuje velkého černohřbetého rajka Aleca. To bohužel zase musí okomentovat debilně paranoidný Larry.

V průměru je pak kniha poněkud podprůměrná, možná mladšímu čtenáři by přišla zábavnější. Mě už otravovali vykreslené charaktery protagonistů.

Ma-myčka

Můj byt dostal do vínku rovnou i myčku, která teda zatím byla jen hladová, protože nemám dost talířků, abych ji nakrmil. Dnes jsem se tedy rozhodl ji poprvé zapnout.

Princip fungováním přístrojů se dá vysvětlit tzv. trpaslíčkovou teorií, kdy po stisknutí tlačítko vylezou trpaslíčci a obstarají řádné fungování přístroje.

Trpaslíčci v mé myčce mají zřejmě chov pekelných psů (psíčků), kteří na stisknutí tlačítka vyletí a všechno nádobí olížou. A jsou u toho zatraceně NAHLAS! Vážně se obávám toho, že pokud budu mýt nádobí např. když návštěva přijde na oběd, budeme se muset jít projít. Protože s myčkou si už nepokecáme. Tak nahlas uvnitř ti psi řádí.

Na druhou stranu jsem po otevření myčky vyndal z oblaků par opravdu čisté nádobí, takže kluci nebojte, někdy budou i kosti.

Stanisław Lem - Solaris

Doporučení člověk získává různými způsoby. Když vám někdo zajímavý s podobným vkusem na sci-fi a literaturu vůbec řekne, že Solaris četl a viděl asi třikrát, není co řešit. A když to najdete namluvené Milanem Honzovičem, tak stačí už jen nasadit sluchátka.

Solaris je především psychologická kniha zasazená do sci-fi prostředí. Na výzkumnou stanici zavěšenou na orbitu nad planetou téměř zcela pokryté oceánem plazmatické konzistence, který jeví znaky inteligentního života, přilétá náš hlavní hrdina Chris. Potkává se s dalšími dvěma výzkumníky, kteří na tom rozhodně nejsou psychicky dobře. Chris je tím samozřejmě zaražen a vůbec nechápe situaci. Brzy se však na stanici objeví jeho žena - která je již několik let mrtvá. Což vnese světlo do situace jeho kolegů, ale přímo hromady otazníků okolo oceánu.

Kniha je tvořená z velké části popisy a vědeckými analýzami oceánu, historií jeho výzkumu, ale to důležité leží jinde - analýza emocí okolo smrti a opouštění vzpomínek na osoby, které nám byly blízké.

Christopher Moore - A Dirty Job (Špinavá práce)

Těšil jsem se na metro. Já prostě mám metro rád. Těšil jsem se, jak si v něm budu číst - jenže to mám do práce tak blízko, že se nevyplácí vytahovat knihu. Naštěstí jsou tu i namluvené knížky, které se čtou samy hned v okamžiku, kdy opustíte byt. První knihou přečtenou v Praze se tak stává Špinavá práce.

Charlie Asher byl docela normální, možná trochu vyděšený a neurotický chlápek. Stane se celkem ošklivá věc, že tenhle chlápek přijde o ženu, která zemře u porodu jejich dcerušky. Takže se z něj stává svobodný otec, který k tomu všemu ještě navíc má získávat lidské duše - přijde to odnikud přesně jak tu větu píšu. Vůbec nechápete, že? Charlie taky zpočátku ne. Brzy se tak stává z obchodníka se zbožím z druhé ruky obchodníkem se smrtí, svobodným otcem jehož dcera umí zabít člověka slovem koťátko a má obrovské černé psy (plemeno Kerberos), který bojuje s kanálovými harpyjemi a kamarádí s dva metry vysokým černochem, který se jmenuje Mátomil Svěží. Do toho všeho se navíc přimíchá Audrey a veverčí lid.

Knížka je velmi originální a na to, jak blízko smrti se její děj odehrává, vcelku s nadhledem a přitom často realisticky s černým humorem popisuje odchod lidí z tohoto světa. Dokonce ani sexu není zrovna málo. A pokaždé, když se snažím někomu říct, o čem kniha je, je dost překvapen, jak může navzájem tolik blbostí navázat v jeden aspoň přiměřeně smysluplný příběh.

Praho, možná nejsi tak ošklivá

Nebylo málo lidí, kteří si vzpomněli na moje výroky "Nejen, že to bude otrava, navíc to bude v Praze." nebo "Vážně? Do Prahy? Do prdele." a vcelku se podivili, že moje nová korespondenční adresa končí Praha 5.

Nechci rozhodně tvrdit, že to je konečná, nebo že jsem si zvykl na to, že mě spousta lidí doma nazývá pražákem - proč mi to zní pořád jako urážka či negativní charakterový rys je trochu námět pro zamyšlení pro obyvatele hlavního města.

Ale vysoké panelové stěny Stodůlek mě objaly a zdá se, že je ve výsledku jedno, zda cement jednotlivých dílů nalili do forem někde na severu nebo ve středních Čechách. Což neznamená, že se pořád cítím trochu jako na výletě.

Během procházky, kdy jsem doprovázel kolegyni z práce a pak se vracel ze Smíchova přes Košíře do Stodůlek, notný kus přes okrajovou část lesů na Cibulce, kde jsem se (začátek ironie) vůbec nebál (konec ironie) - což je taky zvláštní, Máchovo jezero bych obešel hustším lesem bez baterky a bál se jen velkého množství písku v botech. A jak tak člověk stoupá na nějaké ty pahorky a vidí to rozsvícené velkoměsto z různých stran, zalézá do bočních uliček, z důvodu dětinského hledání pokladů - musí přiznat, že ta Praha není ošklivá. Nebo rozhodně tak ošklivá, jak jsem si ji dělal.

Furt musím trvat na tom, že jestli mě někdo bude oslovovat pražáku, tak ho minimálně zpražím nenávistným pohledem.

Jako chirurg

Taky se vám zdají ty případy, kdy lékaři nechají pacientovi nějaký nástroj v břiše při operaci, naprosto neuvěřitelné?

Hádejte, kdo nechal v nové pračce štípačky.

Stále praxe

Popravdě, rozdíly mezi prací a praxí nejsou moc zřetelné.

Zatím pro tebe nemáme skříňku, věci si dej do skříňky na hořlaviny.

Zatím pro tebe nemáme klíče, musíš si vždycky zazvonit.

Vždycky mám rád výmluvu, proč do práce nemůžu chodit včas.

John Irving - Hotel New Hampshire

Přijde mi zajímavé, že poslední dobou jsem četl dost děl amerických autorů, o kterých vím, že se mi časem slijí, pokud se nebudu trochu soustředit. Mluvím teď o této knize, o Steinbeckově Na východ od ráje a o Jako zabít ptáčka od Harper Leeové. Pokud jste měli aspoň tu kliku, že jste četli aspoň dvě z této trojice, možná ani tehdy nemusíte plně pochopit, v čem pro mě spočívá jejich podobnost.

Kromě země původu a toho, že mi všechny tři přišly jako velmi velmi dobré, jde hlavně o popis charakterů. Asi jsem se dlouho flákal mezi hvězdami nebo vlkodlaky a upíry a bůhvíčím, případně mezi chemickými vzorci, ale dobře popsaný dlouhý příběh jednotlivce nebo rodu začínám oceňovat více než kdy dříve. Pokud jdete ve stejné stopě, nikdy nezapomenu na Sto roků samoty, ale to skáčeme do jiné země a hlavně úplně jiné ligy.

Příběh této knihy začíná krátce před druhou světovou válkou a končí daleko po ní. Jde o příběh neobyčejné rodiny, která v čele s otcem, který žil v budoucnosti, založila hotel New Hampshire v Dairy. Což není město, které by uživilo dva hotely, a možná že i půl hotelu by bylo bývalo stačilo. V hotelu se tak odehrává příběh našeho hrdiny, jeho otce, matky, dědečka Iowského Boba, jeho staršího bratra a sestry a také mladšího bratra a mladší sestry, která přestala růst. První hotel New Hampshire vznikl přestavbou zaniklé dívčí školy a některé zvláštnosti s tím spojené se s rodinou potáhnou přes kontinenty a čas až navždy. Druhý hotel New Hampshire pak stojí ve Vídni, kde se k stálým obyvatelům hotelu kromě rodiny musí připočítat také prostitutky a radikálové. A jak si vůbec bude stát třetí hotel New Hampshire, jak bude klidný a kdo v něm bude bydlet, nechám objevit ty, které tyto věty snad nalákají.

Pozor na psy a vyhýbejte se otevřeným oknům.

Krajina plochých mraků

Krajina plochých mraků 

trvá tři dny než ji přejdeš 

očima suchýma pískem 

zlatými cestami. 

Piješ v závěji 

světla světa své 

touhy plynoucí 

tak ploše 

po hrací desce. 

Čekej dokud nehodíš šest.

Albert Camus - L'étranger (Cizinec)

[21/35] - což je značka mého oblíbeného článku z časopisu Life, kterému odškrtávám položky nějak častěji, než jsem kdy čekal, se vcelku shoduje s žebříčkem nejlepší literatury za 20. století novin Le Monde. Můžete si povšimnout, že Cizinec v tomto žebříčku drží prvenství.

Krátká novela je pojata v minimalistickém stylu, což je prý také jeden z mých rysů, když něco píšu, jak si povšimli páni porotci při posuzování mé diplomové práce. Příběh začíná zdánlivě kdesi v dáli, ve chvíli, kdy se hlavní hrdina dozvídá, že mu zemřela matka, a odjíždí ji pohřbít. Není z toho příliš smutný. Když se vrátí zpět, potká dívku, která si ho zamiluje. Spřátelí se sousedem, který si obživu obstarává poněkud mimo zákon. A dostáváme se až do osudného okamžiku, kdy spáchá zločin. Vše důležité se pak odehrává především v soudní síni a vazbě. Příběh předkládá čtenáři zajímavý pohled, jak může být člověk posuzován zevně, přitom však vnitřní pochody nemohou být nikdy známy.

Pro někoho možná povinná četba, pro někoho zajímavé sousto duševní stravy. Když se nad tím člověk tak zamyslí, zjistí, že nadčasovost tohoto díla dopadá těžce na mozkové závity stejně jako pokusy o pochopení lidské mysli, a je jedno jestli se příběh odehrává v Alžíru nebo na dovolené v Egyptě.

Dvě tváře Prahy

Při dnešní návštěvě Prahy mě oslovila starší paní v autobuse. Moc jsem jí nerozuměl, ale většinou to byla slova chvály, jak jsem slušně oblečený, pak jak jsem slušně vychovaný, rady do života jako ať si dávám na ty potvory pozor, že jdou hlavně po penězích. Když jsem se zeptal, zda to jede na Krakov, což jsem věděl, ale vycítil jsem, že je potřeba přispět do diskuze, aby byla oboustranná, odpověděla, že ano a že tam jede taky. Tak chvíli povídala něco o osudu.
U Trójského zámku jsem klackoval u kešky. Geocaching dělá z návštěv Prahy snesitelnou sérii výletů. Okolo procházeli lidi se psy, kteří neprozřetelně vlezli do cesty cyklistům. První lekce ryzí pražštiny zněla:

Jděte s těma zasranejma čoklama do hajzlu, čůráci!

Dvě tváře měly obě ošklivýho kníra a ta přívětivější měla dole jen tři zuby. 

Narcissus jonquilla

Víťa mě vcelku překvapil posledním dotazem před obhajobou diplomových prací.

"Nevíš jak se čte Narcissus jonquilla? Já to mám v názvu práce a nejsem si jistej."

Knihovnička

Když jsem procházel spěšně okolo knihovničky na rozebrání, zaujal mě titul "Výprodej vesmírných srnců".

Doma jsem zjistil, že jde o "Výprodej vesmírných snů", což mě trochu zklamalo.

Miroslav Žamboch - Predátoři

 Začal bych slovy klasika:

Kravina na kvadrát! Výplod šílence!
Debilní paskvil!

Myslím, že je to víc než přesné. Pokud se vám dostali Predátoři do rukou, držíte právě velmi kvalitní brakovou literaturu. Sci-fi jako vyšité.

Začínám chápat dnešní archetyp lehce asociálního vědce jako moderní převtělení hloupého Honzy, přičemž obliba roste ve všech žánrech. Náš hrdina tento archetyp doplňuje o znalost motorů a řidičské umění a vcelku paradoxní schopnost slovních vraceček, který mi častokrát nepřišly tak dobré, jako ostatním zúčastněným postavám, ale každému to jeho, i autor si musí při psaní užít a pochválit se.

Co k příběhu? Náš hlavní hrdina je tichý génius Mark Twilli, jehož jedinými vášněmi jsou čísla, vektory a tyhle matematické podivnosti a spalovací motory. Pracuje v laboratoři, která zkoumá vektory a vysílá sondy na různá místa skrz časoprostor - háček je v tom, že najít takový vektor, aby byl zpáteční a ještě ke všemu někam vedl, není žádná hračka. Mark to zkouší jak na laboratorním vybavení, tak bokem na svém upraveném programu. A má kliku. V opilosti oslavuje svůj úspěch a vytočí číslo svého kamaráda Jana Petra - bohatého milionáře a podnikatele s výborným smyslem pro byznys. Ten mu udělá na vektor, který vede na Zemi do druhohor, udělá nabídku s tím, že do tohoto období chce podniknout loveckou výpravu pro bohatou smetánku. Mark souhlasí. Druhý den dojde k obchodu a Mark dostane zároveň pracovní smlouvu, aby zajistil celý skok a připojil se k výpravě i v druhohorách. Tímto způsobem se náš skromný geniální hrdina dostává do skupiny plné dalších archetypových postav - mlčenlivého ruského lovce, bohatýrského ruského magnáta a jeho ženu, britského a německého aristokrata, dalšího nadšeného vědce - paleontologa, dominantního namyšleného milionáře nadsamce a jeho překrásnou přítelkyni, nějací ti kuchaři a sluhové aristokratů a velmi málo postav, pro které archetyp není tak zřetelný.

Zpočátku objevujeme svět druhohorní křídy, pronikáme do jeho atmosféry, brzy se na nás vyřítí i nebezpečná fauna a padnou první výstřely. Mark se jako řidič účastní každé lovecké výpravy, takže jsme stále u toho. Přichází druhá lovecká výprava a ta nabírá docela jiný spád. Slovo masakr je jediné, které by mohlo aspoň trochu přiblížit děj druhé poloviny bez vyzrazování. Autorovi se tu fantazie rozjede do otáček a myslím, že se nechal inspirovat počítačovými hrami. Především obtížnostmi hardcore. Naštěstí náš skromný geniální hrdina dokončí svoji přeměnu v houževnatého lovce dinosaurů a tak to, že vlastně podniká několikadenní pochod smrti si odbudeme na několika stránkách. Archetypy řádí a nikdo se špatnou karmou si nemůže být jistý svým životem. Odpočet návratového vektoru tiká do poslední vteřiny.

Pročítám začátek tohohle review a doufám, že všichni pochopí notu ironie. Predátoři si aspoň pro mě na nic nehrají. Je to sci-fi, je to brak, je to skvělý (nějak tak). Podpírajícím faktem budiž to, že jsem poslední třetinu knížky četl dnes od jedné do čtyř a tuhle recenzi píšu s kruhy pod očima. Celou dobu to bylo jasný, ale četlo se to dobře.

Antihrdinové

Smyšlení hrdinové potřebují silné antihrdiny. V reálném životě si člověk zvládne všechno pokazit sám.

Osminožec

Ráno bylo ve stanu jako ve stáji.
Pavouk hledal cestu dovnitř.
"Já vám, vy volové, vychytám mouchy."
Zamrkal osminožec s šesti očima
a dobrým úmyslem.

Barvy výletu

Modrá - neber si bundu
Žlutá - sundej si mikinu
Stříbrná - veze nás daleko
Černá - pálí nás do nohou
Žlutá, modrá, červená - vodí nás za nos
Zelená - v té se ztratíme
Šedá - nás ochladí stínem
Stříbrná - doveze nás zpátky
Bílá - v té usneme

Will Bryant - Blue Russell (Na hranici zákona)

Tak máme v knihovně malou poličku s knížkami na rozebrání. Taková knihovnička samozřejmě přitahuje knihomoly, a je zajímavá vším, co se na ní může vyskytnout - jednou tu například bylo pět různých vydání Tří mušketýrů. Z knihovničky jednou za čas zmizí všechny knížky, což považuji za hnusnou věc, protože nečekám od nikoho, kdo vybere tři regály knížek naráz, že by je všechny četl. Takže když jdu okolo, připadám si, že nějakou knížku vlastně zachraňuji, když ji vezmu.

Tahle knížka mě zaujala tím, že měla jen jedinou známku nějakého poškození - zřejmě někomu spadla z ruky na jeden roh, který byl maličko ohnutý. Jinak si myslím, knihu přede mnou nikdo nečetl, jelikož stránky byly doposud slepené po ořízce. A popravdě si myslím, že jsem ještě nikdy neměl šťastnější ruku.

Příběh knihy se odehrává ve Spojených státech, ve stejném roce kdy "Cassidy udělal ten vlak ve Wilcoxu". Brzy se v kovářské dílně potkáme s hlavním hrdinou Bluem, který pracuje u svého strýce jako kovář a mechanik, k čemuž má vlohy, nadání a píli. Se strýcem si ale brzy vjedou do vlasů a Blue zmlácený utíká před zákonem v domnění, že svého strýce zabil. Kdesi po proudu řeky ho na břeh vytahuje mrzák Packy. Po nějakých tuláckých peripetiích Packy objevuje u Bluea jeho technický talent a zaučí ho do svého umění - otevírání trezorů. Ukazuje se, že Blue má pro tuhle věc ještě větší vlohy než pro kovařinu. Jejich loupeže jsou čisté a obejdou se bez střelných zbraní, dokud se Blueovi neozve jeho bratr, který přepadává vlaky. Ve vlaku, který se chystají přepadnout je trezor NEPŘEMOŽITELNÝ, velká ocelová bestie se třemi dveřmi a časovým zámkem. Blue přijme výzvu tohoto oříšku i přes námitky svého partnera.

Vzhledem k tomu, že tu knížku někdo odložil, aniž by ji četl, čekal jsem nějaké brakové béčko, vhodné pro cestování do Karlových Varů a do vlaku. I přesto, že to ve výsledku brak je, jsem byl napnutý jak ocelová pružina a těšil se domů, kde jsem ji neprozřetelně zanechal, až si ji dočtu.

Zažijte dobrodružství s ČD!

Pátek byl dobrodružný den pro cestování na dráze. První vlak mi ujel před nosem. Stačilo 15 vteřin a bylo by bývalo všechno v pořádku. Naštěstí se snažím nejezdit posledním spojem, takže ještě jeden vlak měl jet za dvě hodiny. Vrátili jsme se na koalí základnu a pak šli chytit ten další vlak.
Jenže ten vlak nejel! Tak jsme se rozhodli se rychlou chůzí přesunout na hlavní nádraží. Od paní výpravčí jsme dostali dobrou radu na cestu:

To nestihnete!

Nasadili jsme tempo a koal vedle mě capkal v sandálkách přes suché chodníky. Ovšem chytit vlak, byť 7 minut zpožděný, který má odjezd v 18:59, když vyrážíte ve 44 a cesta vám zabere 27 minut, to už chce opravdu pořádný hrnec vlastností: odvahu, tělesnou zdatnost a zároveň i drzost.
Kousek před nádražím jsem už viděl natěšený vlak chystající se k odjezdu. Dal jsem koalovi pusu, začal běžet, přelezl plot (zakazuju ty ploty s malejma očkama, normálně by tam mělo být to obyčejný pletivo, nebo svařovaná brána, jako v Lípě) přeběhl kolejiště (rozhlédnout se!) a zakřičel na drsnou průvodčí (bílo-černě obarvená hlava, ostříhaná na nějaký moderní ježkoněcoúčes, učitě měla i piercingy na skrytých místech) a nastoupil před ní.
Často čekám, že za mnou něco vybuchne. Jen tak pro ten efekt.

Art Spiegelman - Maus

Maus I: A Survivor's Tale: My Father Bleeds History
(Otcova krvavá pouť dějinami)

Maus II: A Survivor's Tale: And Here My Troubles Began
(A tady začalo moje trápení)

Komixy Arta Spiegelmana jsou taktéž zařazeny do stále zmiňovaného článku časopisu Life [19/35]. Nakresleny jsou dvě příběhové linky, jedna o životě Vladka Spiegelmana a jeho ženy před válkou a pak v koncentračních táborech a druhá o zpovídání Vladka jeho synem, jak čerpá náměty na tento komix.

Za sebe musím říct, že komix prostě není můj šálek kávy. Nevím proč musím informace hledat rozházené na stránce, když se to dá pěkně zhustit, ale asi chápu, že někteří lidé tak úplně nevyrostli z potřeby mít v knížce hodně obrázků. Uměl bych si to představit jako doplňkovou četbu k dějepisu na základní škole.

Příběh židů za druhé světové války je pochopitelně drsný a temný. Holocaust bylo tak nesmyslné peklo, že to podle mě nejde vysvětlit. Spiegelmanovi si prošli vším - ghetty až po Birkenau. Vyprávění bylo velmi zajímavé obzvláště v druhém díle.

Linka vztahu autora a jeho otce mi popravdě přijde trochu zbytečná, často mě velmi nudila. Na druhou stranu to dělá trochu zajímavějším, tak trochu polidštěným. Aby člověk nespadl do hnusné deprese z koncentračních táborů máme tu protivného důchodce a syna, který se na něj vzteká. Pravda odůvodněně. Ale i z příběhu se dovídáme, že Art Spiegelman se nikdy odhalování intimních zážitků nebál, možná se tak dokonce s nimi vyrovnává.

Ve výsledku bych řekl, že pokud vás komixy stále baví, nebojte se po Mausovi sáhnout.

Ukázka

John Steinbeck - East of Eden (Na východ od ráje)

[18/35]

Na východ od ráje považoval Steinbeck za svou nejlepší knihu. Od člověka, který se může pyšnit i nobelovkou za literaturu, to něco znamenat musí. Pro mě je to první kniha, kterou jsem od něj četl a předesílám, že jsem dalek toho, aby byla poslední.

Po pomalejším rozjezdu, který nám popíše údolí Salinas od stébel trávy a větru do hloubky podloží, se seznámíme s hlavní generací protagonistů i jejich předky.
Příběh knihy se odehrává na přelomu 19. a 20. století, končí během Velké světové války.

Mně osobně kniha připomínala Jak zabít ptáčka, což se týče především umístění, ale i tím, že se mi kniha velmi líbila.

Úryvek:
Lee pokračoval: „Proto se do toho zahrnuju taky. Všichni jsme zdědili něco podobného, bez ohledu na to, odkud se vystěhovali naši rodiče. Američané všech barev a druhů mají společné sklony. Tvoří jedno plemeno — poznamenané náhodným výběrem. A tak jsme zároveň fanfarónsky kurážní i plní zbytečných strachů — jsme laskaví i krutí jako děti. Rozplýváme se přátelstvím a zároveň se bojíme všeho cizího. Vychloubáme se, ale snadno se dáme ohromit. Jsme přecitlivělí, a přitom realističtí. Jsme hmotařští pozemšťané — ale znáš jiný národ, který se dá tolik strhnout ideály? Přejídáme se. Nemáme žádný vkus a smysl pro úměrnost. Mrháme energií nazdařbůh. Ve starých zemích o nás říkají, že přecházíme z barbarství do dekadence bez mezičlánku kultury. Je možné, že naši kritikové nenašli klíč nebo nepostihli jazyk naší kultury? Takoví jsme, Cale — všichni. A ty nejsi o moc jiný."

Pelham Grenville Wodehouse - Much obliged, Jeeves (Vřelé díky, Jeevesi)

Je-li vaší oblíbenou knihou Jirotkův Saturnin, což by nemělo být tak vzácné, knihy P. G. Wodehouse by se vám měli líbit stejnou měrou. Literární kritici jsou toho názoru, že Jirotka si k Wodehousovi přišel pro notnou dávku inspirace. Wodehousovu hlavní dvojici tvoří mladý pan Wooster a jeho sluha Jeeves. Stejně jako Saturnin je Jeeves dokonalý prototyp společníka a řešitele společenských nesnází svého pána, přičemž jeho metody jsou velmi ortodoxní, propracované a téměř nezjistitelné. Nachází se vždy ve správný čas na správném místě, případně přichází i se správným nápadem.

Rozdílem oproti Jirotkovi je podle mého názoru Bertram Wooster. I tentokrát sledujeme příběh popisovaný jeho osobou, ale oproti panu Oulickému je to většinou Wooster, který vyhledává a způsobuje problémy - ačkoliv se stane, že je v tom i celkem nevinně, rozhodně se nejedná o osůbku zmítanou osudem sem a tam, jako je tomu v českém podání. Bertie se rád napije, rád se baví a vyhýbá se svazku manželskému jako čert svěcené vodě. A že na něj ženské letí jak vosy na nahnilé ovoce.

Pro milovníky Saturnina jde podle mě o jasnou volbu, ostatně si myslím, že jde o čtení téměř pro každého. Navíc P. G. Wodehouse napsal několik pokračování, takže se nemusíte bát, že byste se pak octli bez přídavku.

Vítězslav Nezval - Básně noci

Soubor sedmi rozsáhlejších básnických skladeb Vítězslava Nezvala, které jsou sice krásné, ale já preferuji spíše ty krátké útvary. Vznik jednotlivých básní se datuje od 1922 do 1929, lyrika v nich je přímo překrásná, proto mě docela překvapil Podivuhodný kouzelník ze kterého přikládám dva úryvky na ukázku. Ve chvíli, kdy jsem to předčítal svému přitulenému medvídkovi, který trochu vrněl a pověděl, že nevnímá vůbec ta slova, ale jen tón hlasu - vzhledem k tomu, že šlo o sloky lyrikou protkané tak, že ani já sám už jsem netušil, o čem vlastně předčítám, to považuji za velký kompliment - a pak jsme se náhle dostali do slok čtvrtého zpěvu a tam se náhle zhmotnilo, o čem si to vlastně čteme. Což mi trochu popravdě zážitek lehce zkalilo. Ale na nikoho se nemá cenu zlobit.

Podivuhodný kouzelník (úryvky)

Zpěv druhý
...

Uhelný důl
jak mnich který zkameněl
tě poděsí
nuž projdi rychle
a spusť se po nádherném copanu zlata
To byl střed země
a střed bolesti

Uvidíš zázrak na prahu země protinožců
Světélkující roubení studny
kulaté oko
nový zrak

Toť laterna magica podzemí
jež na dně studny dívá se čočkou z rádia
a prosvětluje si zem
Hle cihlová řeka
s korábem jak mramor
sněhobílým
Labuti podzemí
zachycuješ se kotvou
o křehký talíř měsíce
tam dole
na nebi protinožců

...

Zpěv čtvrtý

Zelený stůl podpíral ruce staré vládě
patnáct tisíc revolucionářů stálo na barikádě

Podivuhodný kouzelník v šatech kamelota
čte na rohu ulice kdejaké noviny
Soudruzi do boje! hřměla revoluční rota
se starcem v čele jejž kryly už šediny

Tu tam jsi viděl čapku našišato
ženy šly s konvičkami jak do práce
Četl se Manifest To každému z nás budiž svato
Hej soudruzi hurá na zrádce!
...

Krásný den na to, aby se člověk pěkně projel, píchnul a pěkně se prošel.

Jaroslav Seifert - Jablko s klína

Jsou knihy, které vás nepřekvapí. Třeba tahle je nepřekvapivě dobrá, což je prima. Znej své básníky a oni tě nezradí.


Další ukázky tady.

Čtenářka veršů

Tak opuštění samotáři

na lodi plují večerem,
rybáři, kteří nerybaří

a se složeným čeřenem.

Jak zrnko hrášku v mělké misce

rým o rým něžně zazvoní,
prst náhle zůstal na ořízce,

jako by upad‘ do snění.

Básníku lháři! Jaká slova

ve jménu krásy nalhal jsi tu!
Je krásnější noc fialová

a světla v matném asfaltu.

Někdo jí horce drtil dlaně

a dal jí růži, zahalen
v škrabošce stínu pomačkané;

hodila růži do kamen.

Žal jako spona vlas jí zdobí

a vlas jí spadá do spánku;
tak chutná pramen mezi hroby,

tak voní listí krušpánku.

Tak opuštění samotáři

na lodi plují večerem,
rybáři, kteří nerybaří

a se složeným čeřenem.

Pohádka o kominíkovi

Příběh našeho hrdiny
se do života může hodit.
On byl ten jediný,
kdo princeznu mohl osvobodit.

Princezna byla překrásná

a, jak to bývá, zakletá,
jak ve všem byla úžasná,
byla to hrozná popleta.

Ve věži kráska zamčená,
dílem vlastni viny,
klíček ze zámku ztratila
a neměla žádný jiný.

Náš hrdina byl kominík,
člověk zvyklý výšky,
jen si došel pro žebřík,
hned zdolal okno vížky.

Princezna je celá šťastná,
málem se z toho zajíká,
vzplane láskou jako kamna
po návštěvě kominíka.

Byla svatba, jak to bývá
na královském dvoře,
ženich v černém, slečna bílá,
dopadlo to dobře.

Daniel Keyes - Flowers for Algernon (Růže pro Algernon)

Krátká povídka o vědeckém pokusu, kdy na mentálně retardovaném člověku provedou doktoři pokus o zvýšení jeho mentálního výkonu. Operace je úspěšná a Karel tak zažívá prudký nárůst intelektu. Kniha je psána formou přepisu záznamů, kde si Karel zaznamenává své prožitky na magnetofon pro vědecké pozorování.

Povídku jsem slyšel namluvenou Ladislavem Mrkvičkou, velmi dobře přednesená a podkreslená hudbou zanechá nepochybně daleko hlubší, poněkud depresivní dojem z příběhu. [17/35]

Telefon pana magistra

Volal mi pan magistr. Myslel jsem si, že je to Jarda a dělá si ze mě prdel. Nebyl to Jarda. Byl to pan magistr a nabízel mi práci.

Vzal to v pohodě, asi má taky veselé kamarády.

Ale já opravdu nejsem Jarda.

Dech slunce

Slunce se opřelo plnými dlaněmi
do města
rozpálilo střechy
plechové ozdoby na plotech
z kamenných ulic vyrazilo dech.

Ale taky vysvléklo hochy z kalhot
dívkám obléklo sukně
a hluboké výstřihy
bojují proti potu na místech
z horkých pokojů vyrazilo dech.

Žebrácká lekce za 8 korun

Jsem důvěřivý člověk. Nevím, jestli za to můžou příběhy, kdy dáte dědovi buchtu a on vám zjeví, že je kouzelný dědeček a splní vám tři přání, nebo různé akce Musíme si pomáhat. Zkrátka když za mnou někdo přijde, že potřebuje drobné na vlak, protože nemá, tak je ode mě dostane.

Tenhle pán chtěl 8 korun na cestu do Poděbrad. Dal jsem mu je.

Na chvíli se ztratil. Já si přesedl na protější lavičku, abych viděl na tabuli, kdy mi jede přípoj a pán na cestě do Poděbrad se objevil asi za 10 minut. Zastavil se kousek ode mě a ve vzduchu bylo cítit napětí, že se rozhoupává k tomu, aby mě oslovil. Čekal jsem, že když jsem mu pomohl k jeho lístku do Poděbrad, že mi sdělí svůj příběh, proč cestuje kam cestuje, odkud přijel a vůbec. O tenhle příběh jsem zájem neměl a proto jsem ho vytrvale ignoroval. Po dvou minutách se rozhoupal a oslovil mě.

"Mohl bych vás o něco požádat?"

Zvedl jsem obočí. Nečekal jsem to, ale tušil jsem která bije. "Povídejte," řekl jsem.

"Neměl byste 8 korun?"

"Člověče, já jsem před 10 minutama seděl na támhletý lavičce," ukázal jsem, "a už jste mě o 8 korun stáhnul."

Odmávnul mě a odešel. Ale ten způsob jakým mě odmávnul - ve stylu omluvte, profesionální chyba, ve svém podstatě takové velkorysé odmávnutí.

Snad jsem z té důvěřivosti na dlouhou dobu vyléčený.

Kurt Vonnegut - Slaughterhouse-Five (Jatka č. 5)

[16/35] Byl jsem v očekávání nějaké podobné knížky jako Věčnou válku a místo toho jsem se dočkal zajímavé směsi sci-fi a protiválečného díla.

V knížce se dozvídáme, že autor bude psát o vybombardování Drážďan za druhé světové války a o tom jak byl německým zajatcem, jak o té knížce dlouho přemýšlel, než ji napsal, a pak si tu knížku můžeme i přečíst.

Hlavním hrdinou knížky je Billy Pilgrim, který kromě toho, že je maličký a hubený a do zajetí padl dost zmatečně a neozbrojený, začne pendlovat časem sem a tam. Takže se z druhé světové války přesouvá do budoucnosti, kde je optikem a ženatý, a pak do nemocnice po nehodě, kde je stále optikem, ale už není ženatý, a do jiné nemocnice, kde se zotavuje z hrůz, které prožil ve druhé světové válce, a kde začne číst sci-fi, a taky na planetu Tralfamador, kde ho malí mimozemšťané drží v zoo spolu s filmovou hvězdou. Během toho pendlování vždycky chvíli trvá, než se zase vrátí do správného okamžiku, takže knížka nejde tak úplně popořádku. Tedy já se v tom vyznal lehce, ale těžko říct, co na to jiní.

V knížce je napsáno, že v Drážďanech umřelo daleko víc lidí, než kolik tam umřelo podle oficiálních zpráv, což nemění nic na tom, že ohnivá bouře je hrozná věc a Drážďaňané by byli určitě radši, kdyby je byla  nepotkala. A pokaždé, když v knize někdo umře, je za tím napsáno tak to chodí, což je docela dobré vyjádření pravdy.

Knížka není dlouhá, je zajímavě napsaná, a někomu se zdála být tak dobrá, že ji dal na ten seznam do časopisu Life a já bych řekl, proč ne?

Nelle Harper Lee - To Kill a Mockingbird (Jako zabít ptáčka)

"Dille, taková věc se musí promyslet," bránil se Jem. "Nech mě to chvilku rozvážit... to je, jako když nutíš želvu, aby vylezla..."
"Jak se to dělá?" zajímal se Dill.
"Zapálí se pod ní sirka."

Knížka se odehrává v letech před druhou světovou válkou a je o malém městečku Maycomb, o jeho obyvatelích, o běloších, černoších a taky o běloších, co žijou vedle skládky a chodí do školy jen první den.

Knížka je psaná z pohledu malé Čipery Finchové, která má staršího bratra Jema a tatínka Atika, protože maminka už jim umřela. Takže se dočítáme, kterak Čipera nahlíží na svět a na svoje sousedy.

Atikus Finch pracuje jako advokát a dostane se k obhajobě případu, kdy jde o znásilnění bělošky černochem. Což není pro občany Maycombu, Alabama, vůbec lehké téma k odpoledním čajům.

Knížka se určitě čte skvěle, často mi nedala ani spát, i když po přečtení bych ji sám nezařadil do seznamu 35 knih, které byste měli za život přečíst podle časopisu Life, ze kterého si tímto pádem odškrtávám patnáctou položku. Ale chápu, že to je místně určené.

Jacques Prévert - Jako zázrakem

Když se dnes mluví o lásce, myslí lidé vždycky na totéž - věčný trojúhelník, nevěra.
Že lidé jeden druhého podváděti?
To se může stát každému, ale psát o tom hry, romány, dělat filmy?
Mě tyhle paroháčské historky nezajímají.
Pro mne to není láska.
Láska...
Když je člověk něčím oslněn, dokáže jen velmi těžko a velmi přibližně vyjádřit toto oslnění, vyslovit nebo popsat.
V životě jsem nespatřil nic lepšího, nic krásnějšího, než je nahá žena...
Ale když se k něčemu takovému přiznáte, hned se vás každý zeptá:
"Ale jdi, koho jsi to viděl? Která to byla? A kdy?"
Je to truchlivé...
Ano láska je svobodná. Svobodná.
Šílená láska?
Vášnivá láska?
Láska s velkým L...
Jen ji neoznačujme nálepkami.
Láska...
Čím častěji to slovo opakuji, tím méně mi říká.
Je to tajemné, mlčenlivé slovo a v tom je jeho půvab, jeho kouzlo.

Stalo se, že jsem prokázal, že nejsem hlupec a že jsem sečtělý a že umím být přínosem pro kolektiv jak pracovně, tak i jako prvek zábavný, dostal tuto nádhernou knihu, za kterou znovu děkuji. Chvíli jsem se styděl, že jméno Prévert slyším prvně, ale tak na druhou stranu nemůžu vědět všechno, a zřeba zase vím, proč takový GSK3 enzym může za to, že něco třeba nevíte vy, a protože jsem si knížku přečetl, jsem o něco chytřejší, a ostatně to je to, k čemu knihy tady jsou.

Jacques Prévert byl francouzský básník, ale taky dělal do filmu a psal texty k šansonům. Kdyby na to přišlo, byl by asi surrealista, ale neměl vůbec žádnou kázeň a tak nemohl být u žádného hnutí, protože nikoho neposlouchal. Napsal spoustu hezkých věcí, ke kterým si dělal taky koláže a nakonec umřel, protože hrozně moc kouřil cigarety. A to asi opravdu hrozně moc, protože v téhle knížce jsou jeho fotografie a nekouří jen na třech z nich. Na dvou se s někým fotí a není mu vidět na ruce, a na třetí hraje divadlo,

V knížce najdeme spoustu básní, pohádky, příběhy z Prévertova života, a taky spoustu životopisných faktů a událostí. Takže kdo ho nezná, ten ho pozná. U knihy je taky gramofonová deska, a já nevím, co na ní je, protože náš gramofon nemá jehlu. Což je třeba naschvál, aby se o ni nikdo nepíchnul. Někdy později si ji určitě někde pustím, abych tu krásnou knížku opravdu prošel celou.

Zahrada

Ani tisíce let

Nestačí

Vypovědět

Vteřinku věčnosti

Kdy jsi mě políbil

Kdy jsem tě políbila

Jednoho rána ve svítivé zimě

V parku Montsouris v Paříži

V Paříži

Na zemi

Na zemi která je hvězdou.

Obchody

Máš něco co chci.
Třeba i ty máš na mě přání.
Mám tu láhev vína
pro naše jednání.
Možná, když si promluvíme,
tak se i dohodnem',
co provedeme s tím vínem
a co s načatým večerem.

Prerekvizita

Prerekvizity člověka jen a jen rozčilují. A začalo to tou první: "Žádné knedlíky, dokud nesníš polévku."

Karel Čapek - Trapné povídky

Tak tato kniha se mi ocitla ve čtečce a dlouho čekala na své dočtení. I když je to Čapek, tak to prostě není úplně ono, buď je to tou dobou, nebo tématy, ale v každém případě mě z povídek bavila sotva jedna nebo dvě.

Povídky jsou o příbězích života obyčejných lidí, kteří se dostanou do takových obyčejných situací, kdy tak trochu trapně upadají do bezmoci, řítí se někam nevěda kam. Zajímavý obraz minulého století, ovšem nic extra záživného.

Arkadij a Boris Strugačtí - Strana bagrovych tuč (Krajina purpurových mračien)

Kniha o hrdinech Svazu socialistických republik, kteří se nejvíc zasloužili o vybudování prvního letiště na Venuši.

Odpovídá na spoustu otázek, které by vás o Venuši mohly kdy napadnout, např. je na Venuši život, co je největší nepřítel člověka na Venuši, proč je potřeba zavírat dveře do kesonu, proč se člověk má vyhýbat červenému prstenu, proč je důležité s sebou mít odborníka na pouště (popravdě hlavně kvůli tomu, že je to frajer a výborný řidič - frajerů a řidičů se držte, lidičky), a spoustu dalších,

Knížce notnou chvíli trvá, než to nakopne a odlepí se od zemského povrchu, ale pak je to docela fajn. Nicméně jsem trochu rád, že ji mám za sebou a pokud není někdo vysloveně fanda tvorby bratří Strugackých, existují lepší dílka z jejich společný tvorby, která stojí za to.

Cyklistická básnička ke sv. Jiří

Neřiť se tak na tom kole,
přibrzdi a kochej se.
Tu kvete louka, tu zas pole,
vánkem čechrat nechej se.
A nebohé užovky
stihnou uhnout z vozovky.

Pablo Neruda - Óda na artyčok

La alcachofa de tierno corazón se vistió de guerrero, erecta, construyó una pequeña cúpula, se mantuvo impermeable bajo sus escamas, a su lado los vegetales locos se encresparon, se hicieron zarcillos, espadañas, bulbos conmovedores, en el subsuelo durmió la zanahoria de bigotes rojos, la viña resecó los sarmientos por donde sube el vino, la col se dedicó a probarse faldas, el orégano a perfumar el mundo, y la dulce alcachofa allí en el huerto, vestida de guerrero, bruñida como una granada, orgullosa, y un día una con otra en grandes cestos de mimbre, caminó por el mercado a realizar su sueño: la milicia. En hileras nunca fue tan marcial como en la feria, los hombres entre las legumbres con sus camisas blancas eran mariscales de las alcachofas, las filas apretadas, las voces de comando, y la detonación de una caja que cae, pero entonces viene María con su cesto, escoge una alcachofa, no le teme, la examina, la observa contra la luz como si fuera un huevo, la compra, la confunde en su bolsa con un par de zapatos, con un repollo y una botella de vinagre hasta que entrando a la cocina la sumerge en la olla. Así termina en paz esta carrera del vegetal armado que se llama alcachofa, luego escama por escama desvestimos la delicia y comemos la pacífica pasta de su corazón verde.

The artichoke With a tender heart Dressed up like a warrior, Standing at attention, it built A small helmet Under its scales It remained Unshakeable, By its side The crazy vegetables Uncurled Their tendrills and leaf-crowns, Throbbing bulbs, In the sub-soil The carrot With its red mustaches Was sleeping, The grapevine Hung out to dry its branches Through which the wine will rise, The cabbage Dedicated itself To trying on skirts, The oregano To perfuming the world, And the sweet Artichoke There in the garden, Dressed like a warrior, Burnished Like a proud Pomegrante. And one day Side by side In big wicker baskets Walking through the market To realize their dream The artichoke army In formation. Never was it so military Like on parade. The men In their white shirts Among the vegetables Were The Marshals Of the artichokes Lines in close order Command voices, And the bang Of a falling box. But Then Maria Comes With her basket She chooses An artichoke, She's not afraid of it. She examines it, she observes it Up against the light like it was an egg, She buys it, She mixes it up In her handbag With a pair of shoes With a cabbage head and a Bottle Of vinegar Until She enters the kitchen And submerges it in a pot. Thus ends In peace This career Of the armed vegetable Which is called an artichoke, Then Scale by scale, We strip off The delicacy And eat The peaceful mush Of its green heart.

Artyčok s něžným srdcem oblečen jako válečník stojící v pozoru, vystavěl si malou helmu, pod svými šupinami zůstává neotřesitelný. Po jeho boku fanatická zelenina, neohnutá se svými úponky a listy a pulzujícími bulvami v podloží. Mrkev s červenými kníry spala, réva pověsila uschnout své větve, zelí si umínilo zkoušet všechny sukně. Oregáno provoňující svět a sladký artyčok, tam v zahradě oblečen jako válečník, lesklý jako granátové jablko, hrdý, a jednoho dne, bok po boku ve velkých koších pochodovali trhem jak o tom vždy snili: jako armáda. V šiku nikdy nevypadali tak bojovně, na tržnici mezi impulzy mužů v bílých košilích byli maršálové artyčoky, sevřené formace, rozkazy, výbuchy krabic, které upadly, ale pak přišla Marie s košíčkem, vybrala artyčok, nebála se, prohlédla ze všech stran, proti světlu jako vejce, koupila a přidala ke zmatku v tašce s párem bot, zelím a jednou láhví octa, když přišla do kuchyně, dala jej do hrnce. Tak končí v míru příběh obrněné zeleniny zvané artyčok. Pak šupinu po šupině svlékneme delikatesu a jíme vnitřek jejího mírumilovného zeleného srdce.

Španělský originál převzat ze stránek eldígoras.com

Anglický překlad převzat ze stránek motherbird.com

Český amatérský překlad vytvořen svépomocí.

Paul Haines - Secret Carnival Workers

Kdo je ten Paul Haines?

Vrtá hlavou určitě mnoha z vás. Jako heslo ve wikipedii vám vyjede básník a jazzový textař. Mezi jeho nejznámější dílo patří např. Escalator over the hill. Pořád vám to nic neříká? Nejste v těchto končinách asi první, a nepředpokládám, že by to bylo za mořem o mnoho lepší. Sám jsem o něm do přečteních prvních řádků netušil vůbec nic, a popravdě ani po přečtení se neodvažuju považovat se za nějakého znalce jeho tvorby.

Takže jak tě vůbec napadlo číst něco od někoho takového?

Celá věc se má tak, že Paul Haines má tři děti. Tima, který vlastní nějakou nahrávací společnost, Avery, která je kanadská hlasatelka, a  Emily, která je moje oblíbená zpěvačka, zakladatelka kapely Metric, kterou strašně rád poslouchám. A i v rozhovorech se členy kapely mi byla ohromně sympatická, a přišla mi inteligentní a vtipná, a jednoho večera si říkám: Nenapsala ta holka taky něco? Odpověď na tuto otázku zněla ne, ale má tátu a ten je básník. A zanedlouho později si objednávám odněkud z Británie knížku absolutně neznámého člověka na základě přenesených genů a dvou nebo tří básní, které jsem četl někde v ukázce.

Tak historii jak jsem začal číst Paula Hainese bychom měli. A jaká byla knížka?

Knihu sestavil Stuart Broomer po Paulově smrti (2003) v roce 2007. a věnuje se jeho celoživotní tvorbě - ať už to byly krátké povídky, jazzové reportáže, nebo básně.

Ačkoliv bylo jistý období, kdy mě jazz bavil, rozhodně jsem nikdy nepronikl tak hluboko, aby mě bavily jazzové reportáže. Povídkám jsem spíš nerozuměl, což určitě může být způsobeno i nějakou jazykovou bariérou, tak i tím, že styl psaní mě nijak neuchvátil a pointu jsem nenacházel (stejný problém mívám u Hemingwaye).
O něco lepší to bylo s básněmi. Nicméně, jak které období. Např. v počátcích tvorby byl Haines ovlivněn stylem dada, což není zrovna můj šálek kávy.
V pozdějších letech ovšem tyto vlivy vymizely, a tak se našlo i pár básní, které se mi docela líbily.

JUST WHEN I THOUGHT

JUST WHEN I THOUGHT

BICYCLES NO LONGER

EXISTED

I SAW A WOMAN

ON ONE

AU MOMENT MȆME

OÙ JE ME DISAIS QUES LES

BICYCLETTES CA N'EXISTAIT PLUS

J'EN AI VU PASSER UNE

AVEC UNE FEMME

DESSUS

(Když jsem myslel

že kola už více

neexistují

Uviděl jsem ženu

na jednom)

SURPRISE! SURPRISE!

SHE WHIPPED

HER HAIR

FROM HER FACE

AND WITH HER HORNY

LIPS BLEW HIM A

KISS HALF WHIMSY

HALF WHISKY

HER &

HIS

ZAG &

ZIG

(Odhodila
vlasy

ze svého obličeje

a nadrženými

rty poslala mu

pusu napůl opile

napůl roztomile.

Její a jeho

sem a tam.)

Jen úryvek z básně Fire

...

Eve born with a walk

to remind

That all love poems

must rhyme

...

Co říci na závěr? Že sáhnutí po naprosto neznámém autorovi bylo vcelku krásné spontánní rozhodnutí. Ve výsledku jsem zklamaný jen kvůli tomu, že jsem si sliboval objev nějakého nového velkého neznámého umělce. Co na tom, v knihovně mám knížku, kterou na 99% nebude nikdo znát, a jsem zase o něco chytřejší.
A kdyby někdo chtěl zapůjčit, víte na koho se obrátit.