Larry Correia - Monster Hunter Alpha (Alfa)

V pořadí třetí, ale pro mě druhá kniha Lovců monster, opět skvěle namluvená Jiříkem.

Z první knihy Lovci monster s.r.o. je tady vlastně jen jediná vystupující postava, a to postava samotného šéfa Earla Harbingera, který kromě toho, že je vlkodlak, je ještě ke všemu zkušený lovec monster a certifikovaný drsňák. Ale tak nějak drsňák ze staré školy, však se taky narodil v roce 1900.

Případ, který se zprvu zdál, jakože půjde o uzavření starého soupeření mezi dvěma vlkodlaky, se rozjede v absolutní jatka vlkodlačí smečky a pokusem o zastavení vulkodlačí apokalypsy (nejedná se o překlep, ale o název vlkodlačích zombií). Ke všemu se Harbingerovi splní dlouholeté přání ve velmi nepříhodnou chvíli.

I přes přeskočení druhého dílů série netrpí kniha dějovou mezerou, naopak se spíš vrtáme v Earlově historii někdy během doby války ve Vietnamu, takže občasné odkazy na první nebo druhou knihu nijak neruší. Jinak je to svižné akční moderní fantasy, poslouchalo se to skvěle. 

Lukáš Kakrda - Nikdo mě neučil usínat

Nu, člověče, nakonec se mi podařilo si tuhle knížku půjčit a vcelku rychle zhltnout. Asi málokoho překvapí, když podotknu, že autora znám osobně.
Pokud si zkusíte vygooglit něco o knize, dostane se vám informace jen o číslu ISBN a počtu stran. Snad teď i tenhle příspěvek a zápis na cbdb.cz, který jsem ostatně taky psal já. Tedy tabula rasa. Což činí psaní tohohle příspěvku vcelku náročnou, ale i zábavnou činností. Mimochodem knížka v podobném tajnůstkaření pokračuje, ale o tom později.
Odpíchneme se básní - vzkazem - nebo jimpodobností, která mě napadla včera při čtení:

Četl jsem tvou novou knihu,

snad cítím z ní méně lihu.

Více boha - méně chápu.

V tomhle světě vždycky tápu.

Nikdo mě neučil usínat je již druhou knihou, kterou se Lukášovi povedlo vydat. Nebudu se snažit zastírat, že můj názor na Magorium není právě valný, ale to je prostě tím, že čtu (a snad i píšu) naprosto odlišné věci. Takže nějaké odkazy na Prokleté básníky mě nijak neuchvacují. A taky mě nebaví dlouhé básně, kterých bylo Magorium plné. Vzpomínám si, že jsem to vyjádřil slovy "Jestli to nevmáčkneš na osm řádků, tak to nemá ani cenu psát." Jo, byla to svým způsobem blbost, dnes je mi tak o pět let víc. Ale asi mě stále baví spíš ty krátké básně.

Máme tu knihu druhou, která mě bavila už svým pojetím - nemá názvy básní, ani obsah, ani věnování. Máme tu předsádku, titul, tiráž a už se na nás valí poezie. Což je prima. Ty jsou průměrně kratší, díky anonymitě si nesou zprávu samy v sobě. Výjimkou nejsou ani dvouřádkové výkřiky.
Dle mého nemá cenu rozebírat o čem autor píše a jak to na mě působilo - on si každý vybere to svoje. To, že se v tématech rozcházíme mě tentokrát nerozhodilo tolik jako kdysi. Jako obvykle sem pár básní hodím jako ukázku (snad neva) a vyberte si, zda stojí se za touto knihou pídit.
A já napíšu tomu volovi, že se mi to vlastně docela líbilo.

To znovu někdo mléko rozlil
a vypiji si to zas a jenom já.
Co úsilí stojí, bych se neztratil.
Mlha krásná, mlha zasraná.

Ze spánku mě budí
cizí dech a škubání hrudi,
živá vidina ženy cizí,
kterak v židli sedí a civí,
jak s hrůzou na ni křičím.
Pak otočí šíji a zase zmizí.

Běž si! Stejně už nebudu spát
- brána dokořán - pojď si hrát.

Všichni sníváme o světě
plném dokonalých příběhů,
ve kterých existujeme tak,
jak skutečně chceme; tak
jak to nikdy neříkáme nahlas.
A bez ohledu na to,
pro jaký svět se nakonec rozhodneme,
budeme se nesnášet
- kvůli jednomu
nebo druhému.

Andělé a múzy

Nevěřím v boha.

Nevěřím ani na anděly.

Věřím na múzy.

S několika jsem i spal,

když zrovna chtěly.

Robert M. Pirsig - Zen and the Art of Motorcycle Maintenance

”Dad?”
”What?”
”Why are we doing this?”
”What?”
”Just riding all the time.”
”Just to see the country-vacation.“ The answer doesnt seem to satisfy him. But he can't seem to say whats wrong with it. A sudden despair wave hits, like that at dawn. I lie to him. That's what's wrong.
”We just keep going and going,” he says.
”Sure. What would you rather do?”
He has no answer. I don't either.

Nebudu vám lhát - tohle byla jedna z největších čtenářských bitev za hodně dlouhou dobu. Jde ovšem o 22. knihu ze seznamu 35, tak jsem se snažil. Nicméně je potřeba říci, že za poslední tři měsíce (minimálně) jsem na svoji velmi oblíbenou otázku Co čtěš? odpovídal stále stejně: ten Zen.

Ale ráno 1. prosince to padlo. Probudil jsem se a nevstal, dokud jsem nepřečetl posledních 9% knížky, které jsem měl popravdě už plné zuby. Přesto si nemyslím, že by byla vysloveně špatná, jsem si naprosto jistý, že se najdou lidé, kteří si ji dokážou užít (třeba Michal, od kterého ji mám, znovu a i přesto všechno co píšu a napíšu - díky).

Připouštím, že úvodní ukázka je trochu podpásovka. Zen and the Art of Motorcycle Maintenance je totiž o mnoha věcech. V principu bych knihu rozdělil na tři linie. První z nich je přítomnost, kdy autor knihy jede na výlet na motorkách, zpočátku s dalším manželským párem. Druhá je pak minulost, kdy povídá o svém životě před elektroléčbou - o své staré osobnosti, kterou nazývá Phaedrus, kterou tato elektroléčba "zabila" a jemu zbyly jen střípky paměti z té doby. Třetí jsou pak filozofické úvahy, které se vztahují k jedné ze zmíněných linií, často i oběma.

Samotný výlet není nijak zvlášť zajímavý, a ta úvodní ukázka ho docela vystihuje. Umím si naprosto živě představit, že je to velká zábava pro účastníky (ve výsledku je to náš roadtrip po Sicílii), ale neděje se nic zajímavého a autor ho má vlastně jen jako nosnou kostru pro to, aby mohl navazovat a přerušovat druhou a třetí linii.

Druhá linie byla zajímavá v tom smyslu, že jsem byl celou dobu zvědav, jak to vypadá, když se člověk zblázní. Ve výsledku se ale stejně dostáváme k filozofickým úvahám, jen má autor "kliku", že se díky mrtvé osobnosti ve své hlavě může dívat na věci ze dvou různých úhlů. Takže druhá linie jsou vlastně historky z doby, kdy ještě učil a začal objevovat svoje složité filozofické otázky.

Ve výsledku je tedy hlavní poselství knihy, ne nečekaně, v těch filozofických úvahách. A tady připouštím, že mi jich mnoho mohlo utéct. Zde píšu ty, které jsem byl schopen rozlišit.

• Frustrace netechnických lidí, kteří žijí v zajetí techniky - autor porovnává sebe, který si svou motorku opravuje sám, a druhý pár, který sice motorku vlastní, ale vůbec technice nerozumí, či ji spíš nechce rozumět. Jsou tak vlastně neustále ve stresu, přirovnal bych to k větě, kterou jsem ve svém okolí už slyšel: Tahle nová technika, to vůbec není pro mě. Člověk 21. století je, pokud chce udržet krok s ostatní společností, nucen využívat nové techniky. A existují lidé, které to rozčiluje, protože k tomu prostě nemají vlohy/chuť, a ti pak žijí v takovém zajetí technologií, které je jim nepříjemné.
• Oprava motocyklu - jakákoliv technická činnost je stav mysli. Pochopí všichni ti, kteří si jdou odpočinout do garáže, nebo rádi něco opravují.
• Zdolávání hory - ve chvíli, kdy autor se synem zdolávají vrchol jednoho z vrcholků. Vcelku snadno - pro mnoho lidí je pokoření hory to, proč celý výlet vykonávají. Pokud připustíte, že člověk by se měl plahočit do kopce hlavně proto, že ho baví pobyt v horách, myslím, že si většinu výletů pak víc užijete.
• souhrnně Kvalita a souboj na filozofické fakultě - je vcelku jasné, že to je to, co nám chce autor sdělit. Co nám chce předat. Také tyto části tvoří dobrou třetinu knihy. To jsou myšlenky, které ho donutily zešílet. Odmítnout zapsanou logiku, vštěpovanou nám od našeho narození již od antického Řecka. Jenže pro mě to celé byl boj se slovy, pokoušení se charakterizovat něco, co podle něj nelze. Ke všemu tu byla jazyková bariéra má neznalost některých pojmů. Zkrátka tady jsem nebyl cílovou skupinou, nějak mi chyběla ta provázanost s něčím z praktického života (nebo jsem to jen nenašel). To samozřejmě spolklo nejvíce času a dost mě to otrávilo.

Během knihy jsem se proklínal, že ji čtu v angličtině, protože ačkoliv to pro mě není nijak extra velký problém, přeci jen je potřeba zapnout větší část mozku než u českého textu. Kniha tak na mě kolikrát fungovala jako dokonalé sedativum a některé stránky jsem četl i třikrát, abych je vůbec vstřebal. Celkově jsem maličko otrávený, že mi zabrala tak strašně moc času a neodnesl jsem si z ní tolik, kolik jsem čekal. Ale jako vždycky - je to jen můj názor.

”What I wanted to say,” I finally get in, “is that I've a set of instructions at home which open up great realms for the improvement of technical writing. They begin, Assembly of Japanese bicycle require great peace of mind.“ This produces more laughter, but Sylvia and Gennie and the sculptor give sharp looks of recognition.
”Thats a good instruction,” the sculptor says. Gennie nods too.
”Thats kind of why I saved it,” I say. “At first I laughed because of memories of bicycles I'd put together and, of course, the unintended slur on Japanese manufacture. But theres a lot of wisdom in that statement.” 

Stieg Larsson - Luftslottet som sprängdes (Dívka, která kopla do vosího hnízda)

Poslední dopsaný díl Milénia Stiega Larssona, navazující přesně v místě, kde Dívka, která si hrála s ohněm skončila. Pokud je tu někdo, kdo ještě nezná Muže, kteří nenávidí ženy, a nemá detektivky vysloveně v neoblibě, rozhodně ho čeká příjemné počtení, nebo si celý příběh může vychutnat i ve filmové podobě a to hned dvou provedeních.

Dostáváme se konečně k místu, kdy Lisbeth Salanderová je u soudu ve vykonstruovaném procesu, který na ní navlékly švédské tajné služby už ve třinácti letech. Naštěstí i přes to, jaký vztah má obvykle se svým okolím, má dostatek přátel, kteří jsou ochotni ji pomoct. Nastává tak souboj novinářů a řadových policistů proti tajné jednotce, která se neštítí ničeho.

Svižný akční příběh se poslouchá vcelku sám. Jen mě už po dvou dílech máloco překvapilo.

Zdeněk Šmaus - Martina

Před dávnou dobou další knížka vybraná z knihovničky na rozebrání. Ti, co mě znají, zcela jistě pochopí důvody. Hned na začátku otevřena, nepochopena a odložena. Poté odložena z mnoha jiných důvodů - ono totiž knížek na světě je.

Nedávno, když mi došla moje předchozí "metrová" knížka, podíval jsem se do knihovny a vidím, jak tam Martina leží, a říkám si Jo, to dám. Popravdě po pár stranách jsem byl nemálo překvapen.

Tahle knížka je totiž psána spíše lyricky, překotně, autor střídá popis s asociacemi, často vlastně asociací navazuje na asociaci jinou bez toho, aby předchozí dokončil. Kniha totiž začíná od toho nejdůležitějšího, co se v příběhu stane, i přesto, že se to stane někdy uprostřed, což je právě ta matoucí vlastnost prvních několika stránek.

Příběh je, díky zvláštní expozici, něco, co mi vlastně zkazilo dojem. Zpočátku je jasné, že jde o romantiku, pak se dozvídáme, že jde vlastně o romantiku zakázanou, i když je to na pomezí, a nakonec to má svoje odůvodnění, což nám to zase vrátí zpátky do té pozitivní části spektra. Ale stejně, už tam ta ručička jednou byla.

Ve výsledku doporučím tuhle knížku číst hlavně kvůli tomu jazyku, protože to je jedna z věcí, pro které jsem si pomyslel páni, tohle jsem ještě nečetl, to je skvělý, takhle bych chtěl taky umět psát. Rozhodně to není žádná lehká četba. Ale svému účelu v metru posloužila.

Studený sníh tedy sešel a byl očekáván další. Jeho drobné krůpěje zůstaly na oknech a krytech okenních rámů a podzim se už nevzpamatoval, i když hýřil dál a dál pil, a teď v umytých a průbojnějších barvách, jaky bu mu nepřítel dodal odvahy a druhé mízy. Rána teď pravidelně vyplivovala rozdrobenou mlhu, která mokře a studeně spěchala a plula údolími a potom se rychle kdesi schovávala, asi před vyhouplým kotoučem Slunce. Náhlé a měkké teplo rychle polevovalo a po poledni se u zase z cípů krajiny vynořovaly průhledné vlny oparu, které se ledabyle a jakoby nevšímavě protahovaly v údech, ale jakmile se odpoledne ukolébalo jejich zdánlivou neschopností a západ zezlatil, ihned vyrazil mlžná zástěra a její chvosty se chobotnicovitě roztáhly mezi kopci.

První sníh

Padá první sníh,
je večer, tma,
a já jdu unavený z práce
a tak se mi s ním nějak daří ztotožnit.

První sníh je totiž ulepený,
rozbředlý, a i když to není pravda,
jakoby už padal trochu špinavý.

První sníh mají asi rádi jen ti,
kteří vědí, že teprve po něm
může přijít ten krásný a elegantní
sníh mrazivé noci, nebo dne.

Mám obavy, zdali skutečně
nemám s prvním sněhem cosi společného.
Že když na mě dýchneš,
roztaju dřív, než se stihnu dotknout tvých rtů.

Výprodej kosmických snů

uspořádal Jurij Michajlovič Medvěděv, přeložil Ivo Král

K téhle knize se váže můj vcelku úsměvný přehmat a přehlédnutí, kdy jsem sahal do poličky pro rozebrání pro nějaký zábavný titul a objevil Výprodej kosmických srnců - výběr ruského sci-fi. A jestli někdy někdo dokáže pojmenovat knížku Výprodej kosmických srnců, tak to musí být rozhodně nejlepší sci-fi na světě. Non plus ultra, že to napsali Rusové, a kdo umí lepší sci-fi, než Rusové? Pak jsem doma s povzdechem seznal, že místo parožnatců za skvělé ceny budou na skladě sny...

Knížka dostala tzv. atribut metrová, a to znamená, že měla tu možnost doprovázet mě po kolejích podzemím Prahy. Společnost dělala dobrou, některé povídky jsou sice dost úsměvné (Hranice rizika a výbuch meteoritu z neutrohmoty...), některé málo pochopitelné, některé naopak připomínají jiná dílka (u Lásky k zemi jsem si nemohl nevzpomenout na Solaris), ale třeba povídky  Přestupek, Štvanice i Dobré jitro, chiméry si rozhodně pozornost zasloužily.

Leč nezbývá si povzdechnout, že výprodej kosmické zvěře se nekonal.

Marian Palla - Kdyby byl krtek velkej jako prase

Taková nevšední básnická sbírka, která nám odpoví na spoustu otázek, které nás nikdy nenapadly.

Dozvíme se spoustu intimností z autorova života, kterého jsme neznali, a které jsme rovněž neznali. O radosti ze smazání této neznalosti bych se vyjádřil pozitivněji u té první části. A protože jde o sbírku nevšední, asi sem prostě nahrubo naházím nějaké ukázky, ať si můžete udělat obrázek sami.

Signal

Signal je festival světla, který tuším dnešní večer v Praze končil, a tenhle článek vlastně není skoro vůbec o něm, ale tak trochu náhled na můj život v matičce stověžaté a jak se může nějaký večer vyvinout.

Ještě v práci sháním doprovod na zmíněný festival a nenacházím nenalézám. Ondra mi dal košem kvůli nějaké kolaudaci (nic osobního) a zbytek potenciálních doprovodů je buďto mimo Prahu, nebo už tam byli. Ale co, dojedu sám, prohlédnu si podle všech to nejzajímavější a pojedu domů.

Večer vlastně začal pro mě dost špatně, jelikož v bláhové představě jsem místo na náměstí Míru vystoupil na Jiřího z Poděbrad v domnění, že ta velká projekce je tam. Vyjdu z metra a všimnu si postavy na nějakém kamenném soklu ve skupince lidí a říkám si: "Je to Jirka, nebo není?" Obejdu náměstí a jelikož nemám úplně ve zvyku oslovovat cizince, kterým navíc není moc dobře vidět do obličeje, navíc v Praze, ale nakonec se nějak rozhoupu a "Hele, ahoj Jirko, jsi to ty?" a je to trefa. S Jirkou se znám z kolejí (ostatně všichni, co pobývali na Kotli v rocích 2011-2013 musí znát Jirku "Filozofa", jinak jsou to šprti, co jen seděli na pokojích - a i ti jim šli občas vynadat, když hráli na housle zrovna u nich na patře). Takže chvíli kecáme a pak se seznamuji i se zbytkem skupinky, což jsou Roman a Jirkova přítelkyně Caroline, což je francouzka již podle ucha a přízvuku v angličtině. Čímž mi obsazuje kolonka doprovod a jdeme tentokrát na správné náměstí. Projekce nebyla špatná, myslím, že dost se podepsalo to, že jsme stáli hrozně blízko a můj plán vzhledem k dobré společnosti se mění na "na Staromák? proč ne?".

Čili jdeme Prahou, kecáme s Jirkou, který žije podle spousty lidí vysněným životem "tak teď jsme byli v Asii, zítra jedeme zase do Francie", opráším angličtinu při společné konverzaci, dojdeme na Staromák, kde stojíme pod Orlojem, a shlédneme zdejší projekci, o které Jirka řekne, že je to bullshit a já s ním dost souhlasím a mizíme na náplavku. Chvíli mluvíme o francouzské hudbě, o který Jirka zase říká, že je to shit, já se snažím vzpomenout na nějaké francouzské kapely, snažím se resuscitovat svoji francouzštinu, ale můj pokus o vyslovení Nouvelle Vague slyší Caroline jako Nouvelle Vache, takže se z toho trochu vzpamatovávám a pak mizíme na náplavku.

Tam není ani noha. Jirka prohlásí: "Čekal jsem tu davy krásných žen, které by se tu promenovaly."

Caroline na to dotčeně řekne: "A co já, já jsem tady!" Je to několikátá česká věta, kterou ten večer řekne, každá ta věta mě rozesmála, zčásti kvůli přízvuku, který zní jako kdyby každé to slovo bylo ve vlastní dřevěné krabičce, zčásti kvůli tomu, jak jsem překvapený, jak ta holka ten jazyk zvládá a že nám s Jirkou vlastně většinu času rozuměla, i když jsme mluvili mezi sebou česky.

Jdeme na Palackého na metro a rozjíždíme se na opačné strany.

Tak to byl třeba jeden z těch večerů, kdy jsem docela rád, že bydlím v Praze. A jsem rád, že pořád tak nějak funguje moje vlastnost někam přijdu a aspoň jednoho člověka tam znám, kterou jsem objevil na Kotli. Ona ta vlastnost byla na Kotli často podmíněná tím, že jsem Jirku znal od prvního týdne a ten byl pak všude, ale...

Dashiell Hammett - The Maltese Falcon (Maltézský sokol)

K vašemu poslechu namluvil Oldtrebi.

Když do detektivní kanceláře Archer & Spade vejde křehká dívčina, která hledá svoji sestru,

světlovlasý ďábel Spade snad trochu zbystří. Jelikož je to ale opravdu pěkná kůstka, Miles Archer se rozhodne propůjčit své osobní služby sledování. Ráno poté soukromý detektiv Spade nechává seškrábat jméno Archer ze dveří a chystá se vyšetřit smrt svého parťáka. Případ je ale zapletenější, než se zdá.

Popravdě si myslím, že případ je zapletený sice řádně, ale některé věci úplně nesouhlasí. Gangsteři jsou sice všemi mastmi mazaní, ale Spade, ten je úplný klouzek, jak mu všechno krásně vychází.

Ve výsledku je to správná oddechová detektivka, takže nic nezkazíte, když tomu také chvíli dáte.

Soukromá apokalypsa

Vzpomínám si, kdy jsem chtěl naposledy pohnout světem.
V těch místech je hlína ještě pořád tmavá od popela.
Sedím na trávě slehlé lijákem s cynickým úsměvem,
který se mi objevil pár měsíců po té události,
téměř hned jak mi začaly fungovat mimické svaly,
vyrýpávám si tu tmavou hlínu zpod nehtů.
Říkám si, že je štěstí, že jsme tam byli jen my dva.
I takhle trvalo odklidit všechna těla.

V Tatrách

Jak vypadá takový výlet na Slovensko?
Ve 4 ráno se probudíte na posteli,
za okny stojí Mikuláš,
asi kontroluje, zda jste celí.
V 5 ráno se procházíte Popradem,
krkavci se vám vysmějí,
že jste tak brzy vzhůru.
Ani žížaly na poli nevstávají tak brzy,
takže máte spoustu času,
abyste si odložili věci na hotelu
a chytili vlak co míří k těm kopcům,
které znáte ze sušenek.
Vystoupíte, když vás nechají,
a jdete nahoru
a nahoru a na horu
a tam se vám otevře pohled,
který nemá cenu vůbec fotit,
protože je to něco,
na co si můžete hlavu vykroutit
a oči vykoukat
a nakonec víte, že to vnímáte
spíš celým tělem a bytostí.

Básník by se chtěl utopit
v plese pod Krivání.
Nemůže,
všude platí zákaz koupání.

Raymond Chandler - The Long Good-bye (Loučení s Lennoxem)

Další audio brilantně namluvená Oldtrebim.

Phill Marlowe potká na ulici před klubem chlápka dost zmoženého alkoholem, který podle jeho mínění potřebuje pomoct. Zařídí mu odvoz z klubu k sobě do bytu, nechá ho maličko vystřízlivět, dodá finanční injekci, aby se chlápek dostal do Vegas, kde podle všeho může dostat dobrý flek. Ten člověk se jmenuje Terry Lennox.

K možnému čtenářovu překvapení se Terry Lennox skutečně postaví na nohy, vrátí se ke své ženě a když se vrátí do Hollywoodu, aby Marlowovi poděkoval, stanou se z nich parťáci, kteří občas zajdou na drink.

Jenže jednoho večera se objeví Lennox s pistolí u Marlowova bytu a tvrdí, že potřebuje pomoct. Marlowe se dle svých zásad na nic neptá a zaplétá se do souhry velmi zvláštních náhod, úmrtí a známostí.

Motýl z obsidiánu

Parafráze aztécké lyriky, přebásnil Ivan Slavík

Hrozně dlouho jsem rozmýšlel, jak tuhle knihu nějak uchopit - nemyslím tím samozřejmě anatomickou stránku věci, jelikož je to jako jiné básnické sbírky tenká útlá knížečka s opravdu moc krásnými deskami. Rozhodně bych snad nechtěl snižovat kvalitu přebásnění a překladu Ivana Slavíka, ale jedná se tu o básníky, kteří k nám díky jeho úsilí promlouvají skrz více než šest století a přes plochu celého oceánu. A vzhledem k jiné knize, kterou zrovna čtu - jsou to úryvky civilizace, která myslela jinak ve chvíli, kdy jsi Evropa objevila, a Evropa po těchto objevech začala přemýšlet úplně jinak. Je to staré, prastaré a úplně jiné - a přesto to píše vlastně o podobných tématech - o radosti, o smrti a strachu z ní, úvahy co přijde po ní...

Když to zvážím kolem a kolem - knížka je zajímavá ne z hlediska básnického, ale z obsahového. Jenže nad tím jsem já zrovna v danou chvíli přemýšlet nechtěl. Takže bych ji doporučil jen těm, kteří se zajímají o Aztéky.

TO NEBUDE NAVŽDY:
Kraj tajemství čeká.
Což je tam radost?
Přátelství je tam?
Ach ne, jen tady na zemi
jsme se našli!

V HLUBINĚ NOCI,
když nesvítal ještě den,
když o světle ještě
potuchy nebylo,
sešli se všichni,
drželi bohové radu
tam na místě bohů:
v Teotivakán.

Pelham Grenville Wodehouse - Young men in spats (Mladí páni v kamaších)

Druhá knížka od P. G. Wodehouse, musím přiznat, že o něco maličko horší, než ta první. Ne, že by to snad nebylo zábavné, jen to není zábavné tolik, kolik by člověk od toho očekával.

Jedná se o sbírku povídek, jejichž hlavními hrdiny jsou různí členové klubu Trubců - především Bedříšek Widgeon a pak synovci sira Mullinera. Náplní jsou pak povětšinou námluvy u různých slečen, které častokrát mají o členech klubu Trubců docela jiné mínění, než jak je znají jejich pairové. Jak takové námluvy povětšinou končí si můžete přečíst sami.

Noční metro

V nočním metru mají všichni přimknuté oči.
Tím pevněji, čím víc se jim vagon točí.
Mám oči otevřené,
snad jsem něco zanedbal,
možná jsem měl ještě pobýt.
Možná jsem to jen brzy vzdal.

Perseidy

Seděl bych s tebou
a pozoroval hvězdy,
tvou hlavu vážil svým ramenem.
Meteory se nedotknou tvých očí.
Nespi, nespi, nestihneš ani jedno přání.

I ty noci byly takový temnější...

ve dne spávám, v noci psávám

To je heslo tohohle blogu, který už nějakou dobu neplatí. Byť se mi po něm sem tam zasteskne. Protože je to právě tenhle čas, mezi psem a vlkem, který jsem měl ze všech nejradši. I teď tady někde v Praze je to ten čas, kdy z hospody konečně vylámali i posledního opilce, ten si stihl odhulákat svoje poselství světu a teď míří tiše domů, nebo hlasitě chrápe v příkopě.

Na světě je ticho, hučí jen nezbytné elektrické přístroje a já se můžu plně oddat zvuku cvakající klávesnice nebo hrotu tužky šustící po papíře.

Dobrou noc jako heslo pro inspiraci.

Jana Štroblová - Torza

Protože jsem byl celý rok moc hodný, dostal jsem k odvezení možná kilo, kilo a půl poezie. Tohle byla jedna z těch knížek (asi 20 dkg). Krom toho, že autorka je Češka, nevěděl jsem o ní zhola nic, a teprve teď, co píšu tohle review si o ní hledám články.

Co však můžu říci o téhle sbírce? Jsou to spíš smutné básně, ne úplně můj šálek kávy, byť sem tam nějakou také spáchám. Nicméně rozhodně se to nedá srovnávat. Její básně jsou ryze lyrické a musím povědět, že z některých veršů jsem opravdu na větvi. Je v tom velké kouzlo a vedle paní autorky by dozajista upadl v rozpaky.

Myslím, že co jsem mohl říci jsem řekl, a tady vložím jednu báseň na ukázku, ať si můžete aspoň malý obrázek udělat sami.

CHLADNO

Věky se tisknu k tvému rameni...
Potopy, války, hladomory.
Pořád pád náhrobního kamení
z vrchlolku vytoužené hory,
poryvy hlíny:
                 všude na zemi
rovy - ta křivda hlíny
                                  létu.
A zase my dva, věčně. Za my:
v plynových komorách a v ghettu.
(Galeje. Bubny poprav. Zdivo cel.
Prostory, čas kamenné doby.)

Laskavé léto klade jitrocel
jak do ran na naše dva hroby.

Zas máme vstát...
                          Jen loktem ke straně
odvalils kámen - prázdnou desku,
jak jsi, tak bezděky a bezbranně,
dal ruce za hlavu - až k stesku
                                                 světa,
a vdýchl
             škvírou pro prst. Jsou
takové chvíle. "Kdyby..." "Až by..."

(Zas padneš, chochol krve na prsou,
na pustou antarktidu dlažby!)

Neživí, nesmíření, nestálí -
zrak pod hlínou, zrak v těžkých víčkách.

Nikdo nám duši na prach nespálí
(Lehký prach!)
v dušičkových svíčkách?
- - - - - - - -
Taková zima:
třeskutá jak paměť,
s níž nikdy nikdo nemůže být spasen.
jak hadí kámen, vyměněný za měď
ohně a listí. Za oheň a za sen.

Vyhasl.
Mrtví padají až na dno
planety... Krajem táhne vlčí chátra...
- - - - - - - -

František Kotleta - Příliš dlouhá swingers párty

Od stejného autora jako Hustej nářez tady máme další béčkovou... rád bych řekl řezačku, ale tady by se muselo použít jiného slova.

Recept na zábavný béčkový sci-fi/fantasy je vcelku jednoduchý: násilí, sex a aspoň trochu zajímavý příběh (není nutností). Kotleta zde použil jednoduchou rovnici - když ti chybí násilí a příběh, dej tam o to víc sexu. Takže náš hrdina, doktor archeologie (nebo paleontologie) Kosek, se většinou příběhů prostě prosouloží. Což není nezábavné (to čtení myslím), ale že bych se teda nějak extra popadal za břicho, to teda ne.

Knížka obsahuje pět povídek, v první z nich je doktor Kosek najat detektivní kanceláří Zdeněk Kouda, která se zabývá nadpřirozenými případy v Česku i ve světě. V dalších čtyřech již pak jako řadový zaměstnanec této detektivní kanceláře aktivně řeší různé případy. Jeho kolegy jsou dva bývalí policajti (pěkní chlíváci, ale profíci) a šéfem zmíněný Kouda neustále kouřící dýmku.

Většina případů se řeší v Praze, takže je to docela zajímavé (ne tak zajímavé jako třeba Líheň), ale ve výsledku to není taková bomba, jako Hustej nářez.

Vítězslav Nezval - Sbohem a šáteček

Co se tak stane, když si s sebou v '33 roce vezmete na výlet do Francie papír, tužku a múzu.
Takže pěkně začneme tím šátečkem a přes Vídeň se dostaneme do Paříže. Tam se budeme pár dní poflakovat a prohlížet si pamětihodnosti, ale i chudší čtvrti, pak nasedneme do vlaku a svezeme se ke Středozemnímu moři a přes Itálii zase zpět domů.
Musím říct, že tohle cestování bylo fakt super. Byť je to útlá knížečka, ale uvnitř se na sebe dobré básně defacto mačkají.
Trochu je mi líto, že za celou cestu po Sicílii se mi povedlo stvořit pořádnou básničku jen jednu... ale budeme doufat, že je to koncentrovaná kvalita.

Zastesknutí
Zastesklo se mi v zázračném městě
po vás mí dobří přátelé?
Snad až se vyspím po dlouhé cestě
bude mi zase vesele

Zastesklo se mi po tobě otče
či po vás matko? Po kompak...
Zastesklo se mi sám nevím po čem
Zastesklo se mi jenom tak

Avenue du Maine
Ruka v kominické rukavici
Každý krámek tvoří brazletu
Uhlí a víno
Ani jedno kino
Ukazuješ prsty k Montrougi
Proto máš za nehty špínu
A přece voníš chudá dívko po růži

V Louvru
4
Tento Michelangelův jinoch
se vrhal jistě každé ráno do moře
Potřeba dát se objímati zrodila jeho velmi oblé boky
Malé dívčince se bude zdáti velkým bratrem jemuž chystá své panenství
Jeho nedokončená hlava je zárukou že dlouho nezestárne
Stydlivý jinochu
v tom je všecko
Nikdy se netvářit pateticky

Básně pro dívky

Příliš mých básní je určeno dívkám.

Ale pamatují si, které jsem to psal?

Ale pamatuji si, které jsem to psal?

Mnoho básní, dívek neúměrou,

snad proto píšu

s lehkou nedůvěrou.

Windows 10

Člověk by nečekal, že se po tolika měsících vtírání, různými velikostmi oken "nainstaluj si mě, NAINSTALUJ SI MĚ" spontánně rozhodnu tak tedy jo. Ptáte-li se proč, tak jeden z hlavních je určitě ten, že mám mobil s Windows 8.1 a jsem si díky tomu jistý, že W10 využiji více, než staré W7.

Instalace - rozhodně bych neřekl, že to bylo snadné. Popravdě od kliku na "upgradovat hned" do obrazovky Vítejte ve Windows 10 uběhlo 26 hodin. Instalace se zasekla hned třikrát na různých fázích, takže můj prvotní plán v půl devátý to zapnu a do půlnoci to bude se změnil v nechám to jet přes noc. Ráno jsem to vypnul v jiné fázi. Rozhodně bych taky netvrdil, že je to úplně pro každého, jelikož nakonec jsem musel jet podle tohoto návodu, a popravdě stále považuji příkazový řádek jako vyšší dívčí pro průměrného uživatele. Dobrá zpráva je, že krom těch dvou nestandartních operací se instalace skutečně provedla sama, takže druhý den už jsme šťastně dojeli do cíle.

Po instalaci se objeví několik uvítacích obrazovek s texty Vítáme..., ale třeba také 

Všechny vaše soubory jsou tam, kde jste je nechali.

Myslím, že tahle věta je opravdu ikonická, obrazovka tento text ukazovala dobré tři minuty a mně se honily hlavou odpovědi jako to bych vám taky, kurva, radil. Nicméně jsem dítě štěstěny a tohle se splnilo.

Jinak co se týče skvělých nových aplikací a programů, Edge zmizel z lišty vcelku rychle, kdy jsem po třech minutách nebyl schopný najít lištu se záložkami. Zní to zbrkle a krutě, ale osobně jsem zvyklý na Firefox a Chrom a nemám důvod měnit. Filmy a TV pořady následoval Edge, jelikož věc, u který nepřijdu ani po pěti minutách, jak zapnout externí titulky.

Jinak se toho moc nezměnilo, jen mi přibylo víc nástrojů, jak komunikovat s telefonem snadněji, což u W7 bylo jednoduše obtížné.
Především jsem si řekl, že je třeba držet krok s dobou. Jestliže W7 skončí 2020, nechci si za 4 roky zvykat na nový systém, i kdyby mi nakrásně zůstal starý počítač.

James Thurber - Filozof a ústřice

Muž ve středním věku na létající hrazdě (The Middle-Aged Man on the Flying Trapeze)
Další bajky pro naši dobu (Further Fables for Our Time)

A jsou i takové knihy, na kterých si myslím otestuji svou zdatnost a trpělivost, často hýčkané nadějí, že se to někde musí zlepšit. Nebudu lhát, knihu Jamese Thurbera jsem z většiny protrpěl. Přitom, kdo by to mohl čekat, s titulem Filozof a ústřice?

James Thurber je americký humorista, který se mimo jiné zapsal také povídkou Tajný život Waltera Mittyho, která byla vcelku nedávno vcelku umně podruhé zfilmována.

Filozof a ústřice obsahuje výběr krátkých povídek, které v první půlce popisují životy různých srandovních malých chlapíků, povětšinou ženatých, kteří jsou buď typičtí sedí ve vysokém křesle, čte noviny, kouří a toleruje svoji manželku nebo naopak neobyčejně trhlí. Druhá poloviny pak obsahuje krátké bajky, kde se laťka pro mě konečně trochu zvedla, ale stejně, bránice se do žádných nepravidelných záškubů nedostala. Takže jsem obracel stránku za stránkou, až jsem doputoval nakonec.

Larry Correia - Monster Hunter International (Lovci monster s.r.o.)

Další kniha namluvená Jiříkem, kterého s tátou považujeme za vrchního Pratchettova předčítače, ovšem tentokrát zpracoval knihu úplně jiného ražení. Lovci monster jsou vlastně docela béčková

řezačka, až teď si uvědomuji, že se to postavilo trochu nad úroveň možná právě kvůli tomu přednesu.

Hlavním hrdinou je Owen Pitt, což je chlapík tmavší pleti velký jako hora. Potkáváme ho ve chvíli, kdy se živí jako účetní a jeho šéf, což je ztělesnění všech špatných šéfů, si ho jednoho večera pozve na kobereček. Jako přídavek k neocenění Owenovi práce ve firmě mu prozradí, že se ho hodlá potrestat trestem mimo firemní nařízení. Tento trest je ve zkratce to, že se šéf promění ve vlkodlaka a chystá se Pitta sežrat. Naštěstí pro nás se Pitt neživil v životě jen jako účetní, ale taky jako vyhazovač v barech a nebo bojem v ilegálních zápasech. Souboj s vlkodlakem je tak tedy vcelku vyrovnaný a Owenovi se podaří jej přežít a vlkodlaka zneškodnit.

Po této události Pitta nejdříve kontaktují federální agenti z úřadu pro kontrolu monster, a pak chlapík, který reprezentuje firmu Lovci monster s.r.o., který mu nabídne práci. Owen se po dlouhé úvaze rozhodne tuto práci přijmout.

Knížka je svižná, nabitá dějem a akcí, není nouze o drsnější slova i scény. Zkrátka je to dobré béčko.

Vernon Sullivan - J'irai cracher sur vos tombes (Boris Vian - Naplivu na vaše hroby)

První román, který Boris Vian nechal vydat pod pseudonymem Vernon Sullivan. A protože nejlepší reklamou je, když vás zakáže vláda, je tahle knížka pěkně drsná a dost dobře se prý prodávala.

Podobně jako u následující knihy U mrtvých na barvě kůže nesejde, kterou jsem stihl přečíst dříve, je hlavní postava černoch bílé pleti.

Příběh je především plný sexu. Lee, to je náš bílý černoch, musí změnit bydliště a stane se knihkupcem v menším městečku. Zde se skamarádí s partou teenagerů, a už od začátku ojíždí všechny ženské příslušnice téhle party. Pak si ale udělá zálusk na dcery majitele třtinových plantáží z vedlejšího města, kde žijí samí zbohatlíci. A na nich se rozhodne vykonat svou pomstu.

Kniha se čte vcelku svižně, ve výsledku je to ale tak z 50% porno. Není to tak strašný jako de Sade, ale i tak je toho vcelku dost.

Sicilské silnice

Jak jsem psal v předchozím článku, po Sicílii jsme cestovali v půjčeném autě. Jelikož mám pocit, že čím více na jih, tím má společnost jaksi větší tíhu k chaosu, řízení na Sicílii jsme se obávali. Chtěl bych říct, že poněkud oprávněně, a že to, že jsme se vyhnuli nějakým větším karambolům, lze připisovat hlavně velké dávce štěstí. Více v pojmech silničního provozu níže.

Nejdřív trochu praktická věc - dálnice. Než jsme jeli, snažili jsme se horečnatě najít, jak to je s placenými úseky na Sicílii, jak to funguje, kolik to stojí. Může to být tím, že nejsme v hledání příliš dobří, takže pokud jste na tom stejně jako my, tady třeba najdete odpověď.

Placené dálniční úseky jsou na Sicílii defacto dva. Jsou to Autostrade 18 (východní pobřeží, začíná v Messině a táhne se kus pod Katánii) a Autostrade 20 (severní pobeží začíná kus za Termini Imerese a končí v Messině). Autostrade jsou označeny na ukazatelích zeleně (s tím, že třeba A19 je bezplatná, takže žádné strachy) a uvidíte cedule (v italštině, jak jinak) že budou výběrčí brány. Přijedete do brány, zmáčknete velké červené tlačítko, zajede vyjede kartička a frčíte po dálnici. Při výjezdech z dálnice (není jich úplně mnoho, ale tady byla navigace bezchybná, navíc se vyzná i v šnecích cest, které následuje každý výjezd, viz. heslo křižovatky) jsou umístěny další brány, ve kterých je buď človíček, který vám řekne, kolik po vás chce, nebo automat, do kterého vložíte kartičku a stejný proces. Nejezdili jsme nikdy celý úsek dálnice, ale na druhou stranu jsme vždy platili 70 centů. Když člověk spočítá, kolik ušetřil času a benzinu v kolonách na silnicích nižší třídy, dálnice se vždy vyplatila.

Benzín - stál průměrně 1,5 €. Pokud se na stanici obsloužíte sami, je to o něco levnější. Jinak některé stanice jsou úplně bez obsluhy, s automatem. Nikdy jsme u ní netankovali, takže tam vám návod nepovím.

 Pojmy sicilského silničního provozu

Vězte, že se vám následující část může zdát, jakože je zde užito nadsázky. Pravda je taková, že nadsázka byla použita pouze v minimální míře, jelikož skutečnost je příliš děsivá.

Benzinová stanice

Na Sicílii jsou zhruba dva typy benzinových stanic, jeden druh je malý, kdy je u stojanů pouze další budka pro obsluhu, pak jsou klasické velké benzinky, jako u nás. To je v tom případě malá fungující oáza, nebo redukovaná forma, kdy se malá budka pro obsluhu schovala do nepotřebné velké budovy spolu s jedním regálem motorových olejů. Jinak je to pustá prázdná místnost.

Jednosměrky

Na značku přikazující jeden směr jízdy si Italové potrpí jak díky ostrůvkům (viz. dále křižovatky), tak i díky úzkým uličkám, takže nemají problém hlavní silnici najednou přetnout jednosměrkou, aby se o 20 metrů zase spojila na stejně širokou ulici.
Klakson
Dorozumívací nástroj všech automobilistů, znamená: Uhni!, Jedu!, nebo Cretino!, případně Uhni, cretino, jedu!

Křižovatky

Kde to jde, tam je křižovatka plošně obrovská, optimálně s ostrůvkem, který rozděluje zvlášť každý proud jak vjíždějící, tak vyjíždějící na dva, případně ostrůvek, za kterým je kruhový objezd.

V případě dálničních křižovatek jdou ještě do větší šíře, takže sjedete z dálnice, podjedete ji tunelem, abyste se na druhé straně vyšplhali na most a přejeli stejnou dálnici pomocí mostu.

Mosty

Většina rychlostních silnic je na Sicílii umístěna na mosty, které se pnou přes údolí a opírají se o hory, do kterých pak jsou vytesány tunely. Doporučujeme nedívat se, jak z těchto mostů oprýskává beton.

U některých mostů se krajní pruhy opravují. Nejspíš je to perná práce, protože z dilatačních spár kolikrát začínají vyrůstat keře.

Motorky

Pokud v Čechách považujete motorkáře za dobrovolné dárce orgánů, na Sicílii to platí dvojnásob. I přesto jsou zdejší motorkáři schopni za jízdy kouřit nebo telefonovat.

Omezení rychlosti

Tyto značky najdete ve velké míře hlavně na západní straně ostrova. Italové ignorují asi 90% z nich.
Ptáte-li se, jak je to na východní straně ostrova, tak tam jsou zřejmě pouze citlivější k přírodnímu prostředí a nemají jich u silnic tolik.

Parkování

Ve městech vám může parkování zabrat ohromnou spoustu času. Zvláště kvůli tomu, že ulice jsou zúžené díky tomu, jak jsou auta zaparkovaná podél značek se zákazem parkování.

Pravidlo pravé ruky

Toto pravidlo není na Sicílii užíváno.

Zato se zdá, že respektují zákon zachování hybnosti.

Prodej na ulici

Pokud vidíte na ulici na autě vyrovnanou zeleninu, vězte, že je to stánek, kolem něhož se zákazníci promenují bez jakékoliv vědomosti, že by se nacházeli uprostřed jízdního pruhu.

Předjíždění

Doba, kdy jedou auta vedle sebe je asi 3x delší než u českého předjíždění.

Přechod pro chodce

Sicilské stařenky dodnes přemýšlí, proč se tyto bílé pruhy na silnicích objevily.

Ruce
Pokud Ital s rukou zrovna nemává uvnitř auta, protože je někdo jiný cretino, má ji vystrčenou z okna a chladí ji proudícím vzduchem.

Skůtr

Viz. motorky, ale díky vyššímu ochrannému sklu se na nich lépe kouří a telefonuje.

Stopka

Funguje podobně jako „dej přednost v jízdě“ na českých silnicích, jen na ní Italové nedávají přednost.
Telefonování za volantem
Je vcelku logické, že Italka jedoucí autem volá Italovi jedoucímu na motorce nebo skůtru.

Velká bílá auta

Pokud vidíte auto odpovídající tomuto popisu ve zpětném zrcátku je jen otázkou chvíle, kdy si ho prohlédnete při tom, jak vás předjíždí.
Výběrčí na parkovišti
Samozvaní strážci pořádku, kteří vás navedou, jak nejlépe zaparkovat a vyberou poplatek. Vzhledem k tomu, že účet nedostanete, jsou to prostě jen lidé, kteří se starají o bezpečnost parkoviště. My jsme většinou radši zaplatili, protože jsme nechtěli řešit problém s chlápky, kteří se starají o nebezpečnost parkoviště.

Zákazy předjíždění

Na tyto značky byla zřejmě použita nekvalitní barva, jelikož většina je jich již notně vybledlých. Patrně proto je Italové ignorují věsměs všechny. Mimo jiné je na ní vyvedeno červené a černé auto – pro velká bílá auta tudíž tato značka neplatí.

Zúžení vozovky

V Čechách dává přednost ten, na jehož straně se překážka nebo zúžení vozovky vyskytuje. V Itálii je to většinou naopak, nebo jak to zrovna vyjde.

Cestování po Sicílii

Mapa našeho putování

Tenhle článek by měl být takovou časovou osou našeho putování po Sicílii. Protože jsme zde strávili 14 dní, bez cestovky a autem objeli celý ostrov, už teď zjišťuji, že se mi to všechno motá.

Zároveň by tenhle článek mohl snad posloužit i jiným cestovatelům, takže zkusím být spíš stručný, nicméně musím upozornit na tohle: s tátou jsme poprvé letěli letadlem, poprvé přeletěli nějaké moře, já se poprvé v nějakém koupal, atd. Takže v některých bodech je možné, že to budou takové rady od blbečků pro blbečky. Ale třeba jsou i takoví lidé, zkusím ten článek napsat takový, jaký bych si ho byl rád přečetl před odjezdem.

Terry Pratchett - Soul Music (Těžké melodično)

Díl o Smrťovi (bezva), Zuzance (super!), Krysím Smrťovi (nejlepší!), mázích z Neviditelné univerzity (ok) a hudbě s kameny.

Především Smrť se ztratí, což je vždycky velká bžunda, a tak se tentokrát uzme jeho řemesla Zuzanka. Tady mi to tedy přišlo hodně jako Mort, ale protože Mort byl bezva, nevidím velký problém. Navíc všichni šílí po Zuzance.

Krysí Smrť a Albert zatím začnou řešit, kam se poděl mistr. Nu, Smrť si totiž musí vyřešit něco vlastního, na co by rád zapomněl. Jenže Smrť nezapomíná ani na to, co se ještě nestalo, takže to chce opravdu úsilí.

A odkud si přišla hudba. Posedla jednoho hudebníka, který vypadá tak trochu... elvish, a kapela Howling Stones, složená z něj, trpaslíka Zloty a trolla Cliffa trhá rekordy v návštěvnosti, dovádí k šílenství fanynky a taky mágy. Se kterými má těžkou hlavu zase arcikancléř NÚ.

Možná se nejedná o nejlepší Zeměplochu, ale rozhodně splní očekávání, jako většina knih ze série.

Miroslav Žamboch - Líheň 2 - Královna smrti

Konstatuji očividné: pokračování Líhně 1

Protože moje review prvního dílu bylo opravdu krátké, rozepíšu se o obou zároveň. Nebude to nejspíš o moc delší. Co je zásadní - prostě nevím, zda rozdělení na dva díly je dobré, nebo špatné, nebo ve výsledku zase dobré.

Protože první díl je bezva. Je to svižný, něco se děje, nastiňuje se něco velkého, hrozivého. Střílečky, rubačky, to co máme rádi. Jenže není konečný bez toho druhého dílu. Takže si ten druhý díl musíme přečíst, aby to dávalo smysl.

A druhý díl je prostě hrůza. Nějaká ta rubačka tu pořád je, ale vzhledem k tomu, že všechny hlavní postavy dostávají do vínku tak trochu nadlidské schopnosti, už to není náhle úplně ono. A protože autorovi zřejmě přijde sledování grafů a popis matic jako zábava, vzhledem k jeho studiu se není čemu divit, máme tady popis jakýchsi bizarních závislostí M-pole a příběhu a postav a všechno to dohromady dává jakýs taký smysl, nicméně co je zábavné při měření v laboratoři, není tak úplně zábavné pro akční sci-fi. Ale může to být jen můj názor, mě bavilo spíš sledovat barvy krystalků a vůni, každý máme z té vysoké nějakou jinou libůstku.

Tudíž hodnocení - první díl dobrý, ale bez konce, druhý díl konec, ale strašný.

Pláž

Come ti chiami?
stihl jsem napsat mezi vlnami.
Mezi tou, co tě opřinesla,
a tou, která mi zmáčela slovník.
Tak jsme se dál nedostali
a zbyly nám jen oči pro pláž.

Ztrácení

Zapomnělas minutovou ručičku
zabodnutou do čtvrté.
Ztrácím příliš pomalu
ruku v boku
sůl, snad trn.
Ztratilas kalendář
já ho našel.
Tři strany vytržené,
poskládané v loďky.
Regata prugamenti.

Karel Kryl - Rýmované komentáře

Když zatoužil jsem vlastnit Seifertovo Na vlnách TSF, koupil jsem si nakonec dotisk a v internetovém knihkupectví přihodil Kryla, kterého jsem v danou dobu (a od ní dál) hodně poslouchal.

Z archivu vybrané texty od roku 1983 až po rok 1991 ukazují... co všechno vlastně? Jak politika každé doby je hanebná jiným způsobem, a jak velká škoda je, že tu další Karel Kryl není? Že jeho trefný sarkasmus je slyšet i po těch letech, i o věcech, kterým (bohužel/naštěstí?) nemůžu jako tak mladý člověk rozumět, avšak i přesto cítím.

Ukázky si můžete poslechnout sami. Jako čtení je to skvělé, ale v přednesu to má ještě jinou hloubku.

Squash

Dneska jsem hrál poprvé squash. Dva sety jsme na mé přání hráli na body, abych viděl, jak mi to jde. Dopadly 11:0 a 11:1.

Jistě si všimnete, jak jsem se v druhém setu rapidně zlepšil.

Miroslav Žamboch - Líheň 1 - Smrt zrozená v Praze

Není nad kvalitní brakovou literaturu! Asi se tedy ještě nebudu ukvapovat s nějakým celkovým hodnocením, ale jako audiokniha to rozhodně zábavné je.

Navíc ta zábavná chvíle, kdy se postavy z románu prohání zrovna v místech, kde stejně jako oni přestupujete sice opačně z metra na tramvaj, ale přeci! Maličko zážitek.

Co mi tedy trochu vadí je dosazení autora jako sebe sama do příběhu, včetně toho, že si postavy o sobě mohou přečíst ve stejnojmenné knížce - ta myšlenka se mi zdá trochu omšelá, ale třeba z toho Rulhánek ve druhém dílu vydojí něco, co mě posadí na zadek.

I Vesmír má jen jedny nervy

Když už jste z nakupování tak marný, že vám radši Vesmír pošle na Chodov jinou českolipačku, aby vás navedla na metro.
Protože i Vesmír má na vás jen jedny nervy!

Houpání

S hlavou unavenou
hravou
S něhou naléhavou
nahou
Se chyby stanou
pravdou.
A noci ulehnou
od oponou
Prahou
s tou pravou.

1/2 názvu

Zatloukám si, co je pravda.
Dívám se kolmo do zrcadla
a vidím jen půlku odrazu.
Půlka je a půlka není,
a já zvorám další rozloučení -
však nebylo jiné seznámení.

Seznam 35 knih, které stojí za to přečíst

Tento příspěvek je pro mě takový tahák, a zároveň může fungovat i jako doporučenka, nebo cokoliv jiného. Celá věc se má tak, že se strašně rád bavím o knihách, takže pokud se známe a mluvili jsme spolu, předpokládám, že jsem

tenhle článek

zmínil. Protože si myslím, že knihy v něm jsou opravdu zajímavé. Zatím nemám v úmyslu přečíst všech 35 položek, protože vím, že například ruští autoři nejsou nic pro mě, ale knihy, které jsem už četl, lákají na svoje kolegyně. Je to podle mě dobrý výběr.

Cíleně už knihy tohoto seznamu louskám dobré čtyři roky, takže jsou za tu dobu na blogu dost rozeseté. Je pro mě docela složité tak vždycky vyhledat nějakou ze seznamu, a poslat to, co jsem si k ní napsal, tomu kterému člověku zrovna něco doporučuji. Takže tenhle článek by měl být takovou mojí verzí toho originálního.

Rozřadil jsem knížky do několika kategorií, aby to bylo trošku přehlednější. Jenže to není zrovna lehký úkol, vzhledem k tomu, že třeba Jatka č. 5 jsou jak válečná, tak sci-fi knížka. Jenže když už něco píšete, můžete si to dělat po svém...

Nezařazené

Rád dělám věci netradičně, takže začneme oddílem nazvaným nezařazené, ovšem možná bych klidně u některých titulů volil i přívlastek nezařaditelné.

Randy Pausch, Jeffery Zaslow
Poslední přednáška

Tohle je první knížka, kterou jsem ze zmíněného seznamu přečetl opravdu cíleně. Překvapení, které jsem měl z jejího přečtení, mě přesvědčilo k tomu, abych se podíval i na další tituly, byť jsem je do té doby neznal.

Mimo jiné jsem ji za tu dobu, co ji vlastním, půjčil nespočtu lidem. Myslím, že mi ji nikdo nevrátil s tím, že by byla špatná...

Antoine de Saint-Exupéry
Malý princ

Je to knížka pro děti, nebo knížka pro dospělé?

To, že jsem tuhle knížku v daném seznamu našel, mě nepřekvapilo ani na vteřinu. Ostatně Exupéry je můj velký favorit. Pokud chcete opravdu něco hutného ke čtení a přemýšlení, zkuste sáhnout po jeho Citadele.

Gabriel García Márquez - Sto let samoty
Albert Camus - Cizinec
Daniel Keys - Růže pro Algernon

Robert M. Pirsig - Zen a umění údržby motocyklu

Dočteno na začátku prosince 2016. Když jsem se o tomhle článku bavil (určitě poněkolikáté) s Michalem, napsal mi později, že ho zaujalo, že tahle knížka je hned na začátku. Je jeho "hodně oblíbená" (řekl v té době). Pro mě to byl docela souboj.
Alexandr Dumas - Hrabě Monte Christo
Dočtená v lednu 2017 - na to jak moc stará je to knížka je vcelku překvapující, jak čtivá pořád ještě je. A to dokonce i přes to, že je taky pořádně dlouhá.
Richard Adams - Daleká cesta za domovem, zajímavá knížka o králícíc! Článek zde

Cormac McCarthy
Cesta

Kniha o zlu a dobru v lidech, o šedi, která jednou může přijít. Příběh otce a syna. Možná nejlepší postapo, které se mi kdy dostalo do ruky.

Tuhle knížku už jsem četl dříve, než jsem objevil ten seznam. I když jsem si vědom, že moje zalíbení v téhle knize spočívá v okolnostech, za kterých jsem ji četl poprvé. Když jsem se sám brodil v potu tváře uhelným prachem kdesi daleko od doma s lidmi, kterým jsem vůbec nerozuměl.

Sci-fi

Pravděpodobně budu číst sci-fi rád až do chvíle, než si postavím vlastní raketu a půjdu si hledat nějakou vlastní planetu. Možná ho pak budu číst ještě radši kvůli praktickým radám.

Frank Herbert
Duna

Počkejte si na horké léto, práskněte sebou někam na písek a vezměte si jen malou sklenici vody.

Tohle je jedna ze sci-fi, které vás opravdu přenesou do atmosféry pouštní planety a zježí chlupy ze zvrácených pletich Harkonenenů.

Příběh o tom, jak jeden muž dokáže pohnout celým Vesmírem.
Kupodivu nemůžu úplně doporučit pokračování této knihy. Nicméně Duna má tendenci nalákat.

Douglas Adams
Stopařův průvodce po Galaxii

Nepropadejte panice, i tento titul je podle mě dost profláklý, a vypovídá sám o sobě o kvalitě tohoto seznamu.

Kromě toho, že tu nalézáme odpovědi na důležité otázky, je tahle kniha opravdu hodně zábavná. Je to ovšem humor značně anglický. Ale po přečtení této knihy už se budete na ručník koukat úplně jinak.

Joe Haldeman - Věčná válka
Philip K. Dick - Sní androidi o elektronických ovečkách?
Kurt Vonnegut - Jatka č. 5

US

Dvě knížky amerických autorů o Americe. Ačkoliv každá z nich popisuje úplně jiné období, tak trochu mi přišly mezi sebou podobné. K tomu jsem četl Irvingův Hotel New (který s seznamu není, ale já bych ho tam klidně dal), kde mám pěkně napsané, proč jsem ochoten dát tyhle knížky do stejné kategorie.

John Steinbeck - Na východ od ráje
Nelle Harper Lee - Jako zabít ptáčka

Válečné

Rozhodně každému doporučuji Hlavu XII., protože je to především ohromná legrace, i když to hlavně těží hodně z absurdních situací.
Joseph Heller - Hlava XXII
Art Spiegelman - Maus
Ernest Hemingway - Komu zvoní hrana

Erich Maria Remarque
Na západní frontě klid

S Remarquem se to má tak, že ho spousta lidí četla díky tomu, že jeho Na západní frontě klid je zařazeno do povinné četby, a všeobecně bráno jako jedna z těch knížek, které se z toho dají číst. Z mého pohledu Remarque neustále opakuje hrůzy zákopů, o tom jak chlapci přemýšlejí, co se stane, až se vrátí domů, co budou dělat jako první,... To Hemingway třeba ve Sbohem, armádo! shání flašku chlastu a balí sestřičky v nemocnicích. Sice ten závěr je tak trochu na vyhození knihy z okna, ale i tak je to o moc lepší.

Jinak nejlepší knížka o první světové válce je samozřejmě Švejk.

Dystopie

Sociální fikce věhlasných autorů, kterak může naše civilizace zparchantět špatnými ideály. Ačkoliv tohle jsou určitě ta díla, která by si měl přečíst opravdu každý, podle mě se paradoxně nejhůře čtou. Nejnestravitelnější je pro mě určitě 1984, které se v první půlce čte zajímavě a pak se to zlomí spolu s dějovou linkou, ale třeba Farma zvířat je tak krátká, že vám nezabere víc než odpoledne a přitom je v ní obsaženo dost.

Aldous Huxley - Konec civilizace
Ray Bradbury - 451 stupňů Fahrenheita
George Orwell - Farma zvířat
George Orwell - 1984

Doposud nepřečtené

Tady je správně závěs těch knih, na které jsem neměl čas, nebo které dokonce neplánuju přečíst. Což se mi asi nestane, protože trpím lehkým kompletismem.
Odkazy vás přenesou na cbdb.cz, kde si o nich můžete přečíst něco více.

Bill Bryson - Stručná historie téměř všeho
Dale Carneige - Jak získávat přátele a působit na lidi

Carl Sagan - Kosmos
Herman Melville - Písař Bartleby
Margaret Atwood - Příběh služebnice
Lucy M. Montgomery - Anna ze Zeleného domu

Shel Silverstein - O stromu, který dával

Haruki Murakami - Kafka na pobřeží - s Murakamim jsme se potkali u Norského dřeva, a nejsem si jistý, nakolik jsem ochoten to podstoupit znovu

Viktor Frankl - A přesto říci životu ano - podtitul psycholog prožívá koncentrační tábor mně trochu odrazuje

Fjodor Dostojevskij - Zločin a trest

Fjodor Dostojevskij - Bratři Karamazovi - kdysi dávno jsem se pokoušel číst, odložil po první třetině, ve které nebylo o bratrech stále ani jedné souvislé věty, za to jsme se dozvěděli, kdo všechno přišel za starčekem, kolik verst urazil a co má doma za dobytek. Takže ruský realismus odkládám nejspíše na dlouhé večery nukleární zimy.

Noční pití

Trávíme noční život

nejlepším pitím.

Přitisknu své rty

k obnaženému hrdlu

a nasaju všemi smysly

proudící oheň.

Pak podám láhev tobě

a čekám na okamžik,

kdy se dno jako karta obrátí.

Joseph Heller - God Knows (Bůh ví)

Krátký úvodní příběh je podle mě překrásná ukázka toho, proč je dobré míti čtečku. S klukama jsme u mě na bytě po úspěšném večeru a setkání s několika spolužáky z vysoké, rozhodně bych to označil za tvrdé jádro naší studijní skupiny, a upíjíme kofolu, kterou jsme zakoupili po veselé cestě domů, s rumem, který jsem zakoupil prozíravě předtím. Honza stojí před mojí knihovnou a prohlíží si exponáty, včetně Hlavy XII, a povídá něco o tom, jak teď nedávno četl Bůh ví a jak se mu to líbilo. A něco o tom, že by mi to půjčil, a já stojím u počítače, stahuji a krmím čtečku tímhle soustem.

Popravdě Starý zákon jsem doposud nečetl, takže příběhy v něm obsažené znám spíše povrchně a všeobecně - což ve vlastním slova smyslu znamená, že jsem z některých znal pouze jména. Nicméně snad každý zná, nebo by alespoň znát měl, příběh Davida a Goliáše. No a přesně to je ten David, který je vypravěčem této knihy. Ten David se totiž stal králem Judey a Izraele, a dal život několika synům a dcerám, včetně třeba Šalomouna. Který byl podle něj pěkný tupec, třeba to s tím dítětem původně myslel vážně.

Mám příběh lásky a příběh sexu, přitom oba s jednou ženou, a oba jsou úžasné, a mám taky tu rozehranou, nerozhodnou mexickou partii s Bohem, i když je možná už mrtev. Jestli je mrtev nebo ne, je celkem jedno, protože bychom s Ním stejně nenakládali jinak.

Výše uvedený úryvek z knihy dle mého představuje velmi výstižnou ukázku ducha knihy. Jde o příběh umírajícího starce, který si připomíná události svého života, ať už sladké nebo trpké, často to dělá s břitkým humorem. Jako třeba o své druhé ženě:

Ve shodě s tradicí mi po svém příchodu nabídla nejpůvabnější ze svých služek jako souložnici a milostnici, ale s cílevědomým a ponuře odhodlaným výrazem dodala, že jestli to přijmu, uřeže mi koule.

nebo když mluví o svých válečných taženích:

„Hospodin říká, že vydá Filištínské do našich rukou!”„Tys mluvil s Bohem?” vyvalili oči v posvátné hrůze.
„Bůh za to ručí.” Tak jsem vytáhl se svými lidmi ke Keíle a bojoval s Filištíny a řezal je a mydlil a šel jim na nervy, až jim třeštily hlavy a praskaly kosti a nemohli dál, takže jsme zahnali jejich dobytek a krvavě je pobili, čímž jsme zachránili obyvatele Keíly před dalším nelidským útlakem. Měli jsme hrdinský pocit. Moji lidé odpočívali a oslavovali. Městský život je opájel. Stále se usmívali a chtěli tam zůstat.
„Tady je to daleko lepší než v lese,” radil Jóab.
Zavrtěl jsem hlavou. „Co ti na tom vadí?”
„Saul. Až se doví, že jsme se utábořili ve městě s hradbami a branami, bude tady coby dup, nemyslíš?”
Jóab nesouhlasil. „Tak zavřeme brány a nepustíme ho dovnitř,” namítl. „Co nám brání?”
„Finebergův zákon.”
„Finebergův zákon?”
„Když ho nepustíme my dovnitř, nepustí nás on ven,...”

Kniha je podle mého uvážení dostatečně zábavná, i když vaše povědomost o starozákonních příbězích je pouze malá. Nicméně některé úseky jsou dost rozvláčné, zvláště pokud vůbec netušíte, o čem se zrovna mluví, a pak velmi často se několik vět a příběhů dokola opakuje - což může být docela dobře i autorův záměr, kolikrát se vám stane, že někomu vyprávíte něco dvakrát? Sečteno podtrženo to bylo opět velmi dobré doporučení a při čtení závěru knihy jsem na sebe byl kolikrát dost naštvaný, že jsem u toho tak snadno usnul.